Vláda včera bezprecedentně zvýšila s účinností od Nového roku minimální mzdu o 1 100 Kč na 11 000 Kč. Jde o nejvyšší jednorázové zvýšení minimální mzdy v historii, o 11 % při očekávaném růstu průměrné mzdy v letošním roce o 4,4 % a růstu produktivity práce jen o 0,6 % (dle predikce Ministerstva financí). Cenová regulace tohoto druhu (stanovení tzv. cenového stropu) je jedním z nejbrutálnějších zásahů státu do tržního mechanismu, který obecně vede subjekty k úniku k substitutu či k neformální ekonomické aktivitě. To první zvyšuje nezaměstnanost, to druhé šedou ekonomiku. Obojí jde tedy proti deklarované vládní politice.
Na rozdíl od vlády panuje mezi ekonomy velká shoda ohledně negativního dopadu minimální mzdy na (ne)zaměstnanost. Neumark a Wascher (2006) a Neumark a kol. (2013) to dokládají na příkladu více než 100 odborných empirických studií – 2/3 z nich shledávají negativní dopad minimální mzdy na zaměstnanost. Závěry potvrzují i data ze zemí EU. Není náhodou, že země, které zavedly minimální mzdu, mají dlouhodobě vyšší celkovou míru nezaměstnanosti, vyšší míru nezaměstnanosti mladých či vyšší podíl dlouhodobě nezaměstnaných než země, které tento institut nemají (viz tabulka).
Tabulka: Rozdíly mezi zeměmi EU s minimální mzdou a bez ní
|
|
země s minimální mzdou |
země bez minimální mzdy |
|
průměrná míra nezaměstnanosti (2010-2015) |
7,0 % |
5,3 % |
|
průměrná míra nezaměstnanosti mladých 15-24 let (2010-2015) |
25,8 % |
19,9 % |
|
podíl dlouhodobě nezaměstnaných (2010-2015) |
47,4 % |
32,3 % |
|
podíl šedé ekonomiky na HDP (2015) |
19,5 % |
14,8 % |
Zdroj: Databáze Eurostatu, Schneider (2015).
Dle nedávné studie IMF (2016) je zvýšení minimální mzdy v zemích střední a východní Evropy doprovázeno nižší mírou ekonomické aktivity, větším využíváním hotovostních plateb či větším množstvím částečných úvazků. To je v souladu se závěrem, že minimální mzda stimuluje šedou ekonomiku. Opět na datech z EU vidíme, že země s minimální mzdou mají vyšší podíl šedé ekonomiky než země bez ní.
V posledních letech můžeme sledovat, že regulátoři se nezdráhají používat přímé nástroje regulace, jako jsou přímé zásahy do cen a množství, stále častěji. Úzké a organizované zájmové skupiny si čím dál tím více umí vydobýt rentu pomocí daňových úlev, výdajů z veřejných rozpočtů nebo jim na míru ušitou regulační politikou. V tom tkví hlavní nebezpečí zvýšení minimální mzdy, které prošlo bez většího odporu opozice. Tohoto trendu narůstajících přímých regulací je třeba se začít velmi obávat.
Martin Slaný
