Symbolem velmi nízké volební účasti (nebo spíše neuvěřitelně vysoké volební neúčasti) ve druhém kole voleb do Senátu se stal okrsek 20 obvodu Most s 835 oprávněnými voliči. Volební účast v tomto okrsku dosáhla 0,84 %, což odpovídá plným 7 odevzdaným hlasům. Pokud bychom s jistou nadsázkou předpokládali, že ve volebním okrsku číslo 20 volila i celá – minimálně pětičlenná – volební komise, pak k volbám reálně dorazili jen dva voliči. Jistě zajímavým právnickým problémem je, zda za takových okolností lze zachovat podmínku tajné volby.

V reakci na celkovou 15,38% volební účast vystoupili někteří ústavní činitelé s návrhem zrušit horní komoru Parlamentu České republiky. Zatímco zastánci rušení Senátu používají prázdný a dehonestující termín „žvanírna“ (zapomínají přitom patrně na skutečný původ slova parlament ve francouzském parler – hovořit), jejich oponenti se ohánějí neméně prázdným heslem „Senát je pojistka demokracie“. Jakkoli jsou tyto černobílé proklamace mediálně vděčné, racionální je zvážit třetí možnost, v minulosti opakovaně zmiňovanou prezidentem Václavem Klausem: nikoli rušení, nýbrž transformaci Senátu.

Z 36 sledovaných evropských zemí má druhou komoru parlamentu pouze 14 států, přičemž jen v šesti z nich volí senátory zcela nebo alespoň zčásti sami občané v přímé volbě (viz obrázek 1). Jednokomorový parlament mají především skandinávské, pobaltské a balkánské státy. Ve většině zemí západní Evropy senát sice existuje, ale senátoři jsou voleni jen nepřímo, a to nejčastěji z řad regionálních vlád a zastupitelstev.

Obrázek 1: Druhá komora parlamentu v evropských státech

Poznámka: Červeně jsou vyznačeny státy, jejichž senátoři jsou voleni přímo občany, šedě státy, které mají horní komoru volenou nepřímo, a černě země, jejichž parlament je pouze jednokomorový. Vlastní zpracování.

Ve Francii volí senátory od roku 2003 především městské rady, a to v závislosti na velikosti konkrétní obce. Nárok na senátora mají i francouzské zámořské departementy. Relativně nová je také reforma tzv. Bundesrat v Německu, která byla provedena teprve v roce 2007. V současnosti je všech 69 německých senátorů delegováno jednotlivými německými spolkovými státy z řad členů zemské vlády. Podobným způsobem jsou do Senátu kooptováni i zástupci jednotlivých spolkových zemí Rakouska. Rakouský senát je proto nazýván „komorou regionů“, neboť právě zájmy regionů v rakouském parlamentu reprezentuje a hájí. Nizozemské senátory volí členové dvanácti provincií (Provinční stavy) v nepřímé volbě nejpozději do tří měsíců po provinciálních volbách. Senát tedy přesně odráží preference a stranické rozložení sil v provinciích. Regionální parlamenty volí nepřímo také senátory v Belgii. Od roku 2014 je vzhledem k federálnímu uspořádání Belgického království padesát senátorů voleno vlámským a valonským parlamentem a vlámským, francouzským a německojazyčným společenstvím (včetně dvou reprezentantů Bruselu), deset zbývajících senátorů je do horní komory parlamentu kooptováno. Nepřímo jsou voleni i senátoři ve Slovinsku, kde 22 senátorů ze čtyřicetičlenného senátu reprezentuje lokální zájmy regionů, šest nekomerční společnosti, zaměstnavatelé a zaměstnanci jsou v Senátu zastoupeni vždy čtyřmi senátory a konečně čtyři senátory mají i zemědělci, řemeslníci či obchodníci.

Členové irského senátu jsou voleni nepřímou volbou tzv. panely odborníků v oblasti kultury, vzdělávání, zemědělství, práce, průmyslu a obchodu a veřejné správy (celkem 43 senátorů). Po třech členech volí absolventi dvou irských univerzit a 11 senátorů jmenuje sám předseda vlády. V roce 2013 irská vláda navrhla zrušení senátu, tento návrh však byl v referendu zamítnut (pro zrušení senátu se vyslovilo 48,3 % voličů, proti 51,7 % při volební účasti téměř 40 %).

Obdobným způsobem jako v České republice jsou senátoři voleni pouze v Polsku a Rumunsku. Ve Španělsku sice většinu (208 z celkových 266) senátorů volí občané v přímé volbě, zbývajících 57 senátorů je však jmenováno regiony. Velmi aktuální je pak otázka italského senátu. V současnosti je většina italských senátorů volena v přímé volbě italskými občany staršími 25 let (ve volbách do Senátu je tedy zvýšena nejen věková hranice pro pasivní volební právo, ale dokonce i pro volební právo aktivní – totožné pravidlo platilo i pro volby do československého Senátu po roce 1920). Zbývající pětice senátorů zastává doživotní mandát na základě jmenování prezidentem republiky za „vynikající zásluhy na poli vědeckém, uměleckém, literárním nebo společenském“. Ex officio doživotními senátory jsou přitom i bývalí italští prezidenti. Na začátku prosince však budou Italové v referendu hlasovat o ústavní novele, podle které by se Senát měl zmenšit na třetinu a zároveň se transformovat do tzv. Senátu regionů, jehož členové by byli voleni či jmenováni nepřímo z řad starostů a regionálními radami.    

Na základě tohoto přehledu se jeví jako nejpraktičtější takové uspořádání senátu, které reprezentuje jednotlivé regiony a jejich zájmy. Pokud bychom chtěli zachovat dosavadní počet 81 senátorů, mohli bychom analogicky k německému, rakouskému či francouzskému případu zvážit jmenování krajskými zastupitelstvy. Středočeský, Jihomoravský a Moravskoslezský kraj i Hlavní město Praha by v takovém uspořádání měly 7 senátorů, Jihočeský, Ústecký a Olomoucký kraj po šesti senátorech a ostatní kraje po pěti senátorech.

Takové opatření by mohlo zvýšit i důvěru občanů v horní komoru parlamentu. Podle šetření agentury STEM má český Senát dlouhodobě nejnižší důvěru ze všech českých ústavních orgánů (v roce 2016 důvěřovalo Senátu jen 33 % respondentů ve srovnání s 36 % občanů důvěřujících Poslanecké sněmovně, 40 % důvěřujícími Vládě ČR a 63 % důvěřujícími prezidentu republiky). Od roku 2014 postavení Senátu zachraňuje snad jen Evropským parlament, kterému důvěřuje ještě nižší počet občanů (v roce 2016 pouhých – nicméně stále ještě překvapivě vysokých – 24 %). 

První československá ústava ze dne 29. 2. 1920 zakládala senát po anglosaském vzoru. Již prvorepubliková horní komora však byla přijímána se značnými rozpaky. Ferdinand Peroutka ve druhém čísle Přítomnosti napsal[1] dodnes velmi aktuální úvodník:

„Už tehdy, kdy byl vytvořen senát v této podobě, ozvaly se hlasy, že k ničemu nebude. A ukázalo se vskutku, že po celou dobu svého trvání neučinil ničeho, co by se podobalo činu…Zatím má senát pro politické strany jen tu nepopíratelnou výhodu, že mohou v něm umístiti své politické veterány, o které by se, kdyby nebylo tohoto pensijního ústavu, museli mnohdy postarati jinak, a to by dalo mnoho starostí.“

Senát v České republice existuje již dvě desetiletí a jeho zrušení by dnes pravděpodobně bylo příliš radikálním a nesystémovým krokem. Transformace v orgán tvořený kooptovanými regionálními politiky by však Senátu mohla – poprvé v československé a české historii – dát skutečný význam. V opačném případě Senát zůstane jen peroutkovským „pensijním ústavem“, jehož členové budou kvůli nepatrné volební účasti nikoli váženými politiky, nýbrž pouhými náhodnými vítězi zbytečné hlasovací loterie.

[1] Ferd. Peroutka: Politická role senátu. Přítomnost, 24. ledna 1924, ročník 1., číslo 2, str. 17–18.

Hana Lipovská, 31. října 2016.