V diskusi, kterou vyvolala naše kniha „Stěhování národů, s.r.o. – Stručný manuál k pochopení současné migrační krize“, jsme byli jedním názorovým odpůrcem na stránkách internetových Britských listů obviněni z toho, že se problémem migrace nezabýváme v celé jeho komplexnosti, že nerozebíráme situaci v Sýrii, Iráku či Afghánistánu, neprovádíme kvantitativní analýzu problému a že nevedeme širokou polemiku s opačnými názory. Ano, tento kritik má pravdu. Považujeme za podstatné hledat vlastní příčiny dnešní krize, nikoliv je zamlžovat odváděním pozornosti k druhotným či doprovodným jevům.
Vlastní příčinou dnešní migrační krize není ani islám a jeho obsah či charakter, ani situace na Blízkém východě v celé její nepřehledné složitosti. Islám je světovým náboženstvím téměř půldruhého tisíciletí a s jeho obsahem či vírou v něj nemá žádný smysl bojovat.
Války se statisíci ba milióny obětí pronásledují region Blízkého východu dlouhá desetiletí, přesto nikdy žádnou migrační vlnu do Evropy nevyvolaly. Je evidentní, že změna, která dnešní migrační krizi vyvolala, se tak udála tam, kam migranti směřují – tj. v Evropě, a nikoliv tam, odkud přicházejí – tj. na Blízkém východě a v Africe, která nota bene zažívá jedno z nejúspěšnějších období ve své historii.
Proto je nezbytné zabývat se v souvislosti s migrační krizí primárně Evropu, protože to byla právě politika evropských velmocí, primárně Německa, která vytváří poptávku po přílivu migrantů. Je to však poptávka zvláštního druhu. Dnes jde o jinou migraci než v minulosti.
Fenomén migrace je spojen s vývojem Evropy už od její obnovy z ruin druhé světové války. Kontinent v rozvalinách, chybějící milióny rukou obětí války a radikální obnova západu a středu našeho kontinentu vytvořily předpoklad pro zlatý věk evropské prosperity od 50. do 80. let XX. století spojený s poptávkou po laciné pracovní síle. Do Evropy začaly za prací směřovat tisíce mužů z bývalých francouzských kolonií a Turecka. Ti a jejich rodiny vytvořily základ muslimské populace v Západní Evropě. Tato první generace byla vděčná za příležitost vymanit se z bídy jejich mimoevropského domova a za možnost vykonávat málo placené nekvalifikované a manuální práce. Přicházeli individuálně, následováni později rodinami. Žili přehlíženi stranou ve vznikajících ghettech mimo většinovou společnost, jejíž problémy a hodnoty nesdíleli ani příliš nechápali a nikdo to od nich také nepožadoval.
Druhým impulsem pro orientální migraci do Evropy byl rozmach evropského sociálního státu, který umožňuje rozsáhlým skupinám obyvatel téměř bez omezení dlouhodobě existovat ve štědré sociální síti. Nejprve tento luxus umožnil evropskému obyvatelstvu opustit manuální profese a přenechat je migrantům, později migrantům a jejich potomkům pomáhá úspěšně vegetovat v Evropě i tehdy, kdy poptávka po jejich málo kvalifikované pracovní síle dávno skončila. Tato možnost se nakonec stala hlavním lákadlem pro migranty dnes.
Pro paralelní existenci kulturně odlišných minorit a většinové společnosti našli západoevropští pokrokářští intelektuálové eufemistický termín multikulturalismus, který se stal jedním z hlavních sloupů neomarxistické levicové ideologie hodlající konečně zničit svého starého nenáviděného nepřítele – kapitalistickou společnost s jejími tradicemi, hodnotami a vazbami.
Tento „pokrokový“ multikulturalismus požaduje absolutní toleranci jakékoliv jinakosti a s ní spojených minorit a pod heslem zbožštěné rovnosti a boje proti jakékoliv diskriminaci ničí a rozbíjí politickou korektností evropskou společnost a její tradiční struktury. V multikulturalismu dostává ideové ospravedlnění selhání integrace a asimilace muslimských migrantů v západní Evropě, kterému brání nejen odlišnost náboženství, kultury a způsobu života, ale reálná obtížnost začlenění do etnicky definovaných přirozeně vzniklých evropských většinových národů. Evropa postrádá americký „melting pot“ a sen multikulturních aktivistů o přeměně historicky vzniklých homogenních evropských etnik na „společenství různých“, jak se loni vyslovil německý prezident Gauck, představuje velmi nebezpečný experiment.
V uplynulých dekádách vzniklo v západní Evropě nikoliv „společenství různých“, ale od sebe oddělené různé společnosti. Přestože oficiální praxe označuje všechny občany narozené na území např. Francie za Francouze a politická korektnost i u nás velí psát např. o islamistických pachatelích atentátů jako o Belgičanech či Britech, většina těchto lidí svou vlastní identitu takto necítí. Bez ohledu na místo narození zůstávají Araby, Turky či Pákistánci s francouzskými, německými či britskými pasy a s většinovými národy se identifikují málo nebo vůbec.
Velmi problematický se ukazuje právě osud druhých a třetích generací potomků migrantů narozených již v Evropě, kteří zažívají pocity vykořeněnosti bez vztahu k Evropě i původní vlasti svých rodičů. Zoufale hledají identitu a svou averzi vůči většinové společnosti, jejímiž skutečnými členy se přes pokrytecké fráze oficiální politické propagandy fakticky stát nejsou schopni, nakonec manifestují příklonem k radikálnímu islamismu, nepřátelstvím či dokonce terorem proti spoluobčanům.
Tato situace, jež postupně vznikala několik desetiletí pomalým, ale početným trvalým přílivem migrantů z Blízkého východu náhle eskalovala loni v létě miliónovou masovou vlnou, překračující z Turecka Egejské moře na řecké ostrovy a bez překážek transportovanou do Německa, Švédska a několika dalších zemí.
Reakce EU a vlád cílových destinací migrantů od počátku byla a dosud je velmi nestandardní, obtížně vysvětlitelná a těžko obhajitelná. V ostrém protikladu k tomu, jak se evropské země kdy chovaly ke konfliktům ve svém vzdálenějším okolí, na jejichž vzniku a průběhu měly samy velký podíl, tentokrát otevřely přílivu migrantů dveře do kořán. Ohromná mediální kampaň napříč Evropou líčila a dosud líčí toto novodobé stěhování národů jako nevyhnutelný a nezastavitelný fenomén a přijetí migrantů a jejich de facto trvalé usazení v Evropě jako křesťanskou či humanitární povinnost. Všechny dosavadní priority, které udávaly tón celému předchozímu období, jako bezpečnost a boj proti terorismu jako mávnutím kouzelného proutku zmizely, zaplašeny křesťanskou láskou k trpícím bližním. Ta jako by prostoupila i evropské politiky, kteří po desetiletí ve vrcholných funkcích dosud sloužili jako příklad politického cynismu a bezohledného prosazování národních zájmů svých zemí. Ode dneška to prý neplatí.
Evropská unie byla budována po půlstoletí jako elitní klub pro vyvolené. Jeho noví členové ze střední Evropy a Balkánu museli projít dlouhým a složitým přijímacím procesem a akceptovat různá dlouholetá omezení pro své občany na teritoriu původních členů. Jednou z hlavních podmínek vstupu byla schopnost ochrany vnějších hranic Schengenského prostoru. Nic z toho dnes neplatí.
Současná migrační vlna eskalovala proto, že ilegální příchody migrantů byly v Evropě od samého počátku tolerovány, a tím dále povzbuzovány hraničními i cílovými zeměmi. Vůči státům, odkud začali migranti přicházet s evidentní podporou místních oficiálních struktur, nebyla podniknuta ze strany EU žádná akce, nebyl učiněn jediný pokus zadržené ilegální migranty vrátit zpět.
V rozporu se všemi pravidly a dosavadní praxí byly těmito zeměmi a Německem svévolně a unilaterálně anulovány smlouvy upravující azylovou politiku v EU a migrantům byl de facto povolen volný pohyb po Evropě. Nakonec následovalo široce v celém světě medializované humanitárně zdůvodněné pozvání od kancléřky Merkelové.
Otevření brány pro neomezený příliv migrantů bylo zdůvodněno již pět let bez valného zájmu Evropy probíhající občanskou válkou v Sýrii a utrpením tamějších obyvatel a rovněž podivnými, logiku postrádajícími široce medializovanými krvavými zločiny tzv. Islámského státu.
Půl roku se oficiální politika EU pod určujícím vlivem Německa a v symbióze s Tureckem soustřeďovala na bezproblémový transfer maximálního počtu migrantů z táborů na východě Turecka do středu Evropy. Od samého počátku nebylo cílem migrační vlnu zastavit, ale rozptýlit po Evropě. Záměrem je, aby Brusel získal právo rozmísťovat migranty v jednotlivých členských zemích bez souhlasu jak migrantů, tak přijímajících zemí. Idea kvótového mechanismu je odpočátku stále prosazována jako hlavní priorita Německa i Bruselu.
Vzmáhající se odpor veřejnosti proti nepředvídatelným rizikům neomezené migrace manifestovaný v několika volbách v různých evropských zemích přinutil evropskou elitu, která migrační krizi užívá k pokusu dále oslabit národní státy, k dočasnému přivření stavidel. Dohoda kancléřky Merkelové s Tureckem o zastavení migrace výměnou za bezvízový styk a výkupné však odhalila nepravdivost původních argumentů. Ukázalo se, že původně „nezastavitelnou“ migraci lze zastavit jedním škrtem pera, ukázalo se, že náhle lidské utrpení přestává být kategorickým imperativem, který proráží hranice. Ukázalo se, jak účelová je syrská karta, neboť nelze omezit právo na azyl jenom na trpící Syřany. Toho všeho se kancléřka Merkelová dopustila jenom proto, aby získala oddechový čas.
Migrační krize však zdaleka nekončí. Rozbíhají se alternativní trasy migrace přes Středozemní moře do Itálie, která je s politikou otevřených hranic a přerozdělování migrantů zcela srozuměna. V záloze leží otevření „pyrenejské fronty“. Vše je ale daleko komplikovanější a chybí apel a naléhavost krvavých tragédií vzdálené Sýrie.
Daleko slibnější se pro pokračování migrační vlny jeví zrušení víz mezi EU a Tureckem a EU a Ukrajinou, které Brusel prosazuje bez ohledu na vše. Problém ilegální migrace by tak byl kuriózně po obamovsku vyřešen její legalizací. Tyto priority EU v dnešní situaci potvrzují, že vládnoucím elitám jde o posílení, nikoliv zastavení migrace.
Je přitom jasné, že se statisícovými počty migranů přicházejících najednou v krátkém čase je nemožné zabránit jejich ghettoizaci a vytváření paralelních společností. Umělé a v podstatě násilné vytváření muslimských minorit v prostředí, které takový vývoj odmítá, dává základ pro vážné společenské konflikty napříč Evropou.
Je třeba nahlas a otevřeně říci – problémem není islám, ani migranti – ti jsou jenom nástrojem a obětí nového evropského sociálně inženýrského projektu. Důležitá je v očích pokrokářů Evropa, její integrace, její stárnoucí populace, její neudržitelné důchodové systémy, její heterogennost a nedostatek solidarity. Migrace je tím velkým impulsem, který má vše změnit.
Pro nás, příslušníky malých evropských národů, které těžce ubránily svoji státní existenci a národní identitu a doufaly v jejich bezpečné zakotvení v rámci EU je alarmující zjištění – neohrožují nás žádní migranti, kteří k nám ani přijít nechtějí, ale naši evropští partneři, kteří k nám migranty proti naší i jejich vůli nutí.
Jiří Weigl, projev na konferenci „Evropa v imigrační krizi: jaká jsou východiska?“, Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů, Praha, 4. května 2016.
