Jan Sechter, velvyslanec ČR v Polsku v letech 2008-13

V Polsku demokracie ohrožena není. Vítězná strana Právo a spravedlnost realizuje program, který před volbami nijak nezakrývala. Změny zákonů možná překvapily svou důsledností, ale vláda návrhy zákonů veřejně diskutuje a projednává je parlamentní cestou. Některé, pravda, ve velmi zrychlené formě. Opozici v Sejmu a v Senátu nikdo neumlčuje, v polských městech pokojně demonstrují odpůrci změn pod hlavičkou „Výboru na obranu demokracie“. Nesourodé hnutí kromě protestů konsoliduje různé proudy ve společnosti, které kvůli propadu levice ve volbách nemají  reprezentaci v parlamentu.

Veřejnoprávní model řízení televize ani v Polsku ani jinde na světě není jediný správný a určitě by mělo platit, že patří k legitimní diskusi hledání modelu lepšího. Vláda se rozhodla pro model typu, který známe v ČR třeba u Národního divadla. Je určitě rizikem pustit se do přímého vlivu nad řízením televize. Přesto jej vládní strana podstoupila a je tedy jasné, že nebude-li model úspěšný, bude mít Polsko v příštích parlamentních volbách opět zajímavé televizní a rozhlasové téma. Svoboda šíření názorů však v médiích určitě ohrožena nebude.

Je však sporné, jestliže Evropská komise chce krátce po volbách v Polsku začít sledovat stav právního státu.  Vůči členským státům by se Evropská komise měla chovat zásadně jako politicky neutrální grémium, zejména jde-li o vnitrostátní právo. Na tom nezměnila nic ani Lisabonská smlouva. Chybějící pravomoci v postupu proti Polsku Evropská komise odvozuje z čl. 2 Smlouvy o Evropské unii, který v obecné rovině popisuje evropské hodnoty a může zahájit podle čl. 7 SEU řízení proti Polsku. Proti hodnotám se určitě v Polsku vláda neprovinila.

Řízení, financování a kontrola veřejnoprávních médií a způsob, jakým vláda řeší chaotickou situaci v Ústavním soudu, která začala již před volbami tím, že vybral do ústavního soudu více soudců, než v něm bylo volných míst, patří výlučně do pravomoci členského státu. Přesto někdy na jaře EK zveřejní  zprávu o stavu polské demokracie.  Snad bude tehdy už jasné, že suverénem ke změnám v Polsku je a zůstává polský volič a nikdo jiný jej nahrazovat nemůže.

Petruška Šustrová, novinářka

Demokracie ani právní stát v Polsku ohroženy nejsou. Je ovšem velmi zajímavé, jak na výsledky podzimních polských parlamentních voleb reagovala významná část evropských médií i řada politiků. Nejjednodušeji by se patrně dalo říci, že volby výrazně vyhrála strana, které tito komentátoři nefandí, takže rádi opakují argumenty stoupenců polské předchozí vládní formace.

To, na co kritici současné polské vlády poukazují, především tahanice o ústavní soudce a změny v médiích, je totiž složitější, než se na první pohled zdá. Pokud jde o média, kritici naprosto pomíjejí, že se vedení polských veřejnoprávních médií měnilo při každé změně vládní garnitury, ale pokud si vybavuji, na hromadné propouštění a odchody novináře před osmi lety, kdy volby vyhrála strana Občanská platforma, nikdo nijak zvlášť nereagoval. Tentokrát se o „čistkách“ skutečně nedá dost dobře mluvit, ale přesto mnozí hovoří o ohrožení svobody tisku.

Pokud jde o Ústavní soud, jde o to, že minulý parlament bezprostředně před skončením svého funkčního období zvolil pět ústavních soudců, ač dvěma ze stávajících ještě nekončil mandát, jak ostatně uznal i sám Ústavní soud. Že představitelé Práva a spravedlnosti postupovali rovněž nevhodně, byl až důsledek. Jistě nemilý.

A pak je tu další dosti podstatná věc: o Polsku se za jeho hranicemi často mluví způsobem, který svědčí o neporozumění. Některé pojmy prostě v polském kontextu znamenají něco jiného, než na co jsme zvyklí od nás. A každému, kdo o Polsku něco ví, muselo být jasné, že tak hlasitá kritika nové vlády vyvolá v zemi nevoli. Poláci jsou velmi citliví na jakýkoli diktát – což ovšem vůbec neznamená, že jsou protievropští. Jen chtějí mít na evropské scéně postavení, které odpovídá velikosti a významu Polska.

Ronald Reuderink, politický analytik, Nizozemí

EU, tj. francouzsko-německé kondominium, uplatňuje taktiku „rozděl a panuj“ (divide et impera) na úkor malých zemí.

Německá kancléřka Angela Merkelová v roce 2015 pozvala do Německa imigranty/uprchlíky, aniž by konzultovala ostatní země EU. Porušuje úmluvu o uprchlících, porušuje smlouvu EU, a to nikoli pouze její literu, ale i jejího ducha. Porušuje Dublinskou úmluvu. Nechává zadupávat některé části schengenské hranice a dopouští, aby imigranti zaplavovali velké oblasti schengenského území. A které smlouvy EU dávají Německu právo činit výše uvedené? Porušovat tolik ustanovení tolika smluv? Žádné.

V Polsku byly sdělovací prostředky po velmi dlouhou dobu ovládány jednou či více stranami a byly velmi tendenční a podporovaly EU. Ale dokud podporovaly EU, nebyl žádný důvod ke znepokojení. Dokud vláda a sdělovací prostředky podporovaly EU, neobjevil se ze strany EU žádný protest proti porušování ustanovení a smluv.

Ale nyní vane v Polsku jiný politický vítr a nová vláda mění ve své vlastní zemi pravidla týkající se sdělovacích prostředků, přičemž jednostranná televize a rozhlas jsou nahrazovány novou televizí a rozhlasem, které nepodporují EU. Možná jsou dokonce jednostranně zaměřeny proti EU. Ano, v tom okamžiku EU náhle začne být aktivní a chce zbavit Polsko jeho práva hlasovat!

Bude Německo zbaveno svého práva hlasovat z důvodu výše zmíněných, mnohem závažnějších záležitostí? Kdepak, Německo může v tichosti porušovat mnoho smluv EU a jiných dohod (včetně Vídeňské úmluvy o smluvním právu).

Mé požadavky: Nejprve žádat, aby bylo z výše uvedených důvodů odebráno právo hlasovat Německu a Francii. Za druhé odebrat právo hlasovat v rozporu s mezinárodními smlouvami zemím s vládami, které podporují EU. A nakonec za třetí odebrat právo hlasovat v rozporu s mezinárodními smlouvami zemím s vládami, které nepodporují EU.

Ivo Strejček, člen správní rady IVK

Na první pohled je odpověď snadná a rychlá – demokracie a právní stát v Polsku ohroženy nejsou. Vždyť vládu sestavila politická strana, která v posledních parlamentních volbách zvítězila. Parlamentní volby v Polsku byly svobodné, voliči si své zástupce vybrali bez donucení na základě předložených programů. Vítězové se ujali moci a kontrolováni polským parlamentem, plní očekávání té části polské veřejnosti, která je volila. Počínají si tak jistě i s vědomím, že i oni budou za pár let občanům skládat účty. Takže jaképak ohrožení demokracie a právního státu? 

Události nejen posledních týdnů mě ovšem přesvědčují o tom, že demokracie a právní stát v Polsku opravdu ohroženy jsou. A nejen tam. Ne ovšem počínáním polské (či jiné) vlády, ale panovačným a nadřazeným vměšováním evropských institucí do záležitostí Polska. Chtěl bych říci suverénního Polska, ale právě nynější „mistrování Polska evropskými institucemi a jejich elitami“ ukazuje, že žádný členský stát EU již dávno není vlastním suverénem. Ani Polsko, ani Maďarsko a ani nikdo další, kdo se nelíbí členům Evropské komise a Evropského parlamentu, kdo je kritický k počínání evropských institucí, kdo je na základě přání voličů odhodlán plnit program obrany národních zájmů a kdo tudíž nebude připraven servilně se podřizovat agresivnímu bruselskému moralizování a kázání o jakýchsi (Bruselem nadirigovaných) evropských hodnotách. Ano, v tomto slova smyslu jsou demokracie a právní řád ohroženy – nejen v Polsku, kdekoliv v EU.

Klasické pojetí západní demokracie vždy důsledně odvozovalo svoji legitimitu od svobodně vyjádřené vůle občanů a legitimita demokratických institucí se odvíjela od občanské kontroly prostřednictvím voleb. Ne, nemyslím si, že je ohrožena demokracie v Polsku skrze způsob vládnutí tamní vlády. Jsem si jist, že je ohrožen evropeismem infikovaný prostor kdysi prosperujících evropských demokracií. 

Zpochybňování legitimity rozhodnutí současné polské vlády a polského Sejmu Evropskou komisí a Evropským parlamentem beru jako jeden z nepřijatelných příkladů útoku postnacionální ideologie na demokracii národních států a jako další důkaz vymírání demokracie v celém západoevropském prostoru.

Tomáš Břicháček, právník a publicista

Ohrožením demokracie a právního státu v Polsku je leda samo nedůstojné popotahování a pranýřování této země ze strany Komise. Nová polská politická reprezentace získala pro svůj program silný mandát v demokratických volbách. Co je zásadní, konkrétně reformy ústavního soudnictví a veřejnoprávních médií, které se Bruselu nezamlouvají, jsou čistě vnitrostátní záležitostí mimo působnost práva EU. Unijní administrativa pro své vtíravé angažmá postrádá jakoukoli legitimitu a jakékoli zmocnění v zakládacích smlouvách EU. Rozehrála hru s falešnými kartami, v níž je „rule of law“ jen zástěrkou jejích expanzivních mocenských ambic.

Celý tzv. „nový postup EU pro posílení právního státu“, jejž Komise jednostranně vyhlásila v březnu 2014 za éry Redingové, a který na Polsku poprvé zkouší v praxi, nemá oporu v primárním právu. Jde o snahu zneužít koncept společných hodnot Unie vyjmenovaných v čl. 2 Smlouvy o EU (SEU), respektive mimořádný mechanismus podle čl. 7 SEU umožňující pojmenovat a sankcionovat stát, který tyto závažně porušuje. Společné hodnoty mají pro centralisty ten půvab, že zavazují členské státy obecně, bez ohledu na to, zda se pohybují v poli působnosti EU. Komise se snaží roztáhnout mechanismus čl. 7, zaujmout v něm rozhodující roli a využít jej jako nástroj pro vměšování se do vnitrostátní politiky a prosazování vlastní politické linie bez ohledu na hranice kompetencí Unie.

Proti tomuto postupu by se měl ohradit každý, komu osud demokracie a právního státu v Evropě skutečně leží na srdci. Manévry Komise s „rule of law“ je třeba utnout v základu. Nenechme bruselskou nevolenou garnituru přezkušovat národní parlamenty z demokracie! Jakýkoli jiný výsledek by znamenal, že chuť Bruselu zasahovat touto cestou do vnitrostátních záležitostí bude posvěcena a povzbuzena.

Zdeněk Koudelka, ústavní právník

Podstatou demokracie je vláda na omezený čas. Nyní v Polsku vládne Právo a spravedlnost. Po čtyřech letech se voliči vysloví, zda opět svěří vládu mu či jinému. Záminkou útoků na Polsko jsou změny v ústavním soudnictví. Poprvé byl ústavní soud zakotven v Československu a Rakousku 1920. Ústavní soud není v Británii, Dánsku, Nizozemí a řadě dalších států EU. I kdyby Polsko zrušilo Ústavní tribunál a jeho pravomoci přeneslo na jiné orgány, učinilo by jen to, co je jinde.

Nový polský zákon stanoví, že Ústavní tribunál musí při vyslovení neústavnosti zákona jednat za přítomnosti 13 z 15 soudců a pro přijetí nálezu musí být nejméně dvě třetiny soudců, tedy 9. U nás musí být při rušení zákona přítomno 10 soudců z 15 a pro návrh musí hlasovat též nejméně 9 soudců. Pro kárné řízení s ústavním soudcem u nás je nutná účast 12 členů - o jednoho méně než v Polsku. Polská úprava stanoví, že přítomen jednání musí být předseda či místopředseda Ústavního tribunálu. To stanovil i zákon o československém Ústavním soudu z roku 1920. Nová polská úprava zrušila možnost, aby o neústavnosti zákona rozhodl prostou většinou jen pětičlenný senát Ústavního tribunálu. Dříve, v rozporu s polskou ústavou, jež pro rozhodnutí Ústavního tribunálu vyžaduje většinu soudců, mohli zákon rušit jen 3 soudci z pětičlenného senátu z celkových 15 soudců.

Tvrzení europoslance Stanislava Polčáka (TOP 09) v pořadu Události, komentáře (ČT 24, 19. 1. 2016), že polská vláda odmítla publikovat rozhodnutí polského Ústavního tribunálu z 9. 12 2015 o ústavnosti dřívější novely zákona o Ústavním tribunálu, je nepravdivé. Tuto lež potvrdil premiérův tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza. Ovšem rozhodnutí bylo publikováno již 18. 12. 2015 č. 2147/2015 Dzenniku Ustaw. Porovnejme nález našeho Ústavního soudu č. 299/2015 Sb. Datum rozhodnutí je 15. 9. 2015, datum ústního vyhlášení 23. 9. 2015, datum publikace v naší Sbírce zákonů je až 10. 11. 2015. Zatímco Polsku se vyčítá publikace po 9 dnech, u nás se totéž publikuje po měsících.

Často dochází k zbožštění ústavních soudů. Ty však nejsou dílem Božím, netřeba se jim klanět jako zlatým telatům. Jsou to státní orgány a je věcí Polska, jak si své orgány uspořádá.

Jaromír Piskoř, vydavatel časopis Polsko dnes

Trochu mi debata o porušení demokracie a právního v Polsku připadá jako debata o chuti polských rajčat. Jsou jiné než české. Dokonce chutnají jinak než rajčata z jiných evropských zemí. Je to pravděpodobně odrůdami, podnebím či uměle chovanými čmeláky, jejichž vysazení se promítá na kvalitě a množství úrody. Už pár kilometrů za českými hranicemi můžeme vidět v mentalitě i chutích obyvatel rozdíly. Nejsou to ale rozdíly, které by znamenaly, že citlivost Poláků na případné porušení demokracie či právního státu je jiná než naše. Naopak, jejich zkušenosti se státem nedemokratickým a neprávním jsou velmi drsné. Polskou vládní většinu stále podporuje více než třetina voličů rozhodnutých volit a opozice je rozdrobená.

Po demokratické změně vlády v Polsku se někteří tamní neúspěšní politici rozhodli jít cestou „donášení“ do Bruselu a organizování pouličních protestů. Výsledky jsou známy. Evropská komise zkoumá, zda je polské rajče v normě. Nebude-li, zasáhne. Právně nemůže, ale nevíme, kolik klacků pod nohy Polákům případně vhodí. Na polských náměstích se scházejí demonstranti a opoziční politici k nim hovoří. Dělá to čas od času i vládní uskupení před svými stoupenci.  Hádají se pak, kdo měl na své demonstraci víc lidí. Rajčata po sobě nehází. Polská jsou chutná a v zimě drahá.

Ti většinově zvolení dosadili místo bývalého poslance Unie svobody do čela veřejnoprávní televize bývalého poslance PiS. Polský prezident rozehrál partii s tamním Ústavním soudem a oba tábory mají trochu másla na hlavě. Přetahují se o nastavení formálních regulí. Prezidentovi jde o to, aby opozice neblokovala prostřednictvím Ústavního soudu třeba i zákon o hustotě protlaku. V evropských zemích běžné. Jediné v Evropě nezvyklé, je rychlost, s jakou polská vládní většina změny dělá. Stále ale jde o hádky opozice a vládní většiny. Kolik a jakých přídavků na dítě, jaký bude rozpočet či jaké daně. 

Demokracie a právní stát v Polsku ohrožen není. To, že je trochu jiný neznamená, že je nechutný. Až budete v Polsku, ochutnejte místní přírodní rajčata.

František Matějka, místopředseda Svobodných

Polské volby ukázaly v plné nahotě totalitní smýšlení řady politiků. Předseda Evropského parlamentu socialista Martin Schulz označil volby za obdobu státního převratu. Proti výsledkům by podle něj mělo zasáhnout vedení EU a přivést Poláky zase na správnou cestu. Zjevně si osvojil slova Josifa Vissarionoviče Stalina: „Myšlenky jsou mocnější než zbraně. Nedovolili jsme našim nepřátelům mít zbraně, proč bychom jim měli nechat myšlenky.“  

Co se stalo? Nejvyšší suverén Polska, občan, si svobodně vybral. Zvolil tak přesvědčivě, že vítěz dosáhl na ústavní většinu. A to si dovolil občan dost. Místo volby dosavadní před Bruselem ohnuté vlády podpořil konzervativní stranu Právo a spravedlnost. Unie s jejími novodobými budovatelskými pětiletkami, dvacetiletkami a Potěmkinovými vesnicemi v podobě prázdných evropských hodnost, cíleně gumujících celé státy a národy, dostala zase jednu za uši. Ne, v Polsku zcela jistě nedošlo k ohrožení demokracie a základů právního státu. Došlo k projevu svobodné vůle národa. Vůle, která je jen v rozporu s prázdným a dutým „více Evropy“, což mělo za následek paniku v nejedné europeistické hlavě.

Problém není Polsko. Problém je eurounijní socialismus, jehož představitelé šlapou po občanských svobodách a národních státech, které budovaly minulé generace a my je máme jen ve správě pro generace příští. Plošná presumpce viny se stala denním chlebem s cílem ovládnout celé národy, odosobnit je a vybudovat nového nadobčana, jak to zamýšleli Hitler i Stalin. Jen cesty jsou jiné, sofistikovanější, skryté a o to více podlé, útočící skrze falešnou sdílenou solidaritu a odpovědnost na nejnižší pudy místo použití zbraní. Vivat Polsko!

Newsletter IVK, únor 2016.