Letos uplyne sto let od vypuknutí první světové války. Lidé dodnes mají problémy pochopit, proč vlastně tato strašlivá katastrofa vznikla a jak to bylo možné. Úvahy nad tím nám mohou pomoci nejen porozumět vzdalující se historii, ale i přispět pochopení vývoje současných krizí a konfliktů, jako je například ten na Ukrajině.

Henry Kissinger ve své slavné knize Umění diplomacie vidí jednu z hlavních příčin prvního světového válečného konfliktu v tom, že tehdejší velmoci před válkou „na sebe braly taková rizika, jaká jim neukládaly ani jejich historické národní zájmy, ani žádný racionální dlouhodobý strategický cíl“[1]. Podle něho „evropské národy připustily, aby se staly zajatci svých hazardérských balkánských spojenců. Místo, aby omezovaly tyto národy vyznačující se nespoutanými vášněmi a omezeným smyslem pro globální odpovědnost, podlehly paranoidním obavám, že by jejich neklidní partneři – kdyby nebyli uspokojení – mohli přejít na stranu druhé aliance“.[2]

Tak se stalo, že Rusko bylo spojeneckou smlouvou svázáno se Srbskem, v němž to vřelo nacionalismem a nepřátelstvím k Rakousku. Ostatní velmoci rovněž daly bianco šek bezpečnostních garancí svým spojencům a vytvořily tak politický automat, který v případě kolize vyvolané nejméně zodpovědným článkem tohoto řetězce nevyhnutelně a neovlivnitelně vedl k velké válce.

Velmoci se z katastrofy první světové války poučily. Nechtějí být rukojmím nezodpovědných spojenců a nástrojem pro naplňování jejich ne vždy realistických ambic. Proto své bezpečnostní závazky a garance poskytují s velkým rozmyslem a dodrží je pouze tehdy, pokud to odpovídá jejich dlouhodobým národním zájmům.

Politici i veřejnost malých a relativně mladých států, jako je ten náš, někdy mívají obtíže pragmatické, zájmové a účelově mocenské jednání velmocí pochopit a přijmout. Jako stát, jehož vznik byl opředen vzýváním ideálů národního sebeurčení, humanity a demokracie, máme tendenci  - v souladu s dnes v médiích dominující politicky korektní propagandistickou interpretací mezinárodní politiky – podceňovat skutečné skryté mocenské motivy a hybné síly dění kolem nás. Často máme sklon podléhat emocionálním reakcím a zaujímat nerealistické postoje s očekáváními, která jsou pak nevyhnutelně zklamána.

Jako pozorovatelé z malé a relativně mladé země nejsme například ochotni brát v úvahu politickou a diplomatickou tradici vztahů mezi velmocemi, především v Evropě. Nepřipouštíme si, že britští, francouzští, němečtí a ruští diplomaté a politici spolu navzájem řeší evropské a světové krize a konflikty téměř tři století. Podceňujeme jejich historickou zkušenost a paměť, znalost zájmových oblastí partnerů, jejich priorit i míry rizika, jež jsou v tom kterém případě ochotni podstoupit. To jsou totiž ony mytické národní zájmy, které jsou dlouhodobé a přetrvávají věky. Partneři i protivníci je znají a implicitně nebo explicitně respektují, pokud chtějí udržet mocenskou rovnováhu a stabilitu.  U nás tento pojem nechápeme a nahrazujeme ho frázemi vyhovujícími momentálně našim nejsilnějším partnerům.  Proto jsme také opakovaně zklamáváni zradami spojenců, jejich cynismem a nevelkou ochotou řídit se v praxi jak svými vlastními velkými slovy, tak našimi naivními očekáváními.

Poměry na evropském kontinentě jsou rovnováhou mezi velmocemi dlouhodobě předurčeny. K podstatným změnám došlo v uplynulém století vždy pouze v důsledku zásadních střetnutí, což byly první, druhá a studená válka.  Pouze v důsledku porážky Německa ve světových válkách mohlo dojít nejprve ke vzniku národních států na východ od jeho hranic, včetně našeho, a poté i k rozdělení samotného Německa. Až porážka Sovětského svazu ve studené válce umožnila zásadní změnu tehdejšího statu quo – znovusjednocení Německa, zatlačení Ruska na jeho západní hranice v 17. století a další fragmentaci prostoru mezi Ruskem a Německem, jehož západní část se později stala součástí NATO a EU.  To vše Rusko muselo akceptovat.

U Ruska a dnešní ukrajinské krize se v této souvislosti trochu zastavme.

Rusko se na počátku 90. let XX. století v důsledku totálního rozkladu státu a společnosti ocitlo v postavení země drtivě poražené ve válce. V obavách před nekontrolovatelným vznikem národnostních a občanských konfliktů, hrozbou zneužití jaderných zbraní a kolapsem státu přistoupilo na rozdělení Sovětského svazu na svazové republiky v jejich existujících hranicích. To byly administrativní celky vytvořené v sovětské éře komunistickými byrokraty a jejich hranice často neměly nic společného s hranicemi etnického osídlení, ani s historickou tradicí ani s přirozenými ekonomickými vazbami. Za hranicemi Ruska zůstaly desítky miliónů etnických Rusů, kteří se rázem změnili z příslušníků dominantního národa světové velmoci v příslušníky často podezřelé, někdy i diskriminované menšiny. Podobný pád zažilo pouze poražené poválečné Německo. Po zkušenosti první světové války však tehdy vítězové věděli, že snaha Německo ponížit a trvale oslabit je nesmyslná. Rychle se mu proto dostalo výrazné vnější ekonomické pomoci a v podobě EU základny pro legitimní sféru vlivu.

V případě Ruska po konci studené války se nic takového nestalo. Západní liberalismus, o němž ruské elity snily, že konečně přiblíží ruské poměry západním a přinese svobodu a prosperitu, se v ruském chaosu 90. let zdiskreditoval. Reakcí na zmatky Jelcinovy doby byl návrat k ruským tradicím silného státu a pevné vlády, které situaci postupně stabilizovaly a zajistily zemi relativní prosperitu, kterou její obyvatelstvo dosud v nelehké historii země nepoznalo. Rusko je znovu velmocí, avšak s omezeným globálním vlivem i možnostmi, ekonomicky pevně provázanou s okolním světem.

V situaci nového mocenského zesílení Ruska se začínají projevovat slabiny a rizika uspořádání po rozpadu SSSR, tj. v době, kdy Rusko prakticky přestalo jako velmoc existovat.  Ignorovat tuto skutečnost může být velmi nebezpečné. Rusko se za velmoc znovu považuje a jeho národní zájmy a ambice jsou v současnosti předem odhadnutelné. Rusko nemá pocit, že je stále poraženou zemi, která musí nadále ustupovat a vyklízet pozice.  Naopak nastoupilo cestu návratu mezi přední velmoci a začíná otevřeně deklarovat své zájmy.  To je přirozené a neměli bychom na to reagovat hystericky, byť máme se sovětskou nadvládou svou negativní historickou zkušenost.

Jde o to, jak udržet postsovětský prostor stabilní i poté, co již Rusko není fatálně oslabenou velmocí, neschopnou bránit a prosazovat své zájmy. Rizik existuje bezpočet.  Poslední vývoj na Ukrajině ukázal, že mnoho lidí na Západě si tuto otázku neklade a žijí stále v minulosti. Přitom udržení stability na Ukrajině, nikoliv její vnitřní rozvrat a destabilizace, měly být prioritním zájmem těch, kteří chtěli udržet současný status quo. Bohužel západní politika učinila pravý opak.

Dnes jsme svědky eskalace krize, hrozící dezintegrace Ukrajiny, růstu mezinárodního napětí a návratu atmosféry studené války.  Především v zemích, jako jsme my, které si ve své historické paměti nesou frustraci ze zkušenosti se sovětskou érou, se vrací protiruská hysterie a strach z nového ohrožení Ruskem. Objevuje se volání po okamžitém přijetí Ukrajiny do NATO a EU.

Na druhé straně znovu velmocensky uvažující a sebevědomé Rusko odmítá připustit v postsovětském prostoru transplantaci modelu revolucí Arabského jara, které v západní režii pod hesly demokracie, lidských práv a boje proti korupci totálně rozvrátily Blízký východ a přivedly k moci extrémní síly. Rusko se vývozu tohoto typu revoluce velmi obává a cítí se jím ohroženo. Západ, oslabený finanční krizí a ekonomickou paralýzou EU, již nepovažuje za soupeře, který si může v jeho nejvlastnější zájmové sféře dělat, co se mu zlíbí, jako tomu bylo až donedávna.

Jak asi může celá ukrajinská krize dopadnout? Je potřeba zopakovat to, co bylo uvedeno výše.  Přes dramatická gesta a vyostřenou rétoriku mají podstatnou váhu hluboké historické zkušenosti velmocí a jejich vzájemný respekt ke svým klíčovým národním zájmům. Západní Evropa a USA nemají hysterickou fobii z Ruska jako část naší elity i veřejnosti. Dnešní Rusko není pro Západ globálním soupeřem, naopak konfrontace s ním probíhá v jeho donedávna vlastním ruskojazyčném prostoru. Změnami na Ukrajině se cítí ohroženo Rusko, nikoliv Západ. 

Proto jsou úvahy o členství Ukrajiny v NATO chimérou. Západ se nechce stát rukojmím nacionalistických extrémistů postsovětského světa a bojovat za jejich cíle nebude. To už prokázal a prokazuje. Zkušenost první světové války je více než jasná a Západ jí dlouhodobě dává najevo. Proto pokud by se státy jako Ukrajina či Gruzie členy NATO staly, byla by to naopak velmi alarmující zpráva – znamenalo by to totiž zásadní devalvaci hodnoty bezpečnostních závazků v rámci NATO pro nás samotné.

Budeme tak zřejmě svědky dílčího a omezeného postupného přehodnocování výsledků studené války v postsovětském prostoru. Lze očekávat dočasné zvýšení mezinárodního napětí, verbální hysterie, ale současně tušit, že vše bude probíhat pod kontrolou velmocí a s jistou mírou faktického porozumění a akceptace změn ze strany Západu, a to nikoliv pouze z důvodů ekonomické provázanosti s Ruskem. Vážnou ambici rozšiřovat EU na východ nemá dnes ve skutečnosti nikdo. Rozložené EU naopak trocha atmosféry studené války, ohrožení a strachu z Ruska může docela přijít vhod pro disciplinování neposlušných členů při prosazení hlubší integrace.  I to můžeme dnes pozorovat.

Pohled na světové dění optikou zastánců rovnováhy moci a vyvažování zájmů může vypadat cynicky, postrádá tolik mediálně atraktivní mravní étos a možnost populisticky žonglovat s pojmy, jako jsou lidská práva, hodnoty, boj proti korupci atd. Umožňuje však lépe pochopit skutečnou podstatu a dynamiku dějů ve světové politice a předvídat další vývoj.  Henry Kissinger o tom umí psát úžasně.

PhDr. Ing. Jiří Weigl, CSc., výkonný ředitel Institutu Václava Klause, publikováno na serveru iDnes.cz dne 19. března 2014