Eva Zamrazilová, hlavní ekonomka České bankovní asociace

Hodně peněz by se dalo uspořit razantním, byť postupně nabíhajícím zkracováním rodičovské dovolené. Dnešní právní úprava je nejen mnohem štědřejší než standard v nejbohatších evropských ekonomikách, ale je paradoxně výše než za dob komunistického režimu. Čtyřleté období, v němž mohou čeští rodiče čerpat příspěvky z veřejných peněz, je absurdním artefaktem neodpovídajícím hospodářské výkonnosti země ani potřebám dětí.

Argumenty, že dítě prospívá lépe v celodenní péči rodičů, než když se o něj starají „cizí lidé“, nemá žádnou oporu v pozdějším srovnání zdravotního stavu mládeže či lepších vědomostí žáků a studentů oproti zemím, kde mateřská či rodičovská dovolená prakticky neexistuje, či je omezena na několik krátkých týdnů spojených se zotavením matky po porodu či obdobím kojení. V České republice není ani nižší výskyt neurotických a psychických onemocnění, k čemuž by teoreticky měl vést psychický komfort kojence a batolete vyrůstajícího v domácím prostředí.

Jako obvykle se tento prvek „sociální péče“ obrací kontraproduktivně vůči konkrétním příjemcům. Během příliš dlouhé rodičovské dovolené (v drtivé většině 98 % se jedná o ženy) je následkem ztráta kvalifikace, v delším období spojená i s nižším celoživotním příjmem a posléze i nižším starobním důchodem.

Z hlediska státního rozpočtu nejde jen o přímé a krátkodobé dopady, kdy rodiče na rodičovské dovolené nevydělávají peníze a neodvádějí tedy ani daně z příjmu fyzických osob (ani příspěvky na zdravotní a sociální pojištění) a naopak čerpají prostředky na rodičovskou dovolenou. Jde především o ztrátu potenciálu budoucích příjmů, plynoucí ze ztráty kvalifikačního potenciálu rodičů, kteří delší dobu dobrovolně „zůstali doma s dětmi“, a kterým tedy ani nemohly růst mzdy.

Postupné zkracování období čerpání rodičovského příspěvku a tím i jeho celkového objemu představuje významný potenciál české ekonomiky ve směru vyrovnání státního rozpočtu i penzijního systému v delším časovém horizontu. V neposlední řadě se jedná i o faktor, který může zvýšit potenciál české ekonomiky. Zakotvení částečných pracovních úvazků pro rodiče dětí předškolního věku v oblasti pracovního práva je ovšem sine qua non této vize, která jistě není prvoplánově společensky ani politicky průchodná.

Aleš Michl, externí poradce ministra financí

Mám rád výzkum. Třeba egyptologický ústav profesora Bárty. Výzkum, co dělá historik profesor Kovář. Na VŠE katedry měnové teorie a veřejných financí a jejich práce. Výzkum co dělá ČNB, ale i odboráři, nebo váš institut – vždy to čtu a chodím i na akce IVK. Přesto všechno co bych snížil, jsou dotace na vědu na výzkum.  Pořád mám v hlavě, jak kdysi Nokia dávala více peněz na výzkum a vývoj než Apple a stejně nevyhrála…

Není to prostě jen a jen o penězích, ale o prioritách a nápadech, na co se zaměřit a všechno nemusí platit jen stát. Nemusíme být ve všem první a chtít ve všech oborech přinést ty nejlepší inovace na světě. Amazon nebyl první inovátor, ani Microsoft nebyl první inovátor. Ale stejně pěkně vydělávají. Nemusíme lít peníze do toho, abychom tady měli kopu betonových vývojových center,  do nichž bude těžké sehnat vědce. Lepší by bylo ubrat, dát si priority a zaměřit se na efektivitu využívání peněz. Podle mě máme problém s nápady a tím, že dáváme pořád více peněz do škatulky výzkum a vývoj nemyslím si, že se dostávají na ta pravá místa, aby tuhle zemi hodně pohnuli dopředu... 

Penězi se to všechno nedá koupit - základnímu výzkumu bych nechal jako doteď. Neubral bych jim ani korunu, ale ani jim ji nepřidal. Ale celkově bych doporučil snížit státní výdaje na výzkum a vývoj o deset procent. Víc bych jim do toho jako ekonom nemluvil, oni jsou odborníci, já ne. Ale prostě uvažuji jako národohospodář a vidím, že v tomhle sektoru se točí až moc nezdravé peníze a že brzo tady bude kupa betonových vědeckých center bez vynálezů, které navíc na provozu budou stát majlant - a bude se to platit ze státního. PS: V roce 2016 bude v nejhorším vyrovnaný rozpočet, doufám, že i čtenáři tohoto newsletteru ukápne slzička.

Miroslav Ševčík, děkan Národohospodářské fakulty VŠE

Do Parlamentu ČR doputoval návrh státního rozpočtu na rok 2017. Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí a nezodpovědností byl vládou v návrhu schválen schodek ve výši 60 mld. Kč. V době, kdy ekonomika roste, byť za přispění desítek miliard korun z různých dotací a subvencí EU; v době, kdy máme rekordně nízkou nezaměstnanost, tedy v době, kdy rozpočet není zatížen vysokými výdaji na podpory v nezaměstnanosti a dalšími sociálními dávkami; v době, kdy se ministr financí holedbá úspěchy v boji proti korupci na poli veřejných zakázek (a tím snížením výdajů s nimi spojenými); v době, kdy pěje samochválu za údajné dodatečné příjmy, které dosáhl v boji s daňovými úniky, nota bene v době, kdy má údajně „přitéct“ do rozpočtu až 18 miliard ze zavedení EET, prosazuje i nadále deficitní státní rozpočet...

Tato vláda se tak chová ještě hůře a nezodpovědněji než ty předchozí, které tolik kritizovala. I guru socialistické ekonomiky a rozpočtové nestřídmosti John Maynard Keynes předpokládal, že v časech ekonomického růstu (měřeno růstem HDP) bude docházet ke splácení dříve vytvořených deficitů, respektive dluhů. A Keynes se dnes musí v hrobě obracet.

Konsolidaci státního rozpočtu, potažmo veřejných rozpočtů lze započít velmi jednoduchým způsobem. Je nutné zkrátit paušálně výdaje všech kapitol rozpočtu, byť tyto budou rozděleny do několika skupin podle výše procentuálního krácení. Proti tomuto opatření samozřejmě budou protestovat s největší pravděpodobností všichni správci jednotlivých kapitol (ministerstev a dalších institucí). Přitom každý z nich ví velmi dobře, že co se týče jim svěřených finančních prostředků, mají v nich určitou „vatu“, což konec konců mnohdy přiznávají i samotní politici, kteří měli možnost tyto kapitoly spravovat.

Je však zřejmé, že rozpočet na rok, který bude volebním, nebude chtít nikdo z vládnoucího establishmentu zkracovat. O tom, že jsou v rozpočtech rezervy nikoliv několika miliardové, ale spíše ve výši několika desítek miliard, svědčí i to, že tu a tam, ten který ministr najednou najde ve svém rozpočtu nemalé finanční prostředky, se kterými se na některý výdaj vůbec nepočítalo. Ostatně i průběžné výsledky hospodaření SR za rok 2016, který je zatím v přebytku, dokazuje, že prostor pro šetření v řádu desítek miliard Kč ročně tu je. Nepochybuji však, že by se dnešním politikům tento přebytek nepodařilo do konce roku beze zbytku vymazat. A to je škoda. Zvláště pak pro budoucí generace, které budou muset naše dluhy splácet.

Jan Skopeček, Institut Václava Klause

Připravit a schválit rozpočet na rok 2017 se schodkem 60 mld. Kč je v době již tříletého ekonomického růstu a očekávané konjuktury i v nadcházejícím roce ekonomicky skutečně neobhajitelné. Absurditu takového schodku podtrhují i aktuální výsledky plnění státní pokladny v letošním roce. Díky vyššímu daňovému inkasu spojenému s hospodářským růstem a kvůli nedostatečnému čerpání kapitálových výdajů ze strany vlády máme ke konci roku ve státním rozpočtu přebytek, který dává naději tomu, že by mohla být bilance státního rozpočtu na konci letošního roku vyrovnaná. Neexistuje tedy žádný důvod, aby nemohl být vyrovnaný i rozpočet schválený na příští rok.

Schodek, který Andrej Babiš na příští rok plánuje, tak může mít dvě vysvětlení. Buď ministr financí záměrně připravil rozpočet, ve kterém podceňuje daňové příjmy a naopak přestřeluje výdaje, aby se mohl na konci příštího roku chlubit lepší bilancí, než bylo v plánu, nebo si připravuje na předvolební rok rezervu na rozdávání předvolebních dárečků ve stylu Paroubkova pastelkovného. Osobně jsem přesvědčen, že jde o kombinaci obojího a menší schodek rozpočtu by mohl být dosažen už jen realističtějším odhadem a naplánováním celkových příjmů a výdajů.

Prostoru ke škrtům je ale i tak více než dost, uvědomíme-li si, že jen v porovnání s rokem 2013 rostou plánované výdaje o neuvěřitelných 131,5 mld. Kč. V roce 2017 se počítá se 444 281 místy placenými ze státního rozpočtu (či podřízených rozpočtů). Proti roku 2016 se jedná o nárůst o 6 990 míst. Kromě zejména učitelů v regionálním školství tak masivní nárůst počtu státních zaměstnanců a s tím spojených mzdových nákladů nepotřebujeme. Výdaje na platy by pak nemusely růst o 12,5 mld. Kč. Stejně tak objem neinvestičních transferů podnikatelským subjektům plánovaných na téměř 50 mld. Kč musí každého ekonomického liberála dráždit nejen z rozpočtových důvodů, ale i kvůli destrukci volného trhu.

Jeden z nejpalčivějších problémů našich veřejných financí ale tkví v nákladech na sociální stát. Nikdo asi nezpochybní navýšení výdajů na důchody o 12,4 mld., ale tempo růstu těchto výdajů dlouhodobě jasně ukazuje, že bez systémové změny financování důchodů se veřejné finance kvůli objemu této položky konsolidovat nedají. Není ani rozumné, aby výdaje na nezaměstnanost v době rekordně nízké nezaměstnanosti rostly v příštím roce o 0,6 mld. Kč. Prostor pro úspory je i v dávkách pomoci v hmotné nouzi, která je už dnes zneužívána a počítá s dalším nárůstem o 1,6 mld. Kč.

Je všeobecně sdílenou pravdou, že ve zdravotnictví je dostatek financí, jen dochází k jejich neefektivnímu využívání. Navýšit platbu za státní pojištěnce, která přinese dodatečné náklady rozpočtu ve výši 3,6 mld. Kč, bylo rovněž chybným vládním rozhodnutím. A takto bychom mohli pokračovat položku po položce. To bychom ale nesměli mít agrosocialistickou vládu a před sebou volby do Poslanecké sněmovny.

Aleš Rod, Centrum ekonomických a tržních analýz

Plánované výdaje státního rozpočtu na rok 2017 (proti rozpočtu 2016 po změnách) meziročně vzrostou o více než 56 miliard Kč na 1309,2 miliardy Kč. Plánované příjmy rozpočtu se v příštím roce zvýší o více než 66 miliard Kč na 1249,3 miliardy Kč. I podíl příjmů na HDP (dle predikce MF ČR) mírně vzroste. Kapitoly státního rozpočtu 2017 obsahují mzdové prostředky, díky kterým se řady státních zaměstnanců rozšíří o zhruba dvanáct tisícovek, tedy velikost menšího okresního města. Role státních institucí v našich životech opět nabobtná. Můžeme s tím něco dělat?

Spíše ne. Chybí totiž politická, respektive úřednická vůle. Český státní rozpočet je znám vysokým podílem mandatorní a kvazimandatorní složky, tedy výdajů plynoucích z platné a účinné legislativy. Jejich koncept připravují úředníci. Po přijetí zákona č. 234/2014 Sb. (služební zákon) přitom začalo být jasné, že již tak vysoký vliv nevolených státních zaměstnanců na rozsah a obsah státních zásahů dramaticky vzroste. Weberův koncept ideálního úředníka – neutrální osoby administrující vůli volených politiků bez vlastního zájmu – přitom v praxi naprosto selhává.

A právě tím se dostávám k odpovědi na otázku, co škrtnout v návrhu státního rozpočtu na rok 2017 tak, aby se stabilizoval a přiblížil nedeficitnímu výsledku: Je nutné systematicky snižovat počet tabulkových úřednických míst, neboť především díky nim fakticky bobtná příjmová i výdajová strana rozpočtu. Kvantitativní naplnění státních budov vůbec nekoresponduje se skutečnými kvalitativními požadavky kladenými na moderní státní správu. To platí zleva i zprava. Proto snížení počtu tabulkových míst nemusí automaticky znamenat, že bude ohrožen chod státní správy. Bez faktického stop-stavu v personální agendě státu a přijímání takových řešení, která budou odpovídat počtu úředníků (nikoliv naopak), k fiskální stabilizaci nikdy nedojde.

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen

Jsem pevně přesvědčen, že pokud vláda v příštím roce nepodlehne předvolebnímu uplácení voličů, vykáže státní kasa výrazně méně deficitní, nebo i vyrovnané hospodaření. Navzdory rozpočtovanému schodku 60 miliard korun. Podobná situace ostatně panuje i letos: vláda rozpočtovala schodek 70 miliard a přitom má velkou šanci hospodařit vyrovnaně. I konzervativní Česká národní banka pro rok 2017 stále počítá dokonce s rozpočtovým přebytkem, a to ve výši 0,1 procenta HDP.

Jinými slovy, škrtat se ani příliš nemusí. Stačí, když vláda nebude přihazovat státním zaměstnancům a navyšovat další sociální výdaje. Jistě si – podobně jako letos – vytvořila „rezervu“ v řádu desítek miliard korun, aby mohla celý příští rok, měsíc co měsíc, s patřičným mediálním „haló“ oznamovat lepší než předpokládané rozpočtové plnění.

Takže rozpočtovaný deficit 60 miliard korun – nebude-li z uvedené „rezervy“ přílišně čerpáno na dárečky voličům – se může i v roce 2017 celkem snadno přeměnit ve vyrovnané, nebo dokonce mírně přebytkové hospodaření. Makroekonomicky to možné je, aniž by tím naše ekonomika utrpěla jakýkoli otřes. Středně- a dlouhodobě by ji střídmost dokonce vyloženě prospěla. Jistě totiž zase přijdou horší časy, kdy bude třeba náležitě řešit výpadky v rozpočtových příjmech.

Stanislava Janáčková, spolupracovnice IVK

Jednoduché škrty by moc nepomohly. Zkušenost ukazuje, že sotva se nějaké výdaje po velkém boji podaří stlačit, jiné zase nabobtnají. Je už dlouhá léta známo, co by bylo třeba pro trvalé vylepšení rozpočtové situace udělat – a také je jasné, že se toho v posledních patnácti letech žádná vláda neodvážila.

Za prvé, silně pročistit sociální systém. Neživit množství dlouhodobě nezaměstnaných v situaci, kdy podniky nemohou sehnat zaměstnance. Nesvádějme to na nesoulad v kvalifikaci. Existují rodiny, které již druhou generaci žijí ze sociálních dávek a kde děti nikdy neviděly rodiče poctivě pracovat. Samy se pak ani nesnaží nějakou kvalifikaci získat.

Za druhé, zjednodušit daňový systém. Přestat šikanovat a špehovat živnostníky a drobné podnikatele, místo toho zrušit všemožné výjimky a úlevy. Přiznat si, že čím je systém složitější, tím snadnější jsou daňové úniky a tak zvané daňové optimalizace – a tím více se vyplácejí právě velkým podnikům.

Za třetí, silně zracionalizovat a zeštíhlit státní správu. A nejen v sociální a daňové oblasti, ale všude, kde stát zbytečně nahrazuje soukromou iniciativu nebo nadměrně zasahuje občanům do života. Řada ministerstev je zralá na zrušení a sloučení. Držet se zásady „nejdřív snižovat stavy, pak teprve zvyšovat platy“.

Ale pokud se ptáme, co by se dalo hned seškrtat, pak jsou to nepochybně dotace stovkám takzvaných neziskových organizací, které parazitují na veřejných prostředcích a jejichž efekt je nulový nebo dokonce záporný, a které se nám snaží agresivně předepisovat, co si máme myslet a jak máme žít.

Newsletter IVK, říjen 2016.