Navzdory tomu, že ekonomická teorie považuje minimální mzdu za neefektivní zásah na pracovním trhu, který zvyšuje nezaměstnanost (což ostatně prokázalo i několik studií v českém prostředí), hodlá ji současná vláda za vehementní podpory odborů i prezidenta republiky zvyšovat. Sobotkova vláda má zvýšení minimální mzdy až na 40 % úrovně průměrné mzdy i ve svém programovém prohlášení. Argumentuje tím, že minimální mzda je u nás vysoce podprůměrná oproti jiným zemím Evropské unie a že zajistí lepší ochranu pracovníků a život nezávislý na sociálních dávkách.

Porovnáme-li minimální mzdu mezi zeměmi EU (přepočtenou na eura v tzv. standardu parity kupní síly), je v ČR skutečně šestá nejnižší (graf 1). Rozdíly ve výši minimální mzdy vypadají hrozivě. Komparace je však zavádějící. Minimální mzda totiž není ekonomická veličina sama o sobě. Pokud vezmeme v potaz vyspělost dané země (HDP na obyvatele), jsou rozdíly již mnohem menší. Například lucemburská minimální mzda by se rázem dostala zhruba na úroveň české minimální mzdy (lucemburský HDP na obyvatele je totiž více než třikrát vyšší než český). Nutno rovněž dodat, že z evropské osmadvacítky čtvrtina zemí ve své legislativě minimální mzdu nemá. Není zavedena ve Finsku, Švédsku, Dánsku – tedy v zemích, které jsou synonymem sociálního státu a ke kterým levice a současná vláda tolik vzhlíží. Minimální mzda není v Itálii, v Rakousku, doposud není ani v Německu, na Kypru existuje pouze pro určité kategorie. Není náhodou, že země EU, které tento institut nemají, dosahují dlouhodobě nižší míry nezaměstnanosti než ty, které minimální mzdu mají.

Graf 1: Minimální mzda v EU v eurech, v paritě kupní síly

Zdroj: Databáze Eurostatu.

Vztaženo k průměrné mzdě dosáhla v ČR v loňském roce minimální mzda téměř 34 %. Na nejvyšší úrovni (40,6 %) byla během druhé vlády sociálních demokratů v roce 2006. Dnešní hodnota je zhruba na stejné úrovni, jako tomu bylo uprostřed vlády Miloše Zemana (34 % v roce 2000), který dnes patří mezi vehementní obhájce jejího růstu. Mohlo by se tak zdát, že minimální mzda, kterou u nás pobírají zhruba 2-3 % zaměstnanců, závažnější problém pro český trh práce nepředstavuje. Podíváme-li se však blíže, zjistíme, že je v českých podmínkách minimální mzda významnějším nástrojem regulace, než to na první pohled vypadá. Její zvýšení bude mít negativní dopady na vybrané profese a skupiny obyvatel a na zaměstnance v chudších regionech.

Při vztažení minimální mzdy ke mzdě průměrné je totiž třeba mít na paměti, že v rámci ČR panují nemalé regionální rozdíly v úrovni mezd a podíl minimální mzdy ke mzdě průměrné se mezi jednotlivými kraji podstatně liší. Zejména Praha průměrné hodnoty výrazně zkresluje. Nad republikovým průměrem podílu minimální a průměrné mzdy ve výši 33,8 % se kromě Prahy nacházejí všechny kraje. Zatímco v Praze byl v loňském roce tento podíl jen  26 %, v krajích s nejnižšími mzdami jako je kraj Jihočeský, Olomoucký, Pardubický a Zlínský dosahuje podíl minimální a průměrné mzdy 38-39 %. V Karlovarském kraji téměř 40 %, tedy výše, které chce dosáhnout vláda pro celorepublikový průměr (viz graf 2). Právě v těchto regionech bude negativní efekt dalšího zvýšení minimální mzdy větší, než by napovídal celostátní průměr. Navíc jde vesměs o regiony, v nichž je nezaměstnanost nad republikovým průměrem a kde od krize roku 2009 relativně nejvíce vzrostla.

Graf 2: Podíl minimální a průměrné mzdy v krajích v roce 2013

Zdroj: Databáze ČSÚ, vlastní výpočty.

Samotné vztažení minimální mzdy ke mzdě průměrné není dostačující. Zhruba 70 % zaměstnanců má mzdu nižší, než činí průměr. Její podíl k tzv. mediánové mzdě v ČR (tedy ke mzdě, která představuje prostřední hodnotu vzestupně seřazené řady mezd a nedochází u ní tudíž – na rozdíl od průměrné mzdy – ke zkreslení extrémně vysokými nebo nízkými hodnotami) je dnes asi 40 %. Zvýšením minimální mzdy však nejsou ohrožena místa těch, kteří pobírají průměrné či mediánové mzdy. Ohrožuje ty, jejichž mzdy jsou hluboce podprůměrné – což jsou nejčastěji nízko kvalifikovaní a mladí zaměstnanci bez pracovních zkušeností. Vztáhneme-li minimální mzdu k průměrné mzdě 10 % zaměstnanců s nejnižšími mzdami (k tzv. 1. mzdovému decilu), dostaneme poměrně vysoké hodnoty, jak je patrno z grafu 3 (modrá křivka). V roce 2013 byl tento podíl 71 %. Nevýznamné rovněž není, že zatímco podíl minimální mzdy k průměrné (červená křivka) od svého vrcholu v roce 2006 až do roku 2012 kontinuálně klesal, podíl minimální mzdy ke mzdám nejméně příjmových zaměstnanců (modrá křivka) sice rovněž po svém vrcholu v roce 2006 poklesl, ale od roku 2011 narostl opět k 70 % úrovni. Bylo to způsobeno tím, že k poklesu mezd v posledních letech došlo zejména u zaměstnanců s nejnižšími příjmy. „Nůžky“ mezi oběma křivkami postupně narůstají – v roce 2003 byl mezi nimi rozdíl 25 procentních bodů, v roce 2013 již více jak 37 bodů.

Graf 3: Vývoj podílu minimální mzdy k celkové průměrné mzdě a ke mzdě  1. mzdového decilu v ČR

Zdroj: Databáze ČSÚ, vlastní výpočty.

Ještě vyšší hodnoty podílů získáme, pokud vezmeme nejméně příjmové zaměstnance (opět 1. mzdový decil), ale tentokráte navíc ve skupině zaměstnanců s nejnižším vzděláním (se základním či nedokončeným vzděláním). Ministerstvo práce a sociálních věcí udává, že právě to jsou nejčastější pobíratelé minimální mzdy – typicky jde o ženu středního věku bez maturity zaměstnanou jako uklízečka, u mužů je to mladý muž bez maturitního vzdělání pracující jako pomocný dělník. Podíl minimální a průměrné mzdy této skupiny nekvalifikovaných osob byl loni 85 %, v některých profesích (např. pracující v maloobchodě) byl tento podíl dokonce 90 %! Při takto vysokém podílu (v případě, že neporostou výrazně průměrné mzdy, což se letos nedá očekávat) i relativně malé zvýšení minimální mzdy povede u uvedených skupin osob ke zvýšení jejich nezaměstnanosti. A to už dnes je u nich nezaměstnanost velmi vysoká. Míra nezaměstnanosti osob do 25 let věku (dle metodiky ČSÚ, data k poslednímu čtvrtletí loňského roku) byla u nás téměř 17 %, (celostátní průměr činil 6,7 %), pokud vezmeme v potaz nejméně vzdělané (lidé se základním vzděláním), byla jejich míra nezaměstnanosti 23 %, ve věkové skupině do 25 let dokonce 40 %. Ještě vyšší hodnoty dosahuje míra nezaměstnanosti u nejmladších lidí ve věku 15-19 let a to 45 %, resp. se základním vzděláním v této skupině dokonce 58 %!

V době, kdy má ekonomika za sebou dlouhodobou stagnaci a je na počátku (zatím velmi křehkého) oživení, kdy na úřady práce přicházejí nadále rekordní počty nezaměstnaných, kdy dlouhodobě stagnuje produktivita práce, a kdy navíc firmy svazuje vysoké daňové zatížení práce (zejména vysokými sociálními odvody, které jsou u nás mezi zeměmi EU vysoce nadprůměrné), je jakékoli zvyšování minimální mzdy velkým hazardem.

Snaha polepšit zvýšením minimální mzdy příjmově nejslabším nakonec povede právě u nich ke ztrátě zaměstnání a ke ztrátě jejich pracovních příjmů, s nebezpečím, že se dostanou do pasti dlouhodobé nezaměstnanosti. To dodatečně zatíží i státní rozpočet, protože více lidí se stane zcela závislými na sociálním systému. Růst minimální mzdy bude tlačit na růst tarifů v mnohých zaměstnáních, včetně veřejné sféry a tím se dále zatíží státní rozpočet a rozpočty měst a obcí. Veškeré návrhy na zvýšení minimální mzdy jsou tak ve svém důsledku vysoce asociální a uvrhnou mnoho dnes aktivních zaměstnanců do sociální pasti.

Martin Slaný, ředitel ekonomických studií, Institut Václava Klause.

Publikováno v týdeníku Euro dne 21. července 2014.