Americké volby jsou významné. Kandidáti dvou hlavních stran jsou jasní a čitelní. Politický a mediální establishment však brojí proti republikánskému kandidátovi tak nápadně, až to vyvolává otázku, zda volba Donalda Trumpa nemůže představovat skutečnou změnu americké politiky (domácí i zahraniční), kterou považujeme za žádoucí. Proč se tím máme zabývat u nás v Česku? Jen proto, že na nás výsledky určitě v nějaké podobě dopadnou, nebo jde vlastně o obdobu ideového střetu u nás doma?

Ondřej Hejma, moderátor

Donald Trump je po dlouhé době americký prezidentský kandidát, který nabízí skutečnou změnu, a už to samo o sobě není málo. Navíc jsou jeho teze v zahraniční politice pro nás mimořádně zajímavé. Reforma NATO směrem k funkční organizaci zaměřené na boj proti migračnímu terorismu je myšlenka správná a případná ochrana hranic západní civilizace, včetně Evropy, by pak byla nejen žádoucí, ale zasloužila by i patřičné financování. Politický triumfalismus, který z Ameriky přichází od konce studené války, je zastaralou vizí budoucnosti, kterou Trump odmítá. EU pak vidí jako nefunkční, a vztahy s dalšími světovými velmocemi jako rivalitu, založenou na respektu k soupeři, který je hoden toho jména.

Samozřejmě, že skeptici mohou tvrdit, že by v případě Trumpova vítězství k tak zásadním změnám nikdy nedošlo, ale o to nejde. Podstatné je to, že jeho kacířský program už není jen čísi zlovolná propaganda, ale stanovisko oficiálního nominanta jedné ze dvou největších amerických politických stran na úctyhodnou funkci prezidenta Spojených států.

Americký establishment nalevo i napravo zuří, protože všech aktuálních témat se zmocnil exotický volební outsider, a nemusel při tom ani krást. Politická korektnost totiž zabraňuje jeho soupeřům byť jen vstoupit do soutěže. Přitom se jedná o střet historický, přelomový, ne-li revoluční. Společnost na obou stranách Atlantiku se zdá být v bodě kritického zlomu, a bude to nejspíš zase Amerika, která rozhodne, kudy povede cesta do budoucnosti. Vítěz bude brát hodně. A i kdyby stará garda ještě jednou ubránila Bílý dům před nájezdy barbarů, Trumpem vnesená témata už jen tak někdo ze stolu neshodí, a to je ten zásadní posun. V tom vidím Donaldův význam nejen pro ten dnešní den, ale hlavně jako naději do budoucna.

Jiří Weigl, výkonný ředitel IVK

Donald Trump je v USA šancí na změnu. Je kandidátem proti politickému establishmentu (demokratickému i republikánskému) ovládajícímu Ameriku dlouhá desetiletí, establishmentu, který více než symbolizuje Hillary Clintonová. Jeho kandidatura vyjadřuje nespokojenost velké části Američanů s tím, kam se USA sunou a jak se proměňují, nespokojenost se společenskou atmosférou – všudypřítomnou dusivou politickou korektností, ztrátou svobody a šance na úspěch v i v USA přeregulované společnosti. Jeho kandidatura je i výrazem strachu velké části Američanů z globalizace, v níž USA již nejsou jistým vítězem, ale postupně začínají ztrácet a jejich bohatství se přesouvá do Asie.

Trumpovo vítězství by přineslo otřes pro politickou atmosféru v USA, otřes, který by dal šanci na návrat k racionální politice doma i ve světě a obnovu takové Ameriky, kterou svět znal a jejíž sílu a inspiraci vždy potřeboval.

Ota Ulč, spisovatel

Americká prezidentská utkání se vždy konají každý čtvrtý rok, začátkem listopadu, vždy v úterý. Do Bílého domu se tradičně stěhovali bývalí viceprezidenti, ministří, guvernéři, senátoři či kongresmani. Jediným nepolitickým outsiderem, o němž vím, že se mu něco takového povedlo, byl Dwight Eisenhower, jenže ten měl zásluhy jako generál, hlavní komandant invaze, která osvobodila Evropu.

A teď tedy máme kandidátku Hillary Clintonovou, tuze šálenou manželku ex-prezidenta Billa Clintona, přeborníka s velice nepokojným poklopcem, a jejím soupeřem o dosažení nejvyšší mety je Donald Trump, jemuž se podařilo vyhnout vojenské povinnosti ve vietnamské válce a cosi málo má společného s češstvím či spíš moravstvím zásluhou své první manželky ze Zlína, dříve Gottwaldova.

Nyní v roce 2016 končí osmileté maximum Demokrata Baracka Husseina Obamy a právě se koná zcela unikátní utkání mezi demokratkou, první to ženou takto usilující o nastěhování do Bílého domu, v němž již strávila dřívějších osm roků ve funkci první dámy státu. Jako její oponent se za republikány z celkového počtu sedmnácti uchazečů prosadil rovněž dřív nevídaný unikát, který za svůj dosavadní život se ani jednou nepokusil o zvolení ani do funkce vesnického šerifa. Donald Trump je několik bankrotů přeživší investor, mnohonásobný multimilionář, mimořádný a všeobecně podceňovaný talent.

Tito dva nynější rivalové se angažují v unikátním utkání: Pro ní dosavadní život nebyl nic jiného než politika. Pro něj byl život něco zcela opačného. V případě Hillary bylo by to poprvé, že v Bílém domě by spolu spali dva prezidenti v téže společné posteli. V případě Trumpova vítězství by došlo k uskutečnění jiného unikátu bez precedentu, že by se totiž tento multimilionář mínil nastěhovat do prostoru, z něhož se právě vystěhoval černoch se svou rodinou.

Nejen američtí politici neuchvacují svět svou dokonalou pravdomluvností. „První možná americká prezidentka lže, i když nemusí,“ o Hillary Clintonové se takto precizně vyjádřil její životopisec Edward Klein, autor knihy "The Truth About Hillary" (2005). Proslulým se stalo její opakované pábení, že při přistání v Bosně byla cílem ostrostřelců, jímž ale vůbec nebyla. Nicméně tuto bajku při různých společenských příležitostech ráda opakovala. Obtížně zapomenutelné je její tvrzení, že se rozloučila s Bílým domem jako nemajetná chudinka zcela bez haléře. Netrvalo dlouho, když došlo k odhalení jejího stomilionového dolarového obohacení.

Mám tady před sebou seznam jejích přednášek, standardních projevů v období 2013-2015, je jich něco kolem jednoho sta. Za přečtení takového textu odměna čtvrt až půl milionu dolarů. Celkem inkasovala 21 667 000 dolarů. Zájemce nechť znásobí 24krát a bude to mít v korunách. Mám rovněž k dispozici seznam příjmů za takové opakované přednášení jejím manželem Billem, jenž si účtoval ještě víc. V době Clintonova prezidentování docházelo k prodeji zbraní v hodnotě 165 miliard USD dvaceti vládám, ochotných přispět na konto nadace Clinton Foundation. State Department schvaloval smlouvy takového druhu ve prospěch značně nedemokratických režimů. David Geffen, významný hollywoodský mogul, na adresu oněch dvou Clintonů se vyjádřil zpřesněním, že „každý v politice lže, ale Clintonové to dovedou se znepokojujícím talentem“.

Dick Morris, který po dobu dvaceti roků byl poradcem Hillary Clintonové, ve své nové knize „Armageddon: How Trump Can Beat Hillary“ (2016)ji charakterizuje jako „compulsive, pathological a serial liar.“ Liberální media jsou na její straně. Trump má teď před sebou obtížnou bitvu (uphill battle), ale vyhrát se dá. Morrisovo doporučení:  Trumpovi dává radu, jak přimět osm milionů bělošských voličů, aby přišli k volbám, ke kterým v roce 2012 nepřišli. Trump nechť se velmi soustředí na téma terorismu a jak Hillary a Obama umožnili teroristům, aby do USA mohli proniknout.

Ladislav Jakl, Institut Václava Klause

Trump je nadějí na změnu. Na potřebnou a nutnou změnu. Na změnu v tom smyslu, že politika se musí více přiblížit normálnímu životu. V tom se zásadně liší od své konkurentky, která by byla jen pokračovatelkou dosavadní americké politiky dobrodružných intervencí a nadbíhání domácích silným zájmovým skupinám.

Znám výhrady mnohých libertariánů vůči Trumpovi a v mnohém jim dávám za pravdu, třeba ve věci jeho ochranářských návrhů. Jenže pokud pro ně není lidská svoboda jen učebnicovou frází, měli by vědět, že žijeme v době akutnějších témat, než je výše daní a dovozních cel. Žijeme v době možná poslední šance vyrvat náš svět z rukou sociálních inženýrů a vrátit ho lidem. Ti pak budou teprve moci rozhodovat, jestli chtějí více trhu, nebo socialismu. Dnes k takovému rozhodování ani nejsou připuštěni. Pokud by Trump Amerikou zatřásl, byli by k němu určitě mnohem blíže, a to by měli rozpoznat i libertariáni. Zvláště s ohledem na to, kdo je k němu alternativou. 

Zaráží mě ale zuřivost českých médií v urážlivé kampani vůči Trumpovi, kterému jsou přitom Češi blízcí. Jako kdyby se prezident USA volil u nás. Částečně je to jejich levicově liberálním světonázorem, částečně leností, se kterou opisují nastojato texty a hlavních amerických agentur, které jsou tradičně vlevo. V tom mě nejvíc udivuje Nova. Její vlastník – pokud by byl prezidentem zvolen Trump – bude muset vybrat hodně ostrou zatáčku. Spíše ale tou kampaní vedou českou domácí válku proti nám všem, kdo poslušně nenadáváme na Trumpa jako na největší hrozbu lidstvu. To je podle nich povinné. 

Alexandr Vondra, bývalý vicepremiér pro evropské záležitosti

Upřímně říkám, že nevím. Americká politika se za poslední dekádu změnila k nepoznání. Demografické změny, dominující ideologie politické korektnosti ve společenském diskurzu tzv. politických elit, podivné neomarxistické pokrokářství – to vše navozuje dojem „jiné“ Ameriky nežli té, na kterou jsme spoléhali, kde jsme se inspirovali a kam jsme rádi jezdili. Kdybych byl Američan, byl bych také naštván na dnešní americký establishment, jeho snahu omezovat osobní svobodu, dirigovat společnost, řídit klima a rozdělovat společnost na povýšené a vševědoucí metrosexuály a na blbečky z venkova. Hlasy pro Trumpa jsou vzpourou proti těmto tendencím, která je mi v mnohém sympatická. Kdybych byl Američan, asi bych k této vzpouře, která je jen variací na stejnou debatu u nás i v Evropě, připojil i svůj hlas.

Ale z druhé strany mám jako Čech pochybnosti. Jednak si vůbec nejsem jistý, zda je Trump schopen tyto trendy změnit. V některých sociálních otázkách plave na stejné vlně jako dnešní establishment. Jindy se zas jeho protest omezuje na silná, sprostá a přelétavá slova, ale obsah a ukotvení tomu často schází. A konečně mám dojem, že až skončí předvolební divadlo a on by v případě vítězství (které nepovažuji za příliš pravděpodobné) usedl v Bílém domě, čekala by nás asi docela tvrdá reálpolitika bez jakýchkoli ideálů a byznys „něco za něco“. A tady jako Čech připomínám, že reálpolitika bez ideálů v Bílém domě nahrávala v minulosti vždy spíš velmocem a zájmy menších národů slyšení nedostávaly. A v byznysu „něco za něco“ toho až tak moc nabídnout nemůžeme. Spíš si tedy myslím, že ať už v USA vyhraje kdokoli, budeme se v blízké budoucnosti muset spoléhat hlavně na sebe. Časy, kdy jsme ve Washingtonu hráli s kartami, které převyšovali naši váhovou kategorii, jsou na dlouho pryč.

Ivo Strejček, člen správní rady IVK

Donald Trump je především šancí a nadějí pro ty obyčejné, zapomenuté „bílé“ Američany, kterým v posledních dobách nic nedaly ani republikánské, ani demokratické administrativy. Je jejich „vzpourou“ proti namistrovanému elitářství liberálů z východního pobřeží, je hlasem proti válečnickým náladám republikánských „neoconů“, jimž tihle „primitivní bílí“ ze zapadákovů kdesi v Apalačském pohoří nebo Iowě dodali své syny do Iráku a Afghánistánu.

Donald Trump je považován médii i politickými centrálami za nebezpečného hlupáka, primitivního burana a barbarského spíkra. Není to ale role, kterou si zvolil záměrně, aby mohl mluvit bez obalu a tak, aby mu „jeho“ Američané rozuměli? Aby se vyhranil vůči blazeované, uhlazené, snobské a povýšenecké politické smetánce?

Donald Trump není americkou anomálií, je součástí širšího politického proudu viditelného i v Evropě, kde cítíme podobné pohyby v náladách veřejnosti. Co jiného byl brexit? Vzpourou běžných Britů. Proč se průběžně rostoucí popularitě těší Alternativa pro Německo, bojující proti letité „národní frontě“ německých socialistů, CDU a Zelených? Proč si „svobodný“ Norbert Hofer získal celý rakouský venkov? Proč Marine Le Penová dlouhodobě vede v průzkumech veřejné podpory ve Francii, stejně jako „pravicový populista“ Geert Wilders v Nizozemí? A lze považovat soumrak českých „tradičních“ politických stran za součást zdejšího občanského vzdoru volajícího po zásadních změnách výkonu politiky podobně jako v Evropě a Americe?

Souboj Trump – Clintonová považuji za obraz vzpoury proti politickému papaláštví, za vzdor proti zavedené politické třídě, za pokus vrátit přání voličů do centra politického snažení. Donald Trump to zřejmě chápe, jak prokázal v republikánských primárkách i jak argumentuje v předvolební kampani. Jeho případný úspěch tak není pouze nadějí pro nezbytné změny americké domácí a zahraniční politiky, byl by povzbuzením atmosféry k dávno nutným fundamentálním změnám i v Evropě.

Erik Best, novinář

Pokud Hillary Clinton vyhraje prezidentské volby v USA, mělo by se dát ve chvíli, kdy převezme úřad, docela lehce předpovědět, jakým směrem se bude ubírat americká zahraniční politika. Pravděpodobně bude pokračovat v současné Obamově strategii, kterou s oblibou nazývám „Bush light“ – více válek než Bush (doposud sedm), ale méně amerických obětí. Pokud však vyhraje Donald Trump, bude mnohem složitější předvídat budoucnost. Vidím tři hlavní možnosti.

Za prvé, Trump udělá, co říká, a začne otřásat americkou politiku od uvalení omezení na imigraci po odmítnutí pomoci spojencům NATO, kteří nenaplní své závazky. Trump tvrdí, že Obamova zahraniční politika je „kompletní a totální katastrofa“ a že jeho blízkovýchodní politika uvrhla region do chaosu. S podporou své strany by se Trump mohl stát tím, kdo ukončí americkou politiku permanentní války.

Za druhé, Trump popře většinu radikálních výroků, které řekl a stane se další verzí Bushe a Obamy. Navrátí se k modelu typického předního politika, který říká cokoliv, co přispěje k jeho zvolení, ale poté pokračuje v zavedené politice, jen s malými změnami na domácím nebo zahraničním poli.

Za třetí, západní svět se obrací proti Trumpovi ještě předtím, než má vůbec šanci jakoukoliv politiku ustanovit. Obama využívá své poslední dva měsíce ve funkci k tomu, aby Američany a zbytek světa přesvědčil, že Trump je nezpůsobilým kandidátem na post prezidenta a měl by být „bojkotován“. Tato je ze tří zmíněných možností asi ta nejméně pravděpodobná, ale mohla by být nejnebezpečnější vzhledem k tomu, jak je západní svět na USA závislý z hlediska bezpečnostního a na dolaru kvůli ekonomické stabilitě.

Celý svět má důvod se obávat následků, pokud americký establishment bude Trumpa i nadále zavrhovat, on ale volby tak jako tak vyhraje.

Václav Klaus ml., publicista

Takhle podle mne otázka nestojí. Hillary Clinton ztělesňuje zlo, úpadek tradičních západních hodnot, úpadek svobody. Zvolení Hillary Clinton znamená s velkou pravděpodobností válku v Evropě.

Zda je Donald Trump ztělesněním dobra, změny, či ekonomického libertariánství – je proto druhořadé. Je to někdo, kdo se zlu postavil a zatím stojí.

Fanatická nenávist mainstreamových médií mi naznačuje, že to bude patrně slušný člověk. Navíc má napůl českou dceru a i jeho projevy k zahraniční politice nebo reaganovská hesla typu „People before Government“ přinášejí jistou naději.

Miloš Calda, amerikanista, FSV UK

Trumpovy výroky z doby, kdy se vedl boj o získání kandidatury za Republikánskou stranu (RS), jsou poměrně kontroverzní. Trump se orientoval na „niku“, kterou žádný z jeho konkurentů v RS nedokázal využít: vztek a naštvanost bělošské nižší střední třídy a dělnictva. Životní podmínky těchto vrstev v posledních deseti letech přinejlepším stagnovaly resp. se zhoršovaly. Trump, jehož útoky na „establishment“ tolik připomínaly rétoriku levičáků z 60. let 20. století, tento elektorát účinně oslovil.

K vítězství v amerických prezidentských volbách je nutno získat hlasy středových resp. nerozhodnutých voličů, kteří nepatří mezi skalní stoupence republikánů či demokratů. V letní části kampaně, která následuje po primárkách, se proto rétorika zpravidla zmírňuje, nastává posun směrem k politickému středu. Přichází jeden předvolební průzkum za druhým, a kandidáti si tak mohou ověřit efektivitu svých týmů a v případě potřeby je personálně obměnit (to nedávno učinil i Donald Trump).

Trump se dostal do politiky jako úspěšný byznysman. V tomto prostředí se nejen tvrdě vyjednává, ale bývají nutné i kompromisy. Nyní se rýsuje kompromis mezi Trumpem a mexickou vládou o kontrole hranic a ilegálních imigrantech. Trumpova rétorika se zmírnila, a totéž lze očekávat i u jiných témat, například ohledně financování NATO. Je všeobecně známo, že většina členských států NATO (23 z 28) se jen „veze“, že neinvestuje do své obrany ona slibovaná 2 % HDP. Americká ekonomika tak dotuje své spojence, kteří jsou současně jejími konkurenty. Zde má podle mého názoru Trump kus pravdy.

Nicméně on zašel poněkud dál. Vysílá k Putinovu Rusku smířlivější signály, než bylo dosud zvykem. Riskuje tím ztrátu významné části svého elektorátu, ztrátu amerických Čechů, Slováků, Poláků, Ukrajinců či Američanů pobaltského původu, kteří tradičně volili republikány a jejichž vztah k Rusku jako velmoci je mírně řečeno skeptický. Na začátku září 2016 ještě nevíme, jak daleko směrem k politickému středu se Trumpova rétorika i politické směřování posunou.

Newsletter IVK, září 2016.