Na letošním výročním shromáždění Svazu vyhnanců vystoupila Angela Merkelová i s tímto názorem: „Bezpochyby jsou důvody, kulturní pozadí i naděje lidí, kteří jsou dnes na útěku a hledají budoucnost v Evropě, jiné, než jaké měli němečtí vyhnanci před sedmdesáti lety. To však nesnižuje zkušenosti, které jsme získali“.

Srovnávat současnou migrační vlnu přicházející z arabského světa s osudy Němců, kteří byli po druhé světové válce z některých částí střední a východní Evropy odsunuti do Německa, a vyvozovat z této části historie poučení, jak správně integrovat islámské běžence do německé společnosti, je chybnou interpretací historie a bagatelizací dnešní reality.

Odsunutí Němci se po válce mohli stát součástí německé společnosti bez větších problémů. Byli Němci a chtěli Němci zůstat. S německým prostředím pěstovali po generace těsné vztahy a přináležet k Německu si historicky přáli. Od německého živlu se neodlišovali - uměli jeho jazyk, sdíleli stejné náboženství, jejich sociální a kulturní vzorce chování byly identické. Vůle i chuť respektovat tamní prostředí a co nejrychleji s ním splynout, byly nepochybné.

Žádný z těchto parametrů současnou arabskou migrační vlnu necharakterizuje. Migranti, bez znalosti místního jazyka, přicházejí ze zcela odlišného kulturního, sociálního, ekonomického i náboženského světa. Letité zkušenosti z Francie i Belgie vypovídají o tom,  že více než chuť co nejrychleji splynout s místní společností, dávají islámští imigranti přednost vytváření vlastní uzavřené společnosti, paralelně existující uvnitř evropské civilizace.

Srovnávat poválečný odsun křesťanských Němců do Německa se současnou islámskou imigrační vlnou - a vyvozovat z toho univerzální poučení – je nesmyl, který poodhaluje, jak moc německá kancléřka nechápe hloubku, rozsah a nebezpečí současné migrační krize.

Ivo Strejček