V polovině ledna se v Moskvě každoročně koná Gajdar Forum, mezinárodní konference na paměť v roce 2009 zemřelého ruského ekonoma, ministra financí a ministerského předsedy Jegora Gajdara.

V poledne je v Moskvě 12°C pod nulou, po našem vánočním jaru tu konečně mám pocit zimní normálnosti. Moskva vypadá spořádaně, sníh možná něco schovává, ale probíhající ekonomický růst je zde vidět. Otázkou je, zda je to jen růst hlavního města země nebo země celé. Nevím, celou zemi jsem neviděl, určitě to na mnoha místech vypadá jinak. Moskva je ale vybarvená, osvětlená, plná reklam. Člověk má pocit velkoměsta.

Hned po příjezdu mi dal pan velvyslanec Remek právě ten den publikovaný projev bývalého ruského premiéra Primakova, jednoho z akademických představitelů ruské perestrojky 80. let, a já jsem měl při čtení tohoto textu nešťastný pocit, že se tato doba vrátila. Primakov mohl projev z 13. ledna 2014 přednést 13. ledna 1984, tedy před třiceti lety. Znova stejné věty – varování před přeceňováním trhu, stát musí investovat do rozvoje jednotlivých odvětví, už žádnou další privatizaci, zavést indikativní plánování, pryč s neoliberalismem (který předvádí dnešní ruská vláda!), atd. Nevěřil jsem svým očím.

Konference byla lepší, ale jenom částečně. Šéf konference, prof. Mau, rektor Ruské akademie národního hospodářství, hledá v úvodním projevu „nový model růstu“ a „nový model řízení ekonomiky“. Je to pořád stejné. Předseda vlády Medvěděv říká, že „to, co se dělalo na počátku 90. let, bylo těžké a bolestivé, ale intelektuálně snadné“ a dodává, že „čas jednoduchých řešení už skončil“, což zní rozumně, ale já myslím, že to všechno až zas tak složité není. Nutné předpoklady – jak jsem se pokoušel říci ve svém projevu (viz www.klaus.cz) – jsou více méně známé a naše radikální změny v první polovině 90. let je vypointovaly a zformulovaly dostatečně jasně:

- skutečná tržní ekonomika,

- minimum státní intervence,

- dominantní role soukromého sektoru,

- liberalizace a deregulace trhů,

- desubsidizace ekonomiky,

- elementární institucionální rámec.

Toto „jednoduché“ je a chceme-li něčeho dosáhnout, musíme k tomu říci explicitní ano, nikoli jakési nejasné „ano, ale… A toto moc účastníků fóra tak „jednoduše“ a jasně neříkalo.

Bývalý italský předseda vlády (a bývalý eurokomisař) Mario Monti mluvil nejvíce o mně a přede mnou v Moskvě hájil EU. Podle očekávání. Přesto jsem dosud nikdy neslyšel výrok, že „EU is market friendly“. Pocit, že by EU byla protržní, my nemáme. Zajímavé by bylo zjistit, zda má Mario Monti pravdu alespoň v tom, že „EU byla a je pro Itálii injekcí ve směru posilování tržní ekonomiky“ a že by bez EU byla Itálie (a další země) „více korporativistické“ než jsou dnes. Nevím, možná.

Generální tajemník OECD Á. Gurría, který se ze své pozice nevyhnutelně dívá na svět dostatečně „svrchu“, mluvil o celosvětovém fenoménu, který my však považujeme za specificky český – „the loss of public trust“. Označil tuto ztrátu důvěry veřejnosti za obecnou tendenci ve světě a mluvil o rostoucím „cynismu lidí“, což nesmírně zhoršuje šance politiky. I to, že to není specificky české, by u nás mělo zaznít.

Viceprezidentka Světové banky, americká ekonomka Rachel Kyte, fanaticky obhajovala doktrínu globálního oteplování. Obří trhliny v teorii o vlivu emisí CO₂ na globální teplotu a 15 let absence růstu globální teploty v realitě vůbec nevnímá. Apriorní pohled na svět však má – na straně jedné je „foolishness“ jedněch, na druhé je „wisdom“ druhých. Tak to vidí ti nafoukaní „brave new people“ dnešní obamovské Ameriky. A to jsem ještě musel na panelu sedět vedle ní. Když domluvila, ptal jsem se jí – potichu – jestli tomu, co říká, opravdu věří. Usmála se.

Známý americký ekonom a poradce všech možných vlád a organizací Jeffrey Sachs, hlavní bojovník za rozvojovou pomoc, hvězda všech konferencí OSN, vyslovil dvě neobvyklé, resp. nečekané myšlenky:

- podle něho „the world is resource scarce“. To je pro mne od profesora dříve Harvardu, dnes Kolumbijské univerzity v New Yorku výrok nečekaný. Pro nás ekonomy je vzácnost samozřejmě zásadní charakteristikou libovolné ekonomiky a důvodem existence ekonomie jako vědy. Není však možné říci, že Rusko zdroje má a zbytek světa nikoli. To mohou říci neekonomové;

- ještě neobvyklejší byla jeho pochvala Ruska za to, že je tam stagnace (a spíše pokles) počtu obyvatel s dodatkem, že se Rusko aspoň bude moci věnovat „kvalitě“ lidí, což téměř vyrazilo dech většině posluchačů. Člověk takové myšlenky sice občas čte, ale nikdy je přímo neslyší. Nevěřil jsem svým uším.

Zazněly desítky dalších projevů a diskusních příspěvků, ale tyto teze se mi zdály nejdůležitější a nejzajímavější. Ministerský předseda Medvěděv mnohé z toho poslouchal a aktivně komentoval. Byla tam i řada členů ruské vlády, akademického světa, byznysu, desítky zahraničních účastníků a zástupců mezinárodních organizací. Takové fórum u nás nemáme, a asi ani mít nemůžeme. Čtyřdenní fórum a 9000 účastníků nemůžeme zaplatit.

V průběhu dvou dnů jsem také udělal více než 10 novinových, rozhlasových a televizních rozhovorů. Zájem o ně byl velký.

Malá večeře několika hlavních řečníků a ruských politiků v luxusní italské restauraci byla o EU a o Rusku. Pochopil jsem, že ani dnešní ruská elita neví kudy kam. Poptávka ruské veřejnosti po více demokracie a po standardním politickém parlamentním systému prý v zemi neexistuje. Dříve prý chyběl „leadership“ a ten teď Putin dodává. Černyševského „co dělat“ odpovědět neumí. Reformátoři 90. let jsou už unavení.

Je moc pěkné, že poletuje sníh. Patří se to. Rusko už několik let nemění zimní a letní čas – časový rozdíl byl vždy v Moskvě oproti Praze dvě hodiny, nyní je tři. I u nás to má své zastánce, ale Moskva je severněji a výsledek je ten, že v půl desáté ráno je tam v lednu naprostá tma, což je poněkud zvláštní.

Jedinou chvíli mimo konferenci a rozhovory s médii jsem prožil ve čtvrtek odpoledne, před večerním odletem do Prahy. Půl tisíciletí starý Novoděvičí klášter se svými chrámy, zlatými věžemi, ikonami, knihovnami je úžasný. Pravá ruská zima, mráz, slunce, sníh skřípá pod nohama. Klášter, který přežil rok 1812 (kdy celá Moskva hořela) i rok 1941 (kdy se znovu bojovalo o Moskvu), ale i likvidaci klášterů v 30. letech (stalo se z něj tehdy historické muzeum), se pomalu vrací ke své kráse.

Hned vedle je Novoděvičí hřbitov, takový ruský Slavín. Je tam pochován Chruščov i Jelcin, Stalinova manželka i konstruktéři letadel Iljušin a Topolev, Šaljapin i Čechov – a to jsme chodili jen po cestičkách, kde byl odhrabán sníh. Je to také kus historie. Se vší svou problematičností.

Na závěr snad větu mého dlouholetého francouzského přítele profesora Pascala Salina, který na fóru řekl, že svět musí jít „back to capitalism“. Od Francouze – i když vím, že je ve Francii bílou vránou – je takový výrok nečekaný. Ale pěkný.

Václav Klaus, 17. ledna 2014.