31. března zemřel ve věku 89 let Hans-Dietrich Genscher – jedna z nejvýznamnějších postav německé a evropské zahraniční politiky poválečného období. Nejdéle sloužící vicekancléř a ministr zahraničí Spolkové republiky Německa (1974-92) v mnohém připomíná jiného velikána německé demokratické politiky ve výmarském období 20. let Gustava Stresemanna, krátkodobého kancléře a dlouholetého ministra zahraničí v letech 1923-29.

Před oběma rodilými Sasy v čele německé diplomacie stál v různých obdobích podobný úkol – překonat důsledky porážky Německa ve světové válce. Oba nesmlouvavě sledovali německý zájem, dovedli využívat rozporů ostatních velmocí a oběma se podařilo vytvořit předpoklady pro návrat Německa k velmocenskému postavení a dominanci v Evropě. Vyústění jejich díla však bylo rozdílné – Stresemannových úspěchů využil později Hitler, zatímco Genscherova politika sloužila demokratickému státu.

Hans-Dietrich Genscher dokázal uchopit příležitost, která se otevřela s nástupem Gorbačova v SSSR, a využít rozkladu moci východního bloku k dosažení německého znovusjednocení. Neopájel se chimérami evropských a světových vizí budoucnosti, jimiž se měli tehdy sklon unášet jiní, ale tvrdě a pragmaticky dokázal dotlačit vítěze II. světové války k přijetí myšlenky, že okamžité pohlcení NDR Spolkovou republikou je jedinou a nevyhnutelnou budoucností středu Evropy.

Genscher dovedl obratně mluvit „evropsky“, ale jednal „německy“. Prosazení klíčových národních zájmů dokázal mnohé obětovat, chápal priority a byl mistr reálpolitiky. Nás může jenom mrzet, že na naší straně na špici politiky osobnosti podobné úrovně a předvídavosti v oné době nebyly, a tak jsme nedokázali pro Německo klíčových okamžiků využít k jednoznačnému vyřešení otázek souvisejících s okupací a odsunem Němců, které vzájemné vztahy otravovaly další dlouhá desetiletí.

Hans-Dietrich Genscher dovedl státy nejen spojovat, ale také rozbíjet. Jeho unilaterální uznání Slovinska otevřelo stavidla ke krvavému rozpadu Jugoslávie a celkovému chaosu na Balkáně. V jeho době se Německo znovu začalo chovat jako suverénní velmoc sledující především své vlastní zájmy, nikoliv jako rukojmí svázaný evropskou a atlantickou kazajkou. Lámeme-li si dnes hlavu nad německým unilateralismem v Evropě, hledejme jeho kořeny možná právě v Genscherově odkazu.

Jiří Weigl, 5. dubna 2016.