Toto není můj první projev na akci pořádané Cato institutem. Nemám sice žádnou spolehlivou statistiku, ale myslím, že za poslední více než dvě desetiletí jsem před vámi vystoupil určitě více než desetkrát. Tentokráte jste mi dokonce navrhli téma mého vystoupení: „Univerzální touha po svobodě“. To jsem přijal bez sebemenšího váhání a považoval jsem to za dobrý nápad. Ještě se k tomu vrátím.

Pro nás, kteří jsme většinu svých životů strávili v totalitárním komunistickém režimu, nebyla slova jako svoboda a demokracie předmětem nezávazných intelektuálních debat. Byla to zásadní témata našeho každodenního života. Svoboda, ani demokracie u nás v té době neexistovaly, s výjimkou krátkého období, které svět označuje názvem „éra Pražského jara“. Za tento krátký okamžik daleko méně nepřátelského režimu a za naději, kterou jsme tehdy cítili, jsme však zaplatili velmi draze. Tím, co jsme potom museli prožívat, jsme byli velmi frustrováni, ale vždycky – trochu nečekaně – dodávám, že jsme se také mnohému naučili. Pochopili jsme něco, co se nedá pochopit na dálku, tedy bez osobního prožitku. Dalo nám to zvláštní citlivost, ne-li přecitlivělost na jakékoli náznaky nesvobody. To si pravděpodobně ponecháme po celý zbytek našich životů. Díky tomu se na dnešní realitu v zemi, ve které žiji, v Evropě a v celém západním světě dívám daleko kritičtěji než řada dalších lidí.

Komunismus je už dávno pryč. Zbavili jsme se ho relativně snadno a – jak jsme tehdy říkali – sametovým způsobem. Z prvních let postkomunistické éry jsme měli dobrý pocit a ten pocit byl pravděpodobně oprávněný. Bohužel netrval dlouho a já si nemyslím, že to bylo proto, že jsme novou situaci začali příliš rychle považovat za něco samozřejmého a že jsme přestali být schopni docenit zázrak, který tehdy nastal. V svém projevu na Cato institutu ve Washingtonu v březnu roku 2007 jsem s jistou hořkostí řekl: „Chybně jsme si mysleli, že pokusy potlačovat svobodu a centrálně organizovat, řídit a kontrolovat celou společnost (a ekonomiku) jsou již věcí minulosti“. Přidal jsem k tomu větu, že tyto pokusy jsou „k našemu velkému zklamání opět zde“. To bylo před šesti lety. Dnešní situace se mi zdá být ještě horší.

Obávám se – a mohu to sledovat bezprostředněji v Evropě než zde v Americe – že téma individuální svobody přestalo být velkým tématem současnosti. Když jsem se letos na jaře v Londýně zúčastnil pohřbu jedné z posledních skutečných bojovnic za svobodu, Margaret Thatcherové, s hrůzou jsem si uvědomil, že se tohoto pohřbu nezúčastnili žádní významní evropští političtí lídři. Zejména tam chyběli politici ze západní Evropy. Nebylo to náhodou. Oni tím veřejně demonstrovali, že pro ně téma svobody není až zas tak důležité. Daleko více je zajímají jejich každodenní politické hrátky, témata vyvolaná revolucí politické korektnosti, prázdné a falešné akce směřující k zrovnoprávňování obou pohlaví, nové formy přerozdělování příjmů, které se staly nevyhnutelnými v éře obřích dluhů zemí Eurozóny, vytváření dalších, viditelně nedemokratických evropských institucí jako je bankovní nebo finanční unie (aniž by se zeptali lidí žijících ve stále ještě nominálně suverénních evropských zemích, zda si to skutečně přejí), atd. Jsou obětmi environmentalistické propagandy a nejsou schopni domyslet, že se tato ideologie (ne-li náboženství) snaží řídit celou lidskou společnost. Environmentalisté nemají zájem o kontrolu globální teploty na naší planetě – chtějí kontrolovat a manipulovat nás. To mne trápí. Jak jsem řekl na počátku, bez velkého přemýšlení jsem přijal váš návrh názvu mého vystoupení. Když o tom přemýšlím s odstupem půl roku, preferoval bych název jiný, který by byl spíše otázkou: „Existuje univerzální touha po svobodě?“ Mám o tom mnoho pochybností.

První z nich je to, zda je touha po svobodě opravdu univerzální a druhou je to, o jakém typu svobody mluvíme. Pokusím se k tomu udělat několik poznámek. Domnívám se – aniž bych měl k dispozici jakákoli tvrdá statistická data – že mnoho lidí svobodu považuje za velmi vysokou, ne-li vůbec nejvyšší hodnotu, za kterou stojí bojovat, ale obávám se, že je mnoho jiných lidí, kteří mají jiné priority a preference. Nemluvím o lidech žijících ve zbývajících totalitárních a autoritářských režimech, kde je touha po svobodě nepochybně velmi silná, ale i tam je to lecčíms podmíněno. Není to absolutní. My dnes už nežijeme v totalitárním režimu a teď s ním nemáme důvod bojovat. To jsme měli dělat před několika desetiletími. Nemám rád ty, kteří v minulosti mlčeli, a s komunismem začali bojovat až teď.

Daleko relevantnější otázkou je, zda jsou lidé, kteří žijí v dnešní nominálně svobodné společnosti, připraveni dostatečně silně vystupovat proti postupnému ztrácení svobody, které nyní prožívají, proti – jak nás učil Friedrich von Hayek – této „kluzké cestě do otroctví“. Tady žádnou univerzální touhu bohužel nevidím. Naopak se obávám, že buď nejsme schopni vidět nebo nejsme ochotni účinně se bránit plíživé ztrátě svobody, která je tak charakteristická pro naši dobu.

Ještě horší je to, že jsou v naší společnosti lidé, kteří jsou s dnešním vývojem spokojeni a kteří ho vědomě a neskrývaně podporují. Mám na mysli elity, nebo jak říká Thomas Sowell, vyvolené, kteří dnes a denně předvádějí, že je zajímá svoboda převážně jen pro ně samé. Pochopili totiž, že náš nedostatek svobody je pro ně velkou příležitostí jak nad námi zvyšovat svou moc. Skoro bych se vrátil k obratu „střet civilizací“, ale chápaný tak, že se jedná o náš střet s intelektuálními, novinářskými, akademickými a uměleckými elitami, které systematicky podkopávají samotné základy naší svobodné společnosti.

Také bych rozlišoval mezi svobodou nominální a reálnou. Nominálně garantované svobody, které neexistovaly a neexistují v komunismu či v jiných totalitárních společnostech, ale které existovaly a existují v dnešním západním světě, by nás neměly mýlit. Nejsou dostatečné. Velká část důležitého rozhodování je v našich zemích prováděna mimo oblast institucí reprezentativní demokracie, a to jak v mezinárodním, tak v domácím prostoru. Mezinárodně jde o to, že se rozhodování přesouvá stále více do institucí globálního vládnutí. Uvnitř jednotlivých zemí jde o to, že se rozhodování přesouvá do institucí, které jsou výsledkem dlouhodobě rostoucí role tzv. nevládních organizací (NGO) a ideologie NGOismu.

Považuji za nezbytné varovat proti zužování tématu svobody (resp. její absence) na sféru nezápadních zemí, v nichž mimo jakoukoli pochybnost existují velké defekty nominálních svobod. Tyto země je snadné kritizovat a být za to chválen. Daleko těžší je kritizovat a účinně se bránit moderním, politicky korektním „ismům“, jako je agresivní human-rightismus, transnacionalismus, multikulturalismus, evropeismus, feminismus, atd. Za to v našich společnostech nikdo chválen nebývá. Různé mezinárodní celebrity podporují tyto „ismy“, aniž by si asi byli vědomi toho, že tím podkopávají svobodu ve svých vlastních, nominálně svobodných zemích. Chtěl bych věřit tomu, že jejich „nevinnost“ je větší než jejich potenciálně zlé úmysly, ale mohu se mýlit a být v tomto ohledu příliš naivní.

Antiliberální myšlenky a ambice zde byly vždycky. Otázkou je, co jim dává právě teď, na počátku 21. století, takovou mimořádnou sílu. Jeden kandidát existuje. Vidím ho v urychlujícím se procesu potlačování role národního státu a v růstu supranacionalismu a globálního vládnutí. Tento proces znamená naprostý zvrat tradičního politického uspořádání. Znamená radikální posun rovnováhy mezi politiky a byrokraty a mezi demokracií a postdemokracií. Před rokem jsem mluvil nedaleko odsud v samotném centru Los Angeles na konferenci organizované American Freedom Alliance, která byla věnována právě těmto otázkám. Zdůrazňoval jsem tam, že „ambice vládnout ze vzdáleného města bez dostatečné demokratické kontroly je něčím, co jsem prožíval většinu svého života“. Měl jsem samozřejmě na mysli Moskvu. Je to však přesně totéž, co prožíváme v Evropě dnes znovu, ale tentokráte z jiného města. Proces de-demokratizace postupuje v Evropě velmi rychle.

Po pádu komunismu lidé ve střední a východní Evropě chybně interpretovali evropskou realitu a zejména ambice evropských elit. Uvěřili tomu, že se vracejí „zpět, do Evropy demokratických národních států“ zatímco začali směřovat „kupředu, do supranacionalistické Evropské Unie“. V současnosti probíhající posun k transnacionalismu a supranacionalismu a k celokontinentálnímu vládnutí vede k tomu, že se evropská integrace přeměnila v unifikaci. Evropská Unie byla transformována v entitu složenou z nesuverénních států, které jsou kontrolovány, řízeny, organizovány, regulovány z Bruselu. Teď musím zmínit vašeho bývalého předsedu, zemřelého Billa Niskanena, který to viděl velmi podobně. Ve Festschriftu publikovaném u příležitosti mých 70-tých narozenin pro Evropu navrhoval alternativní, daleko demokratičtější institucionální rámec. Nazval ho „Asociace evropských národních států“, což je velmi blízké tomu, co jsem v podobné době navrhoval ve své knize „Evropská integrace bez iluzí“.

Mohu-li se vrátit k názvu svého vystoupení, musím říci, že místo univerzální touhy po svobodě vidím mnohá ohrožení svobody. A nemám na mysli Tálibán, Al-Káidu a islámský fundamentalismus. Obávám se, že je naše svoboda ohrožována daleko více zevnitř než zvenku.

Václav Klaus, vystoupení na setkání Cato Institute, Laguna Beach, Kalifornie, 27. září 2013. Překlad z anglického originálu.