10/02/2014
Ostatní
Václav Klaus pro Ekonom: ČNB na vlně kolektivní nezodpovědnosti


Devizové intervence ČNB byly, jsou a zůstávají bezprecedentním krokem. Nadále si kladu otázky nad jejich smysluplností a nestalo se nic, co by mé vážné pochybnosti mohlo rozptýlit. Proto opakuji: Je oprávněné a potřebné strašit laickou veřejnost a podnikovou sféru slovem deflace jako symbolem nějakého mimořádně hrůzostrašného ekonomického jevu? Existovala v České republice skutečně reálná hrozba deflace? Je pouhý, velmi nemilý a nepříjemný, již řadu let trvající "ne-růst" onou deflací? Může měnová intervence ČNB nastartovat ekonomický růst nebo k tomu alespoň přispět? A jaké byly motivy tohoto rozhodnutí ČNB? Jestli dojde v následujících měsících k oživení ekonomiky, interpretační spor zůstane zachován. Došlo k urychlení ekonomického růstu kvůli zásahu ČNB, nebo bez ohledu na něj, nebo dokonce navzdory zásahu?

ČNB svůj krok patrně učinila na základě očekávání budoucí deflace, kterou jí signalizuje její makroekonomický model.

K předpovědím tohoto typu jsem skeptický a nemyslím si, že jsou dostatečným argumentem pro zásadní kroky hospodářské politiky. I kdyby bylo pravdou, že bychom po dvě čtvrtletí roku 2014 prožívali cenový pokles, je otázkou, zda by jeho důsledky byly tak dramatické, aby opravňovaly tuto intervenci.

Tím spíše když vezmeme v úvahu data o zahraničním obchodu České republiky v listopadu 2013, tedy v měsíci, kdy Česká centrální banka svůj bezprecedentní krok udělala. Podle ČSÚ "bilance zahraničního obchodu skončila v listopadu historicky nejvyšším přebytkem 38,7 mld. Kč, který byl ve srovnání se stejným měsícem roku 2012 o 5,1 mld. Kč vyšší".

Každá ekonomická učebnice nám říká, že je rozumné oslabovat měnový kurz v situaci, kdy vývozy stagnují či klesají a dovozy rostou, tedy kdy je bilance zahraničního obchodu v deficitu nebo k deficitu směřuje. U nás narůstá přebytek bilance zahraničního obchodu a centrální banka oslabuje kurz. To je velmi nestandardní politika, za niž je poněkud zvláštní udělovat titul "bankéř roku". Je jistě úkolem ekonomů přispět k hledání toho, jak ekonomiku rozhýbat, ale to nemůže nastat urychlováním inflace, čili antideflací. Změnu může vyvolat jedině akcelerace agregátní poptávky na základě změny chování tří hlavních makrosubjektů ekonomiky – domácností, investorů, státu – a to ještě při dobré konstelaci zahraničně-obchodních vztahů.

Nedávný zásah ČNB znehodnotil kurz koruny a vytvořil nový "kurzový polštář", což je můj termín, který jsem používal v první polovině 90. let. Tehdy jsme věděli, že rychlejší reformy (rychlejší transformaci) nejsme schopni dělat a proto jsme oba tehdejší polštáře – mzdový a kurzový – považovali za nezbytné.

Nebyla to žádná náhražka reforem. Teď je vytvářen nový kurzový polštář a ČNB navíc opakuje, že je připravena ho dále "přifukovat". Tím se ale nejen zbrzdí potřebné reformy domácí ekonomiky, ale zvýhodněním vývozu za eura se v delším období také brzdí tlak na snížení naší závislosti na trzích unie. Přitom česká ekonomika pro svůj růst nezbytně potřebuje přeorientaci našeho vývozu směrem k jiným, rychleji rostoucím teritoriím. I nadále také zůstávají bez větší veřejné diskuse další možné motivy rozhodnutí ČNB. Výtky, že se tím někdo z vedení ČNB nebo ze spřátelených bank obohatil, považuji za nedůstojné. Takto svět běží jen v hlavách tvůrců nejrůznějších konspiračních a korupčních teorií. Bankovní debatu o tom, jak, čím a kdy doplnit politiku snižování úrokových sazeb, všichni zainteresovaní sledovali už dlouho a o rozpolcenosti členů Bankovní rady v této věci si štěbetali vrabci na střeše.

O těsném skóre příznivců a odpůrců tohoto zásahu víme také všichni, i když bychom to vědět neměli. Je nesporné, že se ČNB tento krok veřejnosti uspokojivě vysvětlit nepodařilo.

Existuje ale ještě jeden motiv. Je jím postoj světových politických a bankovních elit, které si uvědomují obtížnost splacení dluhů států standardními metodami.

Za standardní považuji metody, které znamenají, že by vzniklý dluh musel ze svých zdrojů splácet ten, kdo se zadlužil a kdo dělal ona chybná rozhodnutí.

Není "boj proti deflaci" implicitním přijetím teze, že za tyto dluhy není nikdo bezprostředně zodpovědný? Že je způsobil "systém" založený na jednosměrných očekáváních nepřetržitého růstu HDP a blahobytu a na nárokovosti většiny veřejnosti na podíl na tomto (dnes už navíc neexistujícím) růstu? A protože se dnešní dluh týká vlastně všech, musejí platit všichni. A protože vyšší daně by dnes žádný demokraticky zvolený parlament neschválil, musí se zvolit daň skrytá.

A touto daní je inflace. Nejde tedy vlastně o záměr roztočit globální inflační spirálu? Nejsou naši centrální bankéři pouhou součástí tohoto záměru? Jestli ano, měli by to říci a neschovávat se za boj s deflací. Nemyslím si, že by tlak světové bankovní komunity byl rozhodujícím motivem Miroslava Singera, ale například jeho následné ocenění od časopisu The Banker pro evropského centrálního bankéře roku této argumentaci nutně nahrává.

Václav Klaus, Ekonom, 6. února 2014.

Redakčně upraveno, detailněji se této problematice věnujeme v publikaci IVK: Byla deflace opravdu hrozbou?


74
Tomáš Břicháček: Green Deal – Zelený úděl
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

73
Václav Klaus: 30 let polemiky o Evropě
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku