13/11/2013
Ostatní
Václav Klaus: Recenze knihy Deepaka Lala „Poverty and Progress“


CATO Institute vydal v roce 2013 knihu* významného indického (dnes už i britského či amerického) ekonoma Deepaka Lala, která se zabývá „skutečnostmi a mýty ohledně chudoby ve světě“. Není však v žádném případě jenom o chudobě, je spíše o jejím opaku, o výkonnosti či nevýkonnosti ekonomik. Je to neuvěřitelně moudrá kniha špičkového ekonoma. Je to skvělá expoze moderního ekonomického myšlení. Je v ní hloubka teorie, ale i potřebný nadhled člověka, který ví, jak s teorií pracovat. Je tam i velká životní a praktická zkušenost.

Deepak Lal, profesor, který vystřídal řadu univerzit (dnes je to University of California a University College London), je de facto mým „kolegou“ – jako „senior fellow“ washingtonského CATO Institute. Začínal v indické plánovací komisi a pak dlouhá léta pracoval ve Světové bance. V letech 2010-2012 byl prezidentem Montpelerinské společnosti. Je autorem nespočetného množství studií, vědeckých i odborných článků i knih. Je klasickým liberálem. Věří více trhu než moudrosti politiků (a jejich akademických poradců). Nehraje si na velkého teoretika (i když jím je), přiznává, že je ve světě ekonomických idejí spíše na „demand-side“ než na „supply-side“, tedy že ekonomickou teorii spíše používá, než tvoří. Já tentýž obrat říkám již řadu let.

Recenzovaná kniha je unikátním textem aplikované ekonomie, ekonomie nežijící ve věžích ze slonoviny, ekonomie přiměřeně pokorné, ale současně ze své náročnosti neslevující. To se týká jak celku knihy, tak i tisíců detailů. Je to navíc kniha optimistická. Autor je svědkem obrovského ekonomického vzestupu své rodné Indie (a Číny) a ví, že se to stalo jen díky tomu, že tyto země zavedly liberální, protržní, méně etatistické formy hospodářské politiky a že to je právě to, co je nezbytné učinit. Nedůvěřuje státu a mezinárodním organizacím (věřím mu v tom plně, ale dlouhá desetiletí pracovat ve Světové bance bych já určitě nevydržel). Nefandí vědecky se tvářícím radám a doporučením ekonomů. Je slavná jeho kniha z roku 1983, kdy v debatách o příčinách chudoby všichni slepě věřili – podle Lala mylně – v „development economics“, a on proti tomu napsal knihu „The Poverty of Development Economics“. Spolu s Peterem Bauerem je asi největším expertem na ekonomiku rozvojových zemí celé druhé poloviny dvacátého století.

Půlka knihy je o realitě, druhá o mýtech, které se o ní vytvářejí. Za nespornou realitu považuje v současnosti probíhající obrovský pokles globální chudoby, což ukazuje pomocí přesvědčivých statistických dat. Zavedení institucí kapitalismu a přijetí individualistických hodnot v průběhu středověku (nikoli průmyslovou revoluci, ta je jejich důsledkem!) nazývá „velkou divergencí“, která radikálně oddělila „West“ a „Rest“. Dnešek považuje za novou etapu konvergence, kdy „chudoba jako masový jev zůstává více méně už jen problémem Afriky“ (str. 21).

Druhým jeho velkým tématem je argumentace o zbytečnosti a neúčelnosti zahraniční pomoci, a zejména pomoci státní. To se mi sice už dávno zdá naprosto samozřejmé, ale nějak jsem nedoceňoval, že jsou soukromé transfery do rozvojových zemí (což jsou zejména individuální, „lidské“ transfery uvnitř jednotlivých rodin) svou velikostí nejméně trojnásobné než ty státní a to si ještě prof. Lal myslí, že jen polovina z nich je oficiálně přiznávána, čili že by ten poměr měl být spíše šestinásobný. Inspirativně propaguje termín „transferové státy“ oproti „welfare states“ jako výstižnější popis reality počátku 21. století.

Za zamyšlení stojí i jeho rozlišení zemí a společností, založených na „homo aequalis“ (kde se věří, že jsou si všichni lidé rovni) a společností respektujících, že existuje „homo hierarchicus“ (kde se v nic takového nevěří). To, co píše Deepak Lal kolem str. 82 příliš politicky korektní není. Domnívá se navíc, že v oněch rovnostářských společnostech nastává větší sklon k populismu, což pak oslabuje ekonomický výkon. To bychom si měli právě v dnešní České republice velmi dobře promyslet. Podnětné jsou i jeho zmínky o naprosté umělosti států v Africe, o přirozeně multietnických státech jako bylo Rakousko-Uhersko nebo Osmanská říše a o násilně homogenizovaných říších, jako je Čína. O Evropské unii nemluví, já bych ji však do této poslední skupiny jako ukázkový exemplář zařadil.

Za největší mýty svého oboru považuje falešnou a zavádějící hru s čísly, tedy se statistickými daty, neoprávněnou ambicióznost velkých ekonometrických modelů (protože ekonomii nepovažuje za rovnou fyzice, str. 102), omyly „nové developmentární ekonomie“ spojené se jmény Krugman, Stiglitz, Shleifer, teorie propagující novou verzi protekcionismu, i když byly obchodní bariéry skoro vždy v historii budovány ve prospěch upadajících průmyslových odvětví, nikoli těch „rodících se“ (str. 133). Jsem rád, že tak radikálně bojuje s lidmi jako je Jeffrey Sachs, kteří navrhují „Marshallův plán pro Afriku“ a připomíná, že byl Marshallův plán po 2. světové válce formou pomoci evropským zemím s rozvinutou tržní infrastrukturou a že byl realizován bez jakýchkoli byrokratických struktur, zatímco pro Afriku se navrhuje něco úplně jiného.

Pro mne více radostné, ale poněkud překvapivé je to, že poslední kapitolu knihy věnuje kritice doktríny globálního oteplování, kterou považuje za cestu, jak odsoudit země třetího světa k věčné chudobě. Citoval bych souhlasně snad každou větu této kapitoly (str. 181-199). Mnohé z jeho argumentů používám také. Hezky píše, jak se byl nedávno v Londýně podívat na Brechtovo drama Galileo a dnešní skeptiky globálního oteplování v této souvislosti porovnává s Koperníkem a Galileem. Zelené ideology srovnává s inkvizicí. Odsuzuje – snad jako každý rozumný člověk – špatnost korupce obecně, ale tvrdí, že „nejhorší ze všech korupcí je korupce vědy“ (str. 193). A tu vidí právě kolem doktríny globálního oteplování.

Spoustu důležitých tezí jsem zmínit nemohl. Námitky v podstatě nemám. Občas cítím u autora jistý „ekonomistní redukcionismus“, kterého se já, ač propagátor důsledně ekonomického způsobu myšlení, přesto trochu obávám. Srovnává-li např. Severní a Jižní Ameriku (str. 78) a myslím, že by se něco podobného dalo říci i o severní a jižní Evropě, odmítá-li exkluzivní roli kulturních a náboženských rozdílů (protestantský sever a katolický jih) a říká-li, že dominantní byl spíše rozdíl mezi neomezeností půdy (a prostoru) a vzácností práce, pak je to teze zajímavá, ale netroufl bych si ji až takto silně formulovat.

Knihu by si měl přečíst každý ekonom. A nejen ekonom. Naučí se z ní více, než z jakékoli učebnice. Přesto si nemyslím, že by se měla překládat. Každý, kdo z ní může něco smysluplného čerpat, musí umět anglicky. A navíc, knihy z CATO Institute nejsou drahé.

* CATO Institute, Washington D.C., 2013, 248 stran.

Václav Klaus, Institutu Václava Klause, 12. listopadu 2013.

Publikováno v deníku Lidové noviny dne 12. listopadu 2013.


71
Pane prezidente 2: Xaver se ptá a Václav Klaus odpovídá
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

70
Václav Klaus a kol.: Sebedestrukce Západu 2.0 - Pád zrychluje
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

69
Jiří Weigl: Být optimistou je dnes těžké
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku