13/11/2014
Ostatní
Václav Klaus: Intelektuálové v politice


Příspěvek Václava Klause k anketě deníku Právo k 25. výročí listopadu 1989

25. výročí historického okamžiku ukončení komunistické éry a nastolení svobody a demokracie máme nejen připomínat, ale i vážně analyzovat. Chci k tomu přispět knížkou, která vyjde ve dnech listopadového výročí v nakladatelství Fragment pod názvem: „Chtěli jsme víc než supermarkety“. Snažil jsem se v ní podívat se na listopad 1989 a hlavně na celých uplynulých 25 let systematičtěji a nikoli toto téma pouze glosovat.

Tři otázky, které mi položila redakce Práva, nejsou otázkami, které jsem si v této své knize kladl. „Intelektuálové v politice“ je téma, které mne v souvislosti s tímto výročím nenapadlo řešit. Ač jsem v širším významu tohoto slova asi také intelektuálem, neboli člověkem živícím se idejemi a jejich šířením, vždy si připomínám slavný Hayekův výrok, že intelektuálové jsou „dealeři s použitými myšlenkami“. Mne tato jeho slova neurážejí. Opakovaně říkám – mohu-li použít ekonomickou terminologii – že jsem ve světě idejí na straně poptávky, nikoli nabídky. Těch, kteří skutečné ideje vytvářejí a nabízejí, je strašně málo. My ostatní je pouze užíváme. A jsme i na to pyšní, protože kolem sebe vidíme spoustu lidí, kteří o žádné ideje nestojí a spíše se jim vysmívají. Slova intelektuál se tedy nijak nestraním.

Kladete otázku, jaká by měla být role intelektuála v politice. Mým prvotním impulsem bylo říci, že žádná, resp. že není v ničem specifická. Role intelektuála v politice – mimochodem, to není přesně definovaná skupina lidí, neexistuje žádný seznam účastníků, volené orgány nebo členské příspěvky – nemůže být v demokratické zemi v ničem odlišná od role libovolného občana, který se chce či nechce angažovat v politice. Intelektuál si nemůže nárokovat nic jiného než kdokoli jiný. K tomu snad ani není třeba nic dodávat.

Něco úplně jiného je specifická situace naší země, kde si intelektuálové tradičně osobují hrát roli jinou než běžní občané. Říkám tradičně, ale právě v listopadu 1989 to vypadalo výrazněji než kdykoliv jindy. Možná však, že intelektuálové ani tehdy o nic větší roli než jindy nehráli, ale podařilo se jim vytvořit dojem, že hrají. To byla primárně zásluha Václava Havla a lidí kolem něho. To byla ona jejich „nepolitická politika“, to byl jejich útok na politické stranictví, to bylo jejich odstrkování reprezentativní demokracie parlamentního typu založené na institutu voleb na vedlejší kolej. Oni měli bytostně vrozený sklon k samovýběru a k samozvanosti. Už první svobodné volby v červnu 1990 to naštěstí vrátily tam, kam to patří, a nedovolily „intelektuálům“ zvítězit.

Druhou otázkou bylo, v čem jsme po listopadu 1989 svobodnější a v čem jsme byli svobodnější před rokem 1989. To se nedá odpovědět výčtovou metodou. Zbývá makroodpověď: dnes máme systém politické a ekonomické svobody (samozřejmě s různými omezeními), dříve byla nesvoboda. Svobodnější jsme před rokem 1989 určitě nebyli.

Něco úplně jiného je zamyšlení se nad vývojem naší svobody. Určitě se v diskusi o míře svobody nepohybujeme na stupnici nula-sto. Ani v komunismu nebyla svoboda na bodě nula a ani teď není na bodě sto. Kdykoli se v éře komunismu míra svobody mírně zvyšovala, jako třeba v šedesátých letech nebo v druhé polovině let osmdesátých, psychologicky jsme žili v relativně lepším pocitu (který s celkovým odsudkem komunismu nebyl v rozporu). Dnešek nám – při nekonečně vyšší míře svobody – může dávat pocit úplně jiný. Je to vždy relativní.

Prvním důvodem dnešního nedobrého pocitu řady z nás je to, že je míra svobody v současnosti (daná politickou korektností a jí vynucovanými postoji k životu, kvalitou našeho politického systému, tlakem Evropské unie a vpádem globálního vládnutí do našich životů) výrazně nižší, než jsme to v listopadu 1989 považovali za možné. Druhým důvodem je nepříznivá tendence vývoje míry svobody v čase. Svobody je méně než před jedním či dvěma desetiletími, což má příčiny vnitřní i vnější. Podrobně se to snažím popsat a vysvětlit ve výše zmíněné knize.

Patří mezi ně naše „Velká protikorupční revoluce“ (v roce 2013), která byla dovršením řadu let trvajícího rozpadu našeho politického systému. Patří mezi ně narůstající tlak EU a agresivita nejrůznějších novodobých „ismů“, které ze všech stran útočí na lidskou svobodu. Finanční a ekonomická krize let 2008-2009 vyvolala nejen dlouhotrvající ekonomické problémy, ale vedla i k výraznému snížení ekonomické svobody. Ale abychom si dobře rozuměli – to není porovnávání svobody v roce 2014 a třeba v roce 1974. O rozdílné míře svobody v těchto dvou obdobích nemá smysl diskutovat. Je evidentní.

Třetí otázkou je, jak se změnil vztah mocných a bezmocných. Přijmout tuto otázku znamená přijmout terminologii a styl uvažování Václava Havla a dalších podobně politicky korektních lidí současnosti. Dělit lidi na mocné a bezmocné je populistická hříčka, a jestli měla nějaké opodstatnění v éře komunismu, teď už žádné opodstatnění určitě nemá. (I tehdy to byly jen v čase se proměňující role, nikoli jednou pro vždy daná postavení.)

Kdybych přece jenom chtěl tuto terminologii alespoň na chvíli přijmout, pak si myslím, že se strašlivě změnili oni „mocní“. Dříve byli za mocné považováni představitelé komunistické politické špičky (a jejich „fellow-travelers“), dnes bych politiky za mocné nepovažoval, alespoň ne v pohledu vnitropolitickém. Dnes jsou mocní spíše představitelé mediokracie, tedy mediální špičky a celebrity. (Je mocnější Sobotka a Bělobrádek než Moravec a Kraus?) Dnes jsou mocnými, asi stejně jako tomu bylo v minulosti, představitelé našich bezpečnostních složek. Mocní jsou i zástupci některých velvyslanectví, i když jsou to jiná velvyslanectví než dříve. Dříve byla mocná Moskva, dnes je mocný Brusel (a spolu s ním Berlín a Washington). Ale znovu říkám, že se skoro zdráhám s termíny mocný-bezmocný pracovat.

Nevím, jestli je teď příhodná chvíle začít u nás roztáčet nové kolo diskuse o intelektuálech vůbec a o intelektuálech v politice zvláště. Musím odkázat na svůj – bohužel jen anglický – text „The Intellectuals and Socialism: As Seen from a Post-Communist Country Situated in Predominantly Post-Democratic Europe“, který byl mým projevem na Výročním zasedání Montpelerinské společnosti v Reykjavíku v srpnu 2005 (dostupný na http://www.klaus.cz/clanky/2171). Nic lepšího k tomu asi říci neumím. Z nadpisu je zřejmé, že se cítím jako občan post-komunistické země, která se nachází v post-demokratické Evropě. I to bychom si měli při úvahách o naší současné míře svobody dobře uvědomovat.

Václav Klaus, publikováno v deníku Právo dne 13. listopadu 2014.


71
Pane prezidente 2: Xaver se ptá a Václav Klaus odpovídá
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

70
Václav Klaus a kol.: Sebedestrukce Západu 2.0 - Pád zrychluje
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

69
Jiří Weigl: Být optimistou je dnes těžké
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku