9. květen je den, kdy stojí za to přemýšlet o tom, jak těžké je svobodu získat a jak lehce ji lze ztratit. Tak jako tehdy naši předkové i my jsme si donedávna mysleli, že nic než svoboda a prosperita nás po pádu totality čekat nemůže. Bohužel, zdá se, že se historie začíná opakovat – situace se komplikuje a chování spojenců budí obavy.

Česká veřejnost má dnes příležitost v jednání Evropské komise a slovech jejího předsedy otevřeně vidět a slyšet, zač je členství v EU loket, a přesvědčit se, jak naivní byly počáteční představy o tom, že EU znamená jistý blahobyt a svobodu. Většina našich občanů chtěla při vidině bohatství u sousedů zapomenout na staleté zkušenosti, že lezení do cizí ohlávky štěstí a svobodu přinese jen málokdy. Omámeni sny o životním standardu nejbohatších zemí nechtěli lidé slyšet, že cesta, po níž se EU ubírá, je cesta k úpadku, krizím a nevyhnutelným konfliktům, a nechtěli vidět, že ji ovládá arogantní elita bývalých evropských velmocí, která má vůči naší části Evropy jenom pocit nadřazenosti a pohrdání.

Dnes nevěřícně sledují, že jsme sebe a svou zemi vydali do rukou cizím politikům, kteří chtějí Evropu kolonizovat milióny migrantů a na nic se při tom neohlížejí. A ještě si nám dovolí jako Juncker říci, že chceme jen brát, ale nikoliv dávat. Nám, zemi, ze které na Západ putuje každý rok 250 miliard korun v dividendách, zatímco v protisměru zlomek této částky v podobě oslavovaných evropských dotací vyplýtvaných většinou na nesmysly nebo rozkradených. A znovu je v sázce budoucnost českého státu. Berme to, co se děje vážně a nejenom 9. května.

Jiří Weigl