Německý institut pro hospodářský výzkum zveřejnil na konci roku data o pozitivním vlivu migrační krize na německou ekonomiku. Podle statistik byl díky migrační vlně ekonomický růst v roce 2016 vyšší o 0,3 % oproti hypotetické situaci bez masové migrace. Na základě tohoto údaje samozřejmě německý – a zprostředkovaně i český – tisk nadšeně vyprodukoval optimistické zprávy o skvělých dopadech vítací politiky na evropský blahobyt. Ponechme stranou, že pravidelné revize hrubého domácího produktu běžně mění první odhady o 0,5 procentního bodu a že je tedy onen oslavovaný pozitivní dopad migrační krize plně v mezích chyby měření. Podstatnější otázkou je, kde tento ekonomický růst vzniká a zda jej opravdu můžeme přičíst úspěchům Willkommenskultur.

Pro rok 2016 plánovaly jednotlivé spolkové země celkové výdaje spojené s migrační krizí necelých 17 miliard eur. Skutečné výdaje byly nakonec ještě o tři miliardy vyšší, v přepočtu téměř 540 miliard korun, což odpovídá zhruba polovině příjmů státního rozpočtu České republiky. Vládní výdaje (částečně poskytnuté formou sociálních dávek) tak prý zapůsobily jako fiskální stimul německého hospodářství. Tato keynesiánská úvaha tradičně ignoruje příjmovou stránku rozpočtu, tedy skutečnost, že vládní výdaje pocházejí z peněz německých daňových poplatníků, kteří by je dokázali bezpochyby utrácet na spotřebu podle svých preferencí sami. Většinu růstu lze tedy vysvětlit růstem vládních výdajů i dodatečnou spotřebou kupovanou migranty.

Heslem hlasitých představitelů Willkommenskultur v roce 2015 však bylo nekompromisní tvrzení „Evropa migranty potřebuje!“ Podle této úvahy se západní státy potýkají s nedostatkem pracovních sil a negativním demografickým vývoje, což vede k jejich ekonomické stagnaci. Migranti by prý proto měli být zaměstnáváni zejména v těch sektorech, o něž domácí pracovníci nemají zájem. (V souvislosti s prosincovým teroristickým útokem v Berlíně byl znovu připomenut smutně směšný výrok kancléřky Merkelové, že „uprchlíci mohou v Německu pracovat jako řidiči kamionů“.[1])

Za prvních jedenáct měsíců roku 2016 přišlo do Německa oficiálně 723 000 žadatelů o azyl (oproti 477 000 za celý rok 2015). Podle německého Institutu pro pracovní trh však v roce 2016 mělo práci pouhých 34 000 německých migrantů. Zatímco obecná míra nezaměstnanosti v Německu byla v říjnu 4,1 %, nezaměstnanost mezi německými migranty přesahovala 50 %. Další třetina migrantů pak zůstává mimo trh práce a jako ekonomicky neaktivní není statistikami o nezaměstnanosti zachycena. Prosincová zpráva Institutu pro pracovní trh suše konstatuje, že uprchlíci v Německu nejsou integrováni. Prozatím nepomohl ani velkolepý plán německé vlády, který pod názvem „Ein-Euro-Job-Programm“ začal fungovat v říjnu. Cílem programu, který kancléřka označila za „důležitý milník“, je integrovat uprchlíky do německého hospodářství prostřednictvím menších pracovních úvazků (do 30 hodin týdně). Žadatelé o azyl dostávají při výkonu takzvané „minipráce“ příplatek ke stávajícím dávkám ve výši 80 centů za hodinu. Program počítal s integrací nejméně 100 000 žadatelů o azyl. Mezi migranty se však setkal s hlubokým nezájmem – za dva měsíce fungování začalo pracovat na krátké úvazky jen 4 300 osob. Více než 40 % pracovních míst je navíc spjato se státním sektorem nebo činností neziskovek. Spíše než o „důležitý milník“ se tak jedná jen o zpola vyvrácený patník.

Mizivé (nicméně očekávatelné a očekávané) zapojení migrantů na trh práce, který je údajně tolik potřebuje, je spojeno nejen s nedostatečnou kvalifikací uprchlíků, ale především s jejich nedostatečnými jazykovými znalostmi. Šetření Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BMF 2016) potvrdilo, že 90 % migrantů při vstupu do země neumí německy. Ještě horší situace samozřejmě panuje v dalších přijímajících evropských státech. Jeden z největších poskytovatelů internetových jazykových kurzů v roce 2016 publikoval statistiky o jazycích, které se obyvatelé jednotlivých zemí světa prostřednictvím jeho aplikace nejčastěji učí.[2] Nepříliš překvapivě je ve většině států na prvním místě angličtina, v samotných anglofonních zemích pak španělština a francouzština. Absurdní výjimku však tvoří Švédsko, kde se nejvíce uživatel učí – švédštinu (27 %).

Ve Švédsku, které má 9,6 milionů obyvatel, totiž v současnosti žije 1,7 milionů cizinců. Více než čtvrtinu přitom tvoří lidé narození v Iráku, Sýrii, Íránu, Afghánistánu, Somálsku či Eritrei. Jejich počet se v letech 2000–2015 více než ztrojnásobil z 135 000 na 420 000. Podobný vývoj pozorujeme i v dalších demografických datech. Zatímco v roce 2000 se na švédském přírůstku obyvatelstva podílela především porodnost, od roku 2013 počet imigrantů převyšuje počet živě narozených dětí. Situaci dokreslují také údaje švédského statistického úřadu o nejčastějších jménech novorozenců. Počet ve švédsku narozených chlapců se jménem Mohamed se od roku 2000 (kdy se Mohamed poprvé dostal do první stovky nejčastějších jmen švédských dětí) do roku 2015 téměř ztřicetinásobil. Zatímco v roce 2000 dostalo jméno Mohamed zhruba 8 600 chlapců, za rok 2015 je obdrželo bezmála 29 000 švédských novorozenců.

Obrázek 1: Růst švédské populace v letech 2000–2015. Zdroj: Statistika centralbyrån. Vlastní zpracován.

Obdobná situace je také v Německu, kde byla v loňském roce míra porodnosti nejvyšší za posledních 33 let. K obratu došlo právě díky vyšší porodnosti imigrantů. V kontextu Houellebecqova Podvolení je otázkou, zda se skutečně jedná o tak „skvělý signál“, jak tvrdí německá ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež (ministerstvo s takovým názvem a portfoliem v Německu skutečně existuje) Manuela Schwesigová.

Dopad masové migrace na ekonomický růst (pokud s ohledem na chybu měření vůbec existuje) tedy není vyvolán úspěšným zapojováním migrantů do německého hospodářství, nýbrž jen rozmařilými výdaji německého státu blahobytu. Nový německý hospodářský zázrak se nekoná.

[1] Viz rozhovor kancléřky Merkelové pro berlínské Inforadio 15. 9. 2016.

[2] K dispozici zde: http://making.duolingo.com/which-countries-study-which-languages-and-what-can-we-learn-from-it

Hana Lipovská, 11. ledna 2017.