Jiří Weigl, výkonný ředitel IVK

Domnívám se, že britské referendům o vystoupení z EU dopadne podobně jako skotské referendům o nezávislosti, tj. že neprojde. Odchod nechce ani Cameron, ani Labour party, ani Skotové a Walesané, tlak z Evropy i USA je a bude enormní. Navíc Británie díky svým výjimkám je na tom z hlediska diktátu Bruselu relativně lépe než zbytek EU. A spoustu nesmyslů, které nám vnucuje Brusel, si za Kanálem vymysleli a zavedli sami. Například fakt, že polovinu obyvatel Londýna  tvoří migranti nebo jejich potomci a že tam tak dnes budou zřejmě mít muslimského starostu, není výsledkem cizího pozvání přistěhovalců či jejich přerozdělování, ale plodem vlastní britské chybné politiky multikulturalismu.

Pokud by k brexitu přece jen došlo, jsem přesvědčen, že kromě jistého psychologického otřesu fakticky k žádné velké změně nedojde. Británie by byla jako Norsko součástí Evropského hospodářského prostoru a více méně by stejně prováděla dnešní politiku. EU by pro Británii nepochybně vymyslela nějakou specifickou formu přidružení, která by zachovávala de facto status quo. Obdoba náhrady odmítnuté Evropské ústavy Lisabonskou smlouvou se přímo nabízí. Nemějme proto přehnaná očekávání - brexit bude jenom bouří ve sklenici vody.

Lenka Zlámalová, analytička Echo24.cz

Největším problém debaty o budoucnosti Evropské unie je démonizace. Všechna rozhodnutí, která vedou jiným směrem, než je čím dál hlubší integrace, jsou vydávána za tragédii. Debata je tvrdě vedená stylem, že prostě není alternativa. Tak se mluvilo o odchodu Řecko nebo jiných zemí z eurozóny a stejně se teď mluví o odchodu Británie z Evropské unie. Právě tou démonizací se brání svobodné debatě o různých možnostech. A uzavírá se prostor, aby se na alternativu bylo možné v klidu bez emocí připravit.

Pro samotnou Británii by odchod z Evropské unie žádnou tragédií nebyl. Je to sebevědomá země s jasnou identitou. Obchodní velmoc s výbornými vazbami po světě. Kdyby po odchodu měla stejný status v evropském hospodářském prostoru jako Švýcarsko nebo Norsko, nebyl by to pro ni žádný vážnější problém. Mohou se ale objevit škodolibé snahy, nedat jí ho jen tak snadno, když si dovolila z EU odejít. Takové výhrůžky dnes slyšíme třeba z Francie.

Podstatně horší by byl odchod pro budoucnost Evropské unie. Klub, z něhož odchází úspěšní, se vždycky dostává do úpadku. Pro nás by to byla velmi špatná zpráva. Evropská unie bez Británie, dominovaná Německem a slábnoucí Francií, je z pohledu našich zájmů podstatně horší.

Ivo Strejček, člen správní rady IVK

S blížícím se termínem referenda o setrvání Velkou Británie v EU se průzkumy nálad britských občanů shodují v jednom: tábory „Ano“ a „Ne“ si o bruselském centralismu nedělají žádné iluze. To, v čem se zásadně liší, je jejich ochota či odvaha vstoupit do „neznámého“. Bylo by ovšem ono „neznámo“ katastrofou?

Britským „Ne“ dalšímu členství v EU by byl aktivován čl. 50 Lisabonské smlouvy. Ten zemi, která se rozhodne vystoupit z EU, zaručuje po následující dva roky zastoupení v Radě ministrů a všech dalších institucích EU.

Zásadní je, že členství v EU a členství v jednotném trhu nejsou totéž. V průběhu přechodného dvouletého období by došlo k vyjednání podmínek obchodní spolupráce a dá se téměř jistě předpokládat (při vědomí prokazatelných obchodních nerovnováh mezi Velkou Británií a EU), že by si Britové vyjednali nejméně tak dobré podmínky, jaké mají nyní, neboť by vyjednávali z mnohem silnější pozice. Velká Británie by s jistotou zůstala členem společného trhu, současně by se zbavila frustrujících závazků plynoucích z jednotné zemědělské a rybářské politiky, či by se vymkla jurisdikci Evropského soudního dvora. A zejména by obnovila pro sebe to nejpodstatnější: svrchovanost britského zákonodárství na svém území.

Pro koho by tedy bylo katastrofou vystoupení Velké Británie z EU? V první řadě pro Brusel, neboť úspěšný britský příklad by mohl být následován dalšími nespokojenci. Rozhodně pro ty evropské elity, které se jakéhokoliv projevu touhy po variantním vývoji v Evropě děsí (a proto tak ze všech stran každého „katastrofálními“ důsledky Brexitu straší). I pro Německo, kterému by v dnes již „německé Evropě“ vyrostl znenadání nezávislý konkurent, ale které by současně uvnitř EU ztratilo spojence ve vyvažování francouzského vlivu.

Lze si jen přát, aby Britové našli odvahu vstoupit do „neznáma“. Ukázalo by se, že našli odvahu k návratu do starého dobrého světa liberální demokracie.

„Volba opustit EU neznamená vstoupit do neznámého, nebezpečného prostoru,“ vybízí Gerald Frost z The Danube Institute, „ale zůstat ve většinou starém známém světě, který se pouze zbavil vysoce nežádoucích rysů.“

Tomáš Břicháček, právník a publicista

Pro EU jako hospodářský a politický celek a pro celý integrační projekt by odchod Spojeného království znamenal citelnou ránu. Unie by přišla o více než 64 milionů obyvatel (cca 12,7 % EU), druhý ekonomicky nejsilnější členský stát (cca 16 % HDP EU) a jeho konkurenceschopný průmysl a služby, o světové finanční centrum a také o silnou, akceschopnou britskou armádu. Byl by to zásah pro všechny, kteří sní o Unii jako o světové velmoci a – v duchu někdejší Lisabonské strategie – „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější“ ekonomice světa.

Navíc by došlo k „nebezpečnému“ precedentu – členská základna se zatím měnila vždy jen vzestupným směrem, což bývá předkládáno jako důkaz úspěchu integrace a zároveň jako potvrzení dějinné zákonitosti, podle níž Unii lze jen rozšiřovat a prohlubovat, a nikdy naopak. Ze všech těchto důvodů se zdá být za hranou představivosti, že by něco takového jako „Brexit“ mohlo být britským občanům evropskými elitami vůbec dovoleno.

Na druhou stranu evropští centralisté bez Británie na palubě by měli v nové zúžené Unii snazší život. Dominance Německa a Francie a levicového pohledu na svět by byla ještě výraznější, hlas menších členských států ještě slabší, zdravého rozumu a kritického přístupu by ubylo, těžkopádný „evropský sociální model“ by mohl být nadále zabetonováván v unijní regulaci a získávat tak čím dál větší odolnost vůči demokratickým volbám v členských státech. Model vícerychlostní integrace, jehož je Británie nejviditelnějším výčnělkem, by byl patrně postupně potlačen ve prospěch uniformity podle tvrdého jádra.

Nejmenší obavy bych měl o samotnou Británii a dopady vystoupení na její hospodářství. Bylo by v zájmu Britů i zbytkové EU zajistit v nově vzniklých podmínkách nenarušenou kontinuitu volného obchodu.

Jan Skopeček, Institut Václava Klause

Katastrofou by případné vystoupení Británie z EU v žádném případě nebylo, jakkoliv nevěřím, že by k němu pod stále zesilující politickou a mediální masáží britských voličů mohlo dojít. EU je politický projekt, nikoliv žádná nadpřirozená entita, bez které by se zhroutil svět, a přestala existovat budoucnost. Katastrofou je ale dění a debata, které se kolem tzv. brexitu rozběhly.

Především je potřeba připomenout, že referendum nevypsal britský ministerský předseda Cameron proto, aby se mohla Británie jako kolébka demokracie svobodně rozhodnout, zda chce nadále žít v poutech přeregulovaného rámce EU s podstatným demokratickým deficitem jejích institucí, nebo se chce naopak vydat vlastní, svobodnější cestou. Referendum vypsal D. Cameron z donucení, aby utlumil stranický rozkol ve své Konzervativní straně. Že ho dnešní podoba EU příliš netrápí a po žádné její reformě netoužil, svědčí zejména výsledek jeho vyjednávání, resp. velmi slabé ústupky, které pro Británii získal a které reformou EU nemůže označit nikdo. Absurdní a zoufalé je jeho dnešní strašení koncem míru v případě, že by Británie nakonec z EU odešla. Pokud by si něco takového skutečně myslel, nikdy by přeci nemohl takové referendum slibovat a vypisovat.

Katastrofou je i to, že se po této „etudě“ na dlouho uzavře jakákoliv možnost EU reformovat či alespoň pootočit směr evropské integrace. Pokud otevřeného okénka nevyužila politicky silná Británie, nenavrhla skutečnou reformu EU a nevyjednala významné ústupky např. v podobě navrácení řady pravomocí z Bruselu na národní úroveň, menší a politicky slabší členské státy to nedokáží s jistotou.

Je smutné, jak tváří v tvář těžko pochopitelné politice evropských elit a jedné evropské krizi za druhou vůbec není připuštěna svobodná a racionální debata o přínosech a nákladech EU jako takové, o potřebě vrátit se v integračním procesu o několik kroků zpět. Tu nechtějí tvůrci evropského superstátu a likvidátoři národních států připustit proto, aby „neriskovali“ situaci, že by se Britové či kdokoliv jiný mohl svobodně rozhodnout odejít a ukázat, že je bez EU možné žít.

Michal Mocek, redaktor deníku Právo

Brexit v referendu nejspíše vyšumí a stane se další kapitolou dějin EU, kterou bude pomalu pokrývat prach zapomnění. K žádné katastrofě tedy pravděpodobně nedojde. Nynější dění v Británii může mít na Unii jediný negativní dopad, a to v případě, že i jiné silné státy Unie začnou instrumentálně využívat hrozbu odchodu z EU. S těmi slabými, možná včetně Polska, by se asi nikdo nebavil.

Ale i kdyby Britové hlasovali jinak, než naznačují průzkumy, a vyslovili se pro odchod z EU, nemusí být následkem katastrofa, ať už ekonomická či politická - aspoň z hlediska Unie ne.

Škytající motor evropské integrace by pak v britském případě asi jen zařadil jinou rychlost. Londýn by se mohl z okraje unijního jádra přeparkovat na jinou orbitu, třeba na tu, jež se nazývá Evropský hospodářský prostor (EHP). Jeho členové mají volný přístup na většinu unijního trhu. Platí však za něj absencí jakéhokoli viditelného politického vlivu na unijní rozhodování a také tím, že musí uplatňovat většinu unijního acquis, které se schvaluje „o nich bez nich“. Země EHP platí i finančně, třeba formou známých norských fondů.

Drama by nastalo, kdyby britští euroskeptici po úspěchu v referendu trvali na tom, že všechny normy z Bruselu, na nějž nemají vliv, jsou pro jejich zemi nepřijatelné, a proto by odmítli i EHP. Anebo kdyby úplné vytlačení Britů prosadili vlivní partneři v EU.

Takový rozkol by vyvolal krátkodobý chaos na vnitřním trhu a dočasný ekonomický pokles na obou stranách. Vytvořil by však i nové příležitosti a to by mohlo vést k vážným kolizím. Kromě osamostatněného Skotska by to asi nejvíce pocítilo londýnské City. Po úplném odchodu Britů by se v EU rozhořel boj o to, kde bude její nové City, a také o to, jak co nejvíce oslabit londýnské, tou dobou už mimounijní centrum. Až pak by šlo opravdu do tuhého.

Alexandr Tomský, politolog

Měl bych velkou radost, kdyby Británie proti všem prognózám přece jen opustila EU (Evropskou Utopii). Bruselskou mocenskou nomenklaturu a evropský fasádový parlament by její odchod sice nijak zásadně neovlivnil, Utopie je bohužel nereformovatelná, ale nepochybně by posílil odstředivé tendence (euroskeptické strany) po celé Evropě a časem ukázal, že existuje svobodný život, spolupráce a prosperita mimo Unii.

Angličané se obávají, že se jim evropská oligarchie bude chtít pomstít a nadiktuje jim špatné obchodní podmínky, proto jsou v názoru na odchod tolik rozděleni. Obě strany sporu se navzájem zastrašují a líčí budoucnost v Unii i mimo ní v černých barvách, jako by šlo v první řadě o peníze a nikoli o politickou suverenitu. Největší export do Británie má však stagnující Německo a je nepravděpodobné, že si bude chtít poškodit svou obchodní bilanci.

Pro Unii by odchod druhé, nejsilnější a rostoucí ekonomiky v Evropě znamenal jistou ztrátu prestiže a investoři po celém světě, by si museli klást otázku, zda nemají nakonec pragmatičtí Angličané přece jen pravdu, když opouštějí dirigistickou, antiekonomickou Evropu.

V Česku i v Německu převládá názor, že by odchod Británie posílil centralistické a protitržní tendence v Unii, ve skutečnosti ale Angličané v posledních deseti letech prohráli všechna hlasování (72) a pokud měli nějaký vliv, tak nanejvýš zákulisní. Skutečná reforma by přece znamenala zrušit obludnou bruselskou a štrasburskou mašinérii a zavést pragmatickou spolupráci států v nemnohých, skutečně společných zájmech. Génius Evropy nespočíval nikdy v integraci, ve vytvoření impéria, ale v konkurenci jednotlivých států.

Newsletter IVK, květen 2016.