Během prvního květnového víkendu si Česká republika připomněla vstup do Evropské unie. Připomněla, nikoli slavila. Tak jako jsme 21. srpna 1980 neslavili dvanáct let od vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, tak neslavíme a nemůžeme slavit ani 1. května 2016 dvanáct let od vstupu naší země do EU.

Zatímco před dvanácti lety 57 % Čechů podle průzkumu CVVM Evropské unii důvěřovalo, dnes jí 57 % nedůvěřuje. Výsledky Eurobarometru ukazují, že pouze 2 % Čechů vnímají EU velmi pozitivně, zatímco třetina ji hodnotí negativně či velmi negativně. Podle stejného průzkumu cítí 90 % Čechů oddanost českému státu, 60 % Evropě (jako nepolitickému, geografickému celku) a jen třetina Evropské unii. Konečně pak naprostá většina (94 %) Čechů se cítí být českými spíše než evropskými občany. Tato čísla jsou jediným pozitivním, co lze po dvanácti letech našeho členství v EU říct. Češi, vyškoleni životem v totalitních režimech 20. století, reagují na každou známku ztráty svobody mnohem citlivěji než západoevropské národy. Při cestě do otroctví nestojíme (s výjimkou naší politické reprezentace) v čele pochodujících států, nýbrž až na jejich chvostu.

Evropská unie se za uplynulých dvanáct let ve své podstatě nijak nezměnila. Není a nikdy nebyla elitním klubem­ – to by v ní od 80. let nesmělo být kupříkladu Řecko, Španělsko nebo Portugalsko. Není a nikdy nebyla projektem míru – to by její představitelé museli vystupovat zcela jinak vůči Arabskému jaru a následné migrační krizi. Evropská unie byla od počátku plánována jako nadnárodní projekt rušící nejen hranice mezi státy, ale také národní státy samotné. Projekt směřující od celkem srozumitelné a na první pohled chvályhodné celní unie přes unii hospodářskou k unii politické. Hluboké krize posledních let tuto dávno existující nesvobodnou podstatu EU pouze odkryly.

Unie dnes intervenuje do každého aspektu našich životů. V roce 2015 bylo 42 % všech nově schválených zákonů přijato na základě implementace evropského práva do české legislativy. Pokud by tyto zákony nebyly přijaty, hrozily by České republice postihy končící až žalobou u Evropského soudního dvora. U ostatních zákonů je pak alespoň kontrolován soulad s evropskou legislativou, která je českému právu nadřazena.

Žaloby přitom nejsou ničím neobvyklým. Od roku 2006 stačila Evropská komise coby tzv. „strážkyně Smluv“ podat k Evropskému soudnímu dvoru celkem 30 žalob na Českou republiku. Zvrácenost tohoto jednání, kdy organizace žaluje svého vlastního člena několikrát za rok kvůli drobnostem jako je název pomazánkového másla (rozsudek Soudního dvora ve věci C-37/11 Komise vs. Česká republika) je jen jednou složkou celého procesu. Ještě absurdnější je skutečnost, že Komisi v těchto řízeních zpravidla zastupují právníci, kteří jsou českými občany a kteří tedy jdou proti zájmům své země. Je to podobně absurdní a zvrácené, jako kdyby v soudním řízení mezi tchánem a vlastním otcem zastupovala právnička svého tchána. To, že Česká republika zpravidla platí náklady řízení (dokonce i v případě, že Soudní dvůr žalobu Komise zamítne), je vlastně už jen nepodstatnou drobností.

Bývalý premiér a bývalý evropský komisař Vladimír Špidla vysvětluje nedůvěru Čechů vůči EU „chybějící osvětou“. Snad i proto Evropský parlament 12. dubna 2016 schválil Zprávu o vyučování o EU ve škole. Podle této zprávy

- mohou chabé znalosti o EU a nedostatečné chápání jejího konkrétního přínosu přiživovat dojem demokratického deficitu a vést k šíření euroskepticismu

- má Komise sestavit pokyny pro výuku o EU s cílem posílit objektivní a kritické myšlení o tom, jaké výhody Evropská unie svým občanům přináší

- má Komise nabádat k dalšímu výzkumu toho, jak je v dnešní době problematika EU v evropských školách vyučována a do jaké míry se jí zabývají školní osnovy a zkoušky

Citovaná proklamace Evropského parlamentu se prakticky neliší od Zprávy předsednictva ÚV KSČ z června 1973, která požadovala „vytváření podmínek k tomu, aby nová, socialistická inteligence, vycházející z našich škol, byla oddána věci socialismu, věci dělnické třídy a svými schopnostmi pomáhala budovat rozvitou socialistickou společnost v naší zemi.“

Pro tuto ukázku nejvyšší možné míry ideové indoktrinace hlasovalo 482 europoslanců včetně všech českých socialistů, lidovců, TOP 09 i hnutí ANO. Proti Zprávě hlasovali pouze tři europoslanci za ODS a Svobodné (komunističtí europoslanci se hlasování zdrželi).

Navzdory zdravému českému eurorealismu stále přetrvávají tři mýty o „alespoň nějaké“ prospěšnosti Evropské unie. Stále se setkáváme s tezemi, že díky EU můžeme cestovat po Evropě, že české firmy mají snazší přístup na zahraniční trhy a že existence společné evropské měny usnadňuje život cestovatelů i podnikatelů.

První, cestovatelská teze je důsledkem čtyř dekád uzavřených hranic chránících komunismus před útěkem vlastních občanů. Současná faktická neexistence hranic oproti tomu nedokáže ochránit české občany před vnějším nebezpečím. Mezi těmito dvěma extrémy přitom existovalo rozumné optimum let devadesátých, kdy čeští občané cestovali volně po celé Evropě na „mávnutí pasem“ a české hranice zároveň chránily suverenitu České republiky. Češi a Slováci studovali na zahraničních univerzitách i v meziválečných letech. Snad jen s tím rozdílem, že tehdejší zahraniční studium českých vědců a umělců bylo výběrové a přínosné, což se o propagačních výletech programu Erasmus, placených daňovými poplatníky, při nejlepší vůli říci nedá.

Obchodní teze je založena na představě, že by Česká republika bez jednotného evropského trhu zůstala chudým pustým ostrovem uprostřed Evropy. Zcela přitom ignoruje, že mezinárodní obchod je dnes liberalizován nikoli na úrovni EU, nýbrž na úrovni Světové obchodní organizace. Čína ostatně není členem Evropské unie, a přitom je druhým nejvýznamnějším dovozcem do České republiky. Naopak, společná obchodní politika v posledních letech poškodila řadu českých exportérů, jejichž přirozeným trhem bylo Rusko.

Třetí argument eura je zcela nepochopitelný v době hluboké (i když dnes již nediskutované) krize eurozóny. V době, kdy platební styk probíhá ve své podstatě bezhotovostně, tedy i bez nutnosti měnit české koruny za zahraniční měnu. Příznačná je dubnová zpráva ratingové agentury Fitch, podle které by pro Českou republiku bylo přijetí eura ze všech států střední a východní Evropy zdaleka nejméně přínosné.

Pozitivního a dobrého na našem členství v Evropské unii není naprosto nic.

Už v roce 2000, v době naivní a dobromyslné víry východních států v Evropskou unii, napsal Václav Klaus zcela nemainstreamový text:

„Heslem zpět do Evropy jsme tehdy opravdu nemysleli nový internacionalismus, nové rušení hranic (které jsou důležitým definičním prvkem), nové všemocné velvyslance, emisary a komisaře, nové rozhodování o nás bez nás, nové glajchšaltování specifik, které vybočují v jakémkoli směru nad normu (nebo pod ni). Trvám na tom, že evropanství není totožné s Evropskou unií. Ta je utilitárním politickým seskupením. Není to nic daného shůry, nic zvláštně posvěceného.“

Při pohledu na uplynulých dvanáct let členství České republiky v Unii nejednoho eurorealistu napadne název oscarového dramatu Dvanáct let v řetězech. Před dvanácti lety nás předseda Evropské komise Romano Prodi vítal „zpátky do Evropy“. Dnes by se zpátky do svobodné Evropy měla vrátit především sama Evropská unie.

Zdroje

ČT 24. 2016. „Proč Češi nevěří EU? Stále ještě nerozumí tomu, jak funguje, míní Vladimír Špidla.“ http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1770976-lide-fungovani-unie-stale-plne-nerozumi-odtud-plyne-neduvera-rika-vladimir-spidla

Drăghici, D. 2016. „Zpráva o vyučování o EU ve škole“: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+REPORT+A8-2016-0021+0+DOC+XML+V0//CS

Evropská komise. 2015. „Standard Eurobarometer 84 – Autumn 2015, Annex“. http://ec.europa.eu/public_opinion/index_en.htm

Evropská parlament. Výsledky hlasování: http://www.europarl.europa.eu/plenary/cs/votes.html?tab=votes

Fitch. 2016. „Euro Adoption in non-Euro CEE Countries“. http://actmedia.eu/daily/fitch-s-special-report-on-euro-adoption-in-non-euro-cee-countries-the-main-beneficiaries-will-be-croatia-and-bulgaria-followed-by-romania-and-hungary/63230

Klaus, V. 2000. „Kupředu nebo zpátky?“ Deníky Bohemia, 7. 12. 2000. http://www.klaus.cz/clanky/1794 

Pilecká, J. 2016. „Důvěra v evropské a mezinárodní instituce – duben 2016“. CVVM SOC AV ČR. http://cvvm.soc.cas.cz/mezinarodni-vztahy/duvera-v-evropske-a-mezinarodni-instituce-duben-2016

Sedlář, R. 1974. „Prohlubovat socialistický charakter naší školy.“ Pedagogika, č. 2/1974, s. 139–144.

Soudní dvůr Evropské unie: http://curia.europa.eu/

Hana Lipovská, 6. května 2016.