Vlastimil Vondruška, historik a spisovatel

Jako na každou historickou událost, můžeme se i na brexit dívat buď z hlediska bezprostředního dopadu, anebo z dlouhodobého horizontu vývoje společnosti. Bezprostřední dopady jsou zřejmé. Jenže nejsem ekonom, a proto se k těm ekonomickým nevyjadřuji. Další nezpochybnitelný dopad je politický, ale k tomu se pro změnu vyjadřuje kdekdo.

Jsem historik, a proto mne brexit zajímá především jako kamínek v mozaice dlouhodobého vývoje společnosti. A hned na začátek otevřeně říkám, že ho považuji za správný krok. Tím samozřejmě nehlásám konec evropské spolupráce (ta funguje od neolitu!), ale jsem si téměř jistý, že to je první krok zániku té Evropské unie, která sídlí v Bruselu a je vším jiným, jen ne unií suverénních evropských národů (jak to má v preambuli).

Z historického hlediska neexistuje žádný spolek, úmluva či pakt, které by tu byly „na věčné časy“. Na věčné časy nebyla Svatá říše římská, přátelství se Sovětským svazem a rozhodně tu na věčné časy není a nebude ani Evropská unie. Dobré pakty vydrží staletí, špatné zaniknou rychle. Rychlost zániku závisí na funkčnosti a smyslu takové dohody.

Bruselská byrokracie dnes diskutuje o tom, že lidé nepodporují Evropskou unii proto, že se nepodařilo dostatečně jasně vysvětlit její cíle. Ó, jaká prostota! Evropská unie vznikla většinovým souhlasem lidí. Přijali ji, protože cosi očekávali. Když to nedostali, nebo naopak zjistili, že to, co dostávají, je myšlenkový šrot, začali se od Bruselu logicky odvracet. Chyba není v hlouposti lidu, ale v hlouposti vládců. Tak je to po celá staletí. Revoluce přicházejí nikoli z rozmaru poddaných, ale kvůli ignoranci panovníků.

Brexit není událostí náhodnou. Je logickým vyvrcholením vývoje Evropské unie, která evropské populaci nejen nepomáhá, ale reálně škodí. Z tohoto hlediska je rozhodně politickou fackou bruselským elitám a všem stoupencům utahování integračních šroubů. Je to však krok zcela logický, protože v dějinách se vždycky musel někdo odvážit jako první opustit svazek, který neplnil své politické, hospodářské nebo vojenské cíle. Tím obvykle strhl lavinu následovníků. Někdo musel vykřiknout: „Král je nahý!“

Tentokrát to byla Velká Británie, ale jako autorovi ságy o husitství mi nedá, abych nepřipomněl náš utrakvismus. Z hlediska vývoje evropské společnosti měl totiž stejný symbolický i faktický význam. Kališnický „exit“ byl stejným rozvodem s katolickou církví, arogantní, mocichtivou a odtrženou od svých věřících, jako nedávný brexit předznamenal rozvod s Bruselem. V 15. století se na české země sesypali všichni pravověrní jako sršáni a pokud by to šlo, každého kališníka by vykoupali v krvi. Je jiná doba, Velká Británie je silná a navíc leží za širokým průlivem. Přesto se objevily hlasy, který nabádaly ke stejnému postupu, jaký uplatňovali křižáci u nás. Alespoň v tom duchu jsem pochopil prohlášení Martina Schulze.

Na české kališníky navázala záhy další protestantská hnutí, nemá cenu tu jmenovat všechna. Monopol katolické církve na víru se zhroutil. Stejně budou po brexitu následovat další národní „exity“ a záhy se zhroutí monopol Bruselu na výklad jediného a politicky korektního evropského pohledu na život. Evropská „víra“ tím samozřejmě nezanikne, jen se musí změnit. A je jen na Evropanech, zda se vrátí k hodnotám křesťanství, liberální či jiné demokracie, totalitě anebo přijme korán.

Alexandr Vondra, bývalý vicepremiér pro evropské záležitosti

O hrdou Anglii obavu nemám. Libra sice oslabila, ale tím pomůže exportu a zbrzdí pád ekonomiky, kterým hystericky strašili v kampani odpůrci brexitu. Londýn zůstane finančním přístavem pro evropský, americký, ruský nebo čínský byznys, protože si podrží klíčové komparativní výhody – tradicí a malými regulacemi počínaje a angličtinou konče. A bude-li vláda dělat chytrou a pragmatickou politiku, může udržet pohromadě i Velkou Británii a její mocenské postavení.

Větší otázkou je dopad brexitu na EU. Brexit je fakticky drtivou porážkou těch, kdo tlačí na pilu evropské federalizace a centralizace a kdo touží z EU vytvořit globální supervelmoc. Svou arogantní, elitářskou a nesmyslnou politikou už dokázali velmi cenný projekt evropské spolupráce a společného trhu znechutit většině obyvatel kontinentu a nyní sklidili „výsledek“ svého úsilí: donutili Brity hlasovat pro exit. Budovatelé „supervelmoci“ tak vyštváním Velké Británie přišli o nejcennější „asset“ či „aktivum“ – zemi, která dávala Evropě skutečné vojenské schopnosti (nukleární odstrašení), konkurenceschopnou ekonomiku (anglosaský model) a jediný společný dorozumívací prostředek (angličtinu).

Viníci tohoto selhání by proto měli být hnáni k politické zodpovědnosti. Ti ostatní by se měli chytit za hlavu a začít EU reformovat tak, aby se v ní každý stát cítil komfortně a ta byla pro něj trampolínou, a ne svěrací kazajkou. Obávám se ovšem, že takové reflexe brexitu se nyní nedočkáme. Budou-li ovšem centralizátoři tlačit na pilu dál, bude postupný rozklad společenství zevnitř pokračovat. Přijdeme-li v důsledku takového vývoje o společný trh a volný pohyb zboží, lidí, služeb a kapitálu uvnitř tohoto trhu, bude to velká škoda a země, jejichž národní bohatství se odvíjí od otevřenosti okolních trhů, to nepochybně negativně pocítí. Česká republika mezi tyto země patří.

Ivo Strejček, člen správní rady IVK

Rozhodnutí britských voličů, obyčejných lidí s běžnými každodenními starostmi, bylo demokratickou volbou. Vzniklo zdola, bez ohledu na varování části politických a podnikatelských elit a bylo učiněno proti jejich vůli. Bylo přijato s vědomím možných rizik i navzdory skrytým hrozbám z Bruselu, Berlína a Paříže.

Už jenom pro tento způsob svého „zrodu“ je brexit nadějí pro britskou i evropskou politiku a nemůže v tomto kontextu budoucnost Británie a Evropy ohrozit. Je pozitivní zprávou, signálem i impulzem, že se z Evropy stále ještě nevytratila touha po svobodě, která může vytvořit alternativu k evropskému uspořádání a pěstování vztahů „mimo EU“, což může být inspirativním povzbuzením pro podobně smýšlející politické proudy v dalších členských státech EU.

Zkušenosti s Evropskou unií a nejrůznějšími referendy mě, bohužel, naučily být v odhadech opatrný. A to i v souvislostech s děním a událostmi „po brexitu“.

Pokud by si současná i budoucí britská politika při vyjednávání podmínek i cílů odchodu Velké Británie z EU nepočínala dostatečně rozhodně a přesvědčivě, pokud by procesu odchodu Britů z EU chyběla výrazná, silná, přesvědčivá osobnost lídra, pak by mohla v Británii s přibývajícím časem převládnout z výsledků referenda skepse a převážit sentimentální nálady po návratu.

V takovém případě by se selhání britské politické scény snadno přelilo do kontinentální části EU a výrazně tam oslabilo chuť i odvahu lidí toužících po zásadních změnách ve fungování EU (či dokonce jejich odvahu EU opustit).

Nic takového si nepřeji, ale politicky nezvládnutý brexit by byl katastrofou jak pro Británii, tak pro Evropu - a v takovém případě by skutečně mohl poškodit jak Británii, tak Evropu.

Michaela Ševčíková, Národohospodářská fakulta VŠE

Britskou ekonomiku odchod z EU v krátkém období oslabí, zejména s ohledem na přechodný pokles zahraničních investic (v uplynulé dekádě do Británie směřovaly nejvyšší částky ze všech zemí EU) a na zasažení spektra finančního sektoru a sektoru služeb. Oslabení libry jako důsledek brexitu může naopak vylepšit bilanci britského exportu, která je dlouhodobě deficitní. Přechodná právní a investorská nejistota, ať již oprávněná či nikoliv, bude tuto ostrovní zemi stát dodatečné náklady. Ty povedou k stále většímu veřejnému zadlužení, které již v současné době dosahuje téměř 90 % ve vztahu k HDP a deficit veřejných financí byl v roce 2015 společně s Portugalskem třetí nejvyšší v celé EU.

Ve střednědobém a dlouhodobém horizontu a v závislosti na budoucím politicko-hospodářském uspořádání může Británie z  nového statusu nečlenství země v EU těžit. Mnohem větší ztráta to bude pro zbytek EU. Společnou palubu totiž opouští jeden z nejlepších. Pominu-li ztrátu ekonomickou, politickou a geopolitickou, pak je to zejména ztráta ideově-ideologická. Nepřeceňuji ani nepodceňuji úlohu této ostrovní země v uplynulých dekádách a její vliv na evropskou integraci, ale jako vyvažovací či třecí prvek oproti kontinentálním partnerům hrála podstatnou roli v celém svém angažmá.

Předpokládám, že pro budoucí vztahy Británie a zbytku EU budou vyjednány specifické podmínky a vznikne nový „britský model“, zahrnující množství výjimek a přechodných období. V některých aspektech bude podobný současnému norskému uspořádání. Není tajemstvím, že pro VB je klíčové zůstat součástí vnitřního trhu, zejména služeb neboť ty jsou základním komponentem britské ekonomiky a jejího růstu. To by se mělo podařit vyjednat, ale VB si za to s největší pravděpodobností i pořádně zaplatí. Očekávám, že po přepočtu příspěvku na obyvatele může být tato částka ještě vyšší než ta, kterou nyní platí v rámci Evropského hospodářského prostoru (propojení s vnitřním trhem EU) Norsko.

Jako největší hrozbu brexitu však vidím potenciální, nikoliv však nevyhnutelný rozpad Spojeného království. Skotové jsou velmi aktivní v otázce odtržení od Velké Británie a vstupu do EU. Otázkou zůstává, jak horké jsou jejich úvahy za předpokladu, že přístupový proces by trval několik let, navíc s rizikem, že některé země (např. Španělsko) by mohly jejich snahy jednoduše vetovat. A rozhodně by si nemohli ponechat jako měnu libru, jak by si Skotové sami přáli. Každá nová členská země EU má totiž povinnost zavést euro. Pokud by tedy brexit tento proces secese reálně spustil a završil, postavení Británie bude oslabeno na všech frontách.

Aleš Valenta, Institut Václava Klause

Deník The Guardian má pravdu v tom, že odchod Británie z EU nebude „rychlovka“ (quickie). Premiérka Mayová oznámila, že Británie nepožádá o aktivaci článku 50 Lisabonské smlouvy, který řeší odchod některé země z EU, dříve než koncem letošního roku. Politické komplikace může způsobit otázka, zda vláda může spustit brexit sama, anebo k tomu musí mít souhlas parlamentu. Podle některých právníků může případný spor skončit u Nejvyššího soudu.

Trvalou politickou újmu by však mohlo Británii způsobit pouze Skotsko, pokud by se v zájmu zachování členství v EU rozhodlo pro odchod ze Spojeného království. Střízlivé hlasy však upozorňují, že Skotové nebudou tak pošetilí, aby se připravili o pozici čistého příjemce v rámci přerozdělovacího finančního mechanismu Spojeného království nebo o revitalizaci důležitého rybářského průmyslu, ochromeného kvótami EU. Jediným, kdo bude brexitem politicky poškozen, bude – navzdory nynějšímu nárůstu podpory Unie v největších zemích – EU a její projekt evropského superstátu.

Pokud jde o případné hospodářské škody, je zřejmé, že co možná hladký přechod na nový ekonomický modus vivendi mezi Británií a EU je v životním zájmu obou stran. Britský ministr zahraničí Boris Johnson je přesvědčen, že Británie bude schopna vyjednat plný přístup k jednotnému evropskému trhu při zachování klíčového požadavku stoupenců brexitu, tj. kontroly hranic s ohledem na pracovní migraci z Unie. Na stole leží momentálně návrh na sedmileté přechodné období v tomto režimu, které by Bruselu usnadnilo „zkousnout“ tento ústupek vůči unijnímu právu.

S ohledem na obtížnou situaci Unie (těžké hospodářské potíže jižního křídla, imigrace, terorismus, turecká otázka) bude její připravenost ke kompromisům patrně větší, než se může zdát z dosavadních výroků jejích činitelů.

Václav Klaus ml., publicista

Ne, není žádný důvod. Británie je ostrovní země, pátá největší ekonomika světa, daleko víc dováží z EU, než do ní vyváží. Má silné vazby se svými bývalými koloniemi (miliardový trh v Indii např.) i s USA. Ekonomické přínosy brexitu budou převažovat již ve střednědobém horizontu. Přínosy pro svobodu a demokracii jsou okamžité.

Evropa je proti tomu kontinent, kam patří mj. právě Británie, ale i západní část Ruska třeba. Pak je tam ještě dalších asi čtyřicet zemí. Všechny tyto země mají každá své různé zájmy a odchod Británie z EU se jich dotýká různou měrou na škále od „vůbec“ po „nějak“.

V těchto čtyřiceti zemích také žijí různí lidé. Třeba pro mě brexit znamená naději. Naději pro svobodné lidi. Někdo, kdo se živí rozkrádáním evropských dotací, může pociťovat obavy, že bude méně „zdrojů“, neb Británie na tyto bohulibé aktivity už nebude přispívat. Někteří političtí klauni budou mudrovat, že bez Británie bude obtížnější EU zreformovat. To je podobně nosná myšlenka, jako tvrdit na podzim 1989, že pád Berlínské zdi ohrozil přestavbu a gorbačovovské reformy.

Ale když mluvíme o Británii, dovolím si na závěr ocitovat Margaret Thatcherovou: „Sjednocená Evropa je klasickým utopickým projektem, pomníkem marnivosti intelektuálů, programem, jehož nevyhnutelným údělem je krach.“

Šimon Krbec, religionista

Brexit především poškodí Evropskou unii. Teprve v budoucnu se ukáže, jak významným členským státem Velká Británie byla. A jakou velkou chybu současné vedení EU udělalo, když nedokázalo Británii udržet. Nejsem ekonom, ale „zaručené“ předpovědi o tom, jak Británie na vystoupení z EU ekonomicky doplatí, mi nezní příliš přesvědčivě. Jakou ekonomickou hodnotu má propojení se stále chudnoucími a zadluženějšími evropskými zeměmi, jako je Řecko, Itálie, Španělsko, Bulharsko nebo Lotyšsko?

Británie je silným globálním hráčem a lze předpokládat, že v jednáních o budoucím uspořádání vztahů s EU bude mít navrch. Vzhledem k úrovni eurodiplomacie, kterou máme nyní možnost pozorovat během vyjednávání s tureckým režimem, mají Britové velkou naději, že se jim podaří vyjednat všeobecně výhodné podmínky.

Jiným problémem je, co brexit způsobí v britské vnitřní politice, zda se podaří udržet jednotu království, zda bude posílen separatismus atd. Návrh londýnského starosty na vyhlášení autonomie, stejně jako mise skotské premiérky do sídla unijních institucí, které následovaly bezprostředně po vyhlášení výsledků referenda, působily vskutku bizarně. Nová britská premiérka bude mít hodně práce s obhajobou „britské ideje“, ale to je zkrátka politika. Na britském příkladu se ukáže, jestli v Evropě začíná nová rekonstrukce státních uspořádání, jako tomu bylo začátkem devadesátých let v rozpadajícím se socialistickém táboře.

Pro EU jako celek však podle mého názoru bude nakonec brexit znamenat pozitivní impulz. Unijní demokratické mechanismy bohužel selhaly natolik, že jediným adekvátním kritickým hlasem vyjadřujícím nespokojenost s fungováním Evropské komise se stal hlas pro odchod. Už to je důvodem k hlubokému zamyšlení a uskutečnění nezbytných reforem.

Tomáš Břicháček, právník a publicista

Nečekaný výsledek britského referenda především přinesl novou naději a vzpruhu nám všem, kteří nevěříme v užitečnost a udržitelnost současného modelu evropské integrace. Evropa potřebuje zcela nové uspořádání – platformu (mezinárodní organizaci) pro regionální hospodářskou spolupráci, která bude zcela prosta programového centralismu, ambic k vytváření evropského státu, panevropského nacionalismu, hraní si na demokracii na nadstátní úrovni, megalomanských projektů, přerozdělování problémů a neomarxistického sociálního inženýrství. Dnes už je zřejmé, že takového uspořádání nelze dosáhnout na základech současné Unie, ale pouze na jejích troskách.

Unijní elity po britském referendu nejeví nejmenší známky sebereflexe, poučení, snahy o změnu kurzu. Zdá se, že jejich recepty směřují naopak k utužení tohoto kurzu a zvýšení rychlosti plavby. Jak jinak si vyložit Junckerova slova o potřebě rychlého rozšíření eura do všech členských států, nové návrhy Komise v oblasti azylové politiky z 13. července nebo pokračování tlaku na Polsko v rámci nedůstojné hry o „právní stát“? Může-li brexit pomoci unijní struktury destabilizovat a posílit obrodné síly v evropských státech, dává EU šanci na budoucí změnu. Zda a kdy k ní dojde, lze v tuto chvíli obtížně předpovídat, v řadě zemí však přinejmenším vidíme pozitivní signály. Britové si za svoji odvahu zaslouží náš obdiv a vděk.

Petr Kaniok, Fakulta sociálních studií MU

Vnímání toho, co je poškození, není nikdy objektivní. Vždy záleží na perspektivě a preferencích toho, kdo se ptá. Čili obecně nelze odpovědět, protože u brexitu není jedna platforma. Dokonce ani na obou březích není žádný jeden britský pohled a dokonce není ani jeden pohled EU. Nabídnu perspektivu občana a politologa, který se na brexit a jeho důsledky dívá z pohledu někoho, komu záleží na tom, aby fungovaly standardní politické struktury, jako jsou politické strany, političtí lídři či mezinárodní organizace. Z této perspektivy je důvod k obavám, na obou stranách.

Ve Velké Británii se ukázalo, že řada politiků, produktů marketingových agentur a průzkumů veřejného mínění chápe závažná politická rozhodnutí lehkomyslně a nedokáže či nechce domýšlet důsledky. Chování předních zastánců brexitu po vítězném referendu připomínalo náladu v sociální demokracii po pádu Topolánkovy vlády během českého předsednictví. Rozpaky a žádná alternativa na stole, jen křečovitá a dětinská radost z rozbitých báboviček. Hlavní britské strany jsou dnes hluboce rozdělené a místo nich žádná alternativa neexistuje. UKIP jí určitě nebude.

To samé – ve smyslu kritického dopadu – ale bohužel platí také pro EU a její čelné instituce. Opakovaná post-brexitová vyjadřování zejména Jean Claude Junckera a Martina Schulze ukázala, že tito „lídři“ se domnívají, že jsou odpovědni jen úzké skupině evropských elit v podobě poslanců Evropského parlamentu, a nemají potuchy o tom, co zajímá a bolí občany členských států. Jejich odtrženost od reálných politických problémů evropských společností je alarmující – EU již dlouhou dobu vedou lidé, kteří se buď nezajímají o skutečnost, nebo ji nechtějí vnímat. Brexit to odhalil v plné nahotě.

Pavel Chrastina, hudebník

Je to válka o české veřejné mínění a v širších souvislostech také válka o veřejné mínění všech Evropanů. Brexit ukázal cestu, jak můžeme demokraticky naložit s utužujícím se diktátem neomarxistických struktur, které se usadily v unijním vedení. Ukázal cestu, jak můžeme postavit hráz pokračující islamizaci Evropy, proti které současné vedení EU ve skutečnosti nic nedělá. Brexit je příkladem pro ostatní národy, které jsou s činností unijního vedení právem nespokojeny.

Česká tzv. média hlavního proudu jsou bruselskému myšlenkovému importu poplatná, protože podléhají řízení podobně myšlenkově poplatných v tuto chvíli vládnoucích politiků. Brexit je v „hlavních médiích“ všemi myslitelnými způsoby kritizován a jeho pracně vykonstruované negativní dopady jsou obludně zveličovány. O přínosech odchodu z unie neslyšíme ani slovo, i když na první pohled převažují.

Abychom si udělali pravdivý obrázek o všem, co brexit přinese Britům i Evropanům dobrého, musíme obezřetně hledat v alternativních médiích, tj. především na stránkách internetu. Taková je situace v naší nové, ale bohužel už dosti vážně nemocné demokracii našich dnů.

Zbývá otázka nezbytné léčby. Rozhodneme se navštívit internistu, anebo rovnou chirurga?

Newsletter IVK, červenec-srpen 2016.