1. Hitoriografické údaje

Ponecháme-li stranou zcela zásadní význam zajištění politické a makroekonomické stability, vlastní transformace ekonomiky reálného socialismu musí obsahovat zejména dva institucionální pilíře – liberalizaci cen a zahraničního obchodu a dále pak privatizaci výrobních prostředků. Ten první pilíř byl diskutován na semináři IVK dne 11. 1. 2016, takže nyní už jen zbývá připomenout datum 26. února 1991, kdy tehdejší Federální shromáždění ČSFR přijalo tzv. velký privatizační zákon završující legislativní přípravu proměny vlastnických poměrů u nás.

V zásadě je všeobecně známo, co všechno uvedeném datu předcházelo. Zde proto jen doplním některé události, o kterých se mluví méně často:

Pro ilustraci tehdejšího transformačního tempa již jen doplňme datum 1. října 1991, kdy fakticky odstartovala kupónová privatizace zahájením prodeje kupónových knížek a známek

2. Komentář

V přímé návaznosti na text, který jsme s VK napsali v roce 2006[1], připomenu některé ideové a metodologické spory té doby.

2.1 Efektivnost podniku vs. ekonomiky jako celku

Vážný problém mě osobně vznikl v okamžiku, kdy poněkud dogmaticky uvažující část naší pravice trochu mátla veřejnost tvrzením, že soukromý podnikatel je vždy efektivnější než stát. Ani dnes nedokážu nikomu jednoduše vysvětlit, že velká většina podnikatelů – bez rozdílu svého původu - má k dokonalosti hodně daleko a že kouzlo kapitalismu stojí a padá s rychlostí, se kterou jsou ti nedokonalí vytlačeni z trhu. A co zejména, že „nepřekážet na trhu“ je dovednost, kterou ze všech nejméně ovládá stát, obec, či jiný „veřejný“ podnikatel. Navíc, právě u takových veřejných podnikatelů může být jejich nedokonalost špatně odhalitelná, protože bývá často schovaná za neviditelnou rukou veřejné podpory. A jedinou možností, jak ji zviditelnit, je právě privatizaci – v naději, že, bude-li se, za neviditelnou ruku státu schovávat soukromý podnikatel, stane se předmětem orgánů činných v trestním řízení.

Neboli, neschopnost státem nechráněného podnikatele může dostatečně odhalit pouze to, že mu dojdou peníze na nájem a mzdy. Pouze touto metodou je možné dosáhnout dostatečně rychlého oddělení zrna od plev, tj. nemilosrdného rozlišení, co dává a naopak nedává ekonomický smysl. To a pouze to je hlavním cílem privatizace.

Tato darwinistická selekce se při tom musí týkat i celých odvětví, neboť není nikdo, kdo by měl šanci vymezit, která z nich mají být za peníze daňových poplatníků udržována v umělém spánku, či budou dokonce předána k resuscitaci. Legendární se v tomto směru stal lobbing ministra Grégra ve věci vysokozdvižných vozíků jeho Desty Děčín. Naší odpovědí byla nabídka, aby si pan ministr tu skvělou Destu koupil za investiční kupóny a všechny nás pak do smrti ponižoval miliardami, které na této spekulaci vydělá.

Tak či onak, zopakujme, že hlavním cílem bylo vytvořit základy skutečné hospodářské soutěže, tj. institucionálních podmínek pro výše uvedené vytlačování méně schopných těmi schopnějšími. Jinak řečeno, chtěli jsme co nejrychleji vytvořit trh s vlastnickými právy (například akciemi), od kterého jediného bylo možné očekávat, že ve druhé, třetí, či třeba až desáté vlně vlastníků se najdou ti, kdo výrobní faktory dokážou efektivně alokovat. Zejména v tomto smyslu slova jsme tedy své okolí přesvědčovali, že nad bankrotem privatizovaného podniku má ronit slzy jeho majitel, nikoli státní úředník.

Taková politika samozřejmě vyžaduje odvahu, jak rádi zdůrazňují mediální mudrlanti a mezinárodní poradci v naději, že architekti transformace skutečně podlehnou atmosféře doby a položí „hlavu na špalek“. Nejde přitom jenom o odvahu a-nebo strach. Mysl oněch architektů je samozřejmě zasažena i silným pocitem občanské odpovědnosti a sounáležitosti s osudy lidí, kterých se transformace – z povahy věci – nutně musí hluboce dotknout. Je pozoruhodné, že právě v tomto směru nás měla co poučit skvělá Margareta Thatcherová a její rytířské souboje s militantními horníky v osmdesátých letech. Posléze, už tak říkajíc „naživo“ jsme ovšem mohli sledovat i extrémní nerytířskost s jakou byla za svou odvahu a noblesu zlikvidována, a to, jak bývá smutným pravidlem, rukama nejbližších spojenců, kteří, jak rovněž bývá pravidlem, jí nesahali ani po kotníky, takže nakonec dokázali jediné – prohrát všechny další volby.

Jinak řečeno, dokladem, že nezbytně nutná očista zaplevelené ekonomiky je alespoň trochu důsledná, je otevření prostoru pro – docela legitimní a hlavně očekávané - ex post útoky argumentující počty osob, které byly donuceny, často i bolestně, hledat nové uplatnění v životě. Jak již naznačeno, je-li liberalizován dovoz textilu z jihovýchodní Asie, českým textilkám nemohou nenastat krušné časy a návrhy na znovu-postavení železné opony mohou jejich případnou agónii pouze prodloužit – nic víc, protože Rada vzájemné hospodářské pomoci RVHP se bez náhrady rozpadla, ani nemluvě o „koupěschopné poptávce“ jejích bývalých členů.

Vrátíme-li se k jádru tématu, budiž řečeno, že zatímco teze o po-privatizační efektivnosti podniků byla pevnou součástí pravicové ideologie na krajské a okresní úrovni, mě osobně z takového privatizačního marketingu jímala hrůza a jen nesměle jsem občas někde utrousil, že ne nutně každý z našich podniků musí být bezprostředně transformovatelný – a to nejen kvůli naší tehdejší technologické zaostalosti. Ve zcela obdobném smyslu slova mě podobný děs jímal i z rekordních cen, za které se Tomáši Ježkovi „dařilo“ v malé privatizaci prodávat jeho provozovny novým, do zadluženosti takto uvrženým vlastníkům.

Pro ještě výraznější demonstraci netriviality této diskuse si zkusme položit jakoby smysluplnou, protože jakoby čistě analytickou otázku, které z tehdejších státních podniků tu naši transformační tsunami vlastně přežily - v jaké konkrétní podobě, jak dlouho, pod jakým názvem, jako součást čeho, s jakým vlastníkem a v jaké aktuální kondici. Přiznávám, že i zasvěcencům a dokonce i mým příznivcům obtížně vysvětluji, že ani tato otázka nedává valný smysl. Ve skutečnosti je to totiž tak, že – přinejmenším v té době - každý podnik již okamžikem vstupu beze stopy zmizel ze světa, ztratil svou původní, dále již nedohledatelnou identitu. A to nezávisle na tom, zda si ponechal svůj název a-nebo se dokonce ani nikam nepřestěhoval.

2.2 Právní rámec

Jak řečeno, otázka post-privatizační efektivnosti podniku byla nastolena okamžitě. Naopak pozoruhodně dlouho trvalo, než se objevilo téma odborně označované jako optimální posloupnost transformačních kroků. Lidsky řečeno šlo především o náš souboj s výzvami na pozastavení transformace až do uspokojivého zavedení vlády práva.

V tomto případě nejdřív upozorněme, že autoři uvedených výzev mlčky předpokládali, že je v silách kohokoli pozastavovat jevy rozpoutané pohyby zemských desek nebo rozpady impérií, například toho našeho, sovětského. Jde-li naopak o reálně pozastavitelný proces, lze náš přístup ilustrovat na výše zmíněném odkladu ze dne 5. 2. 1991, který tehdy VK připustil v rozsahu třech týdnů, a to za účelem ideového vyřešení (ničeho menšího než) restitucí. Do které kategorie patří časový horizont vlády práva nyní lze dnes dobře demonstrovat otázkou, jak by si asi naše dnešní, 25 let budované represivní orgány poradily se společenským pohybem, který by svou mohutností byť jen připomínal první polovinu 90. let. A to si odpustíme laciné úšklebky nad dovednostmi západního Západu řešit aktuální problémy, které – při vší závažnosti – nelze co do velikosti srovnat se společenskými explozemi v tehdejší Střední a Východní Evropě.

Vraťme se ovšem k otázce, proč byl proti nám výše charakterizovaný pravo-naučný prapor vytažen v zásadě až poté, co bylo „dílo dokonáno“. Když víme, že, tehdy jako dnes, měla naše právo-naučná obec k ekonomickému týmu VK silně negativní vztah a která navíc z mocensko-politického hlediska plně ovládala vládní legislativu, už jen proto, že do její blízkosti, jak stále opakujeme, se nikdy nedostal nikdo z bližšího okruhu poradců a spolupracovníků VK. Řečeno bez okolků, právo-naučná elita si tehdy mohla napsat, co by ji jen napadlo do „svých“ obchodních, občanských a trestních zákoníků, ani nemluvě o ústavě.

Jedním vysvětlením tohoto jejich selhání by mohla být obecná, do dnes trvající neschopnost této elity, dobře dokumentovatelná například i kvalitou dnešní výuky na právnických fakultách, resp. porovnáním této kvality s tím, co se děje ve výuce ekonomie.

Druhé vysvětlení opožděné reakce právo-naučné obce, přiznejme, že mírně konspirativní, by mohlo mířit k pohnutým událostem roku 1997, běžně označovaným jako sarajevský atentát a rudolfínský projev. Toto druhé vysvětlení by ovšem mohlo naší právo-naučné elitě dokonce lichotit, neboť v zásadě předpokládá, že není až tak neschopná, jak by naznačovalo vysvětlení první. Ať už je to jakkoli, budiž do historie zaznamenáno, že námi stále obdivované a (docela marně) prosazované principy volného vstupu na trh a přímého přístupu k majetku mají v sobě sílu zlomit jejich nositelům vaz … ne že by se to u nás téměř nestalo, zejména když tomu všemu napomohl ústup ze slávy našich anglo-amerických spojenců a tím i vzestup Josepha Stiglitze do postavení „hlavního ekonoma světa“ ve funkci vice-presidenta Světové banky IBRD.

Tento blok poznámek a komentářů ke vztahu ekonomiky a práva, resp. budování nadvlády práva nad ekonomikou zakončím následujícím vícekrát připomínaným téměř bonmotem: „Pokud by se někomu, dřív než začne transformovat ekonomiku, podařilo zajistit, aby v ní dobro bylo odměňováno, zatímco zlo bude trestáno, je na místě otázka, proč by se vůbec mělo něco transformovat“.

2.3 Komunismus vs. obecný socialismus

Naše ideové odpůrce lze charakterizovat nejrůznějším způsobem. Zde se možná bude hodit říci, že oni problém reálného socialismus nespatřovali „v systému“ ale „v lidech“. Podle nich postačí, když budou na patřičná místa dosazeni čestní, vzdělaní a pracovití jedinci – pravdu a lásku respektující. Jejich doktrínou bylo, že: „my nejsme jako oni a proto si jen přesedneme na jejich židle“. Není pak pochyb, že podstatně ostřejší variantu uvolňování židlí sebou přinášely návrhy na dekomunizaci společnosti, ve zjevné narážce na poválečnou denacifikaci Německa.

Z metodologického hlediska stojí za povšimnutí, že v zásadě jde o podobné uvažování, které vede k výše diskutovanému požadavku, aby již první majitel privatizovaného podniku dodal jeho uspokojující efektivnost, nemá-li být taková privatizace prohlášena za zpackanou. Souhrnně řečeno, post-socialistická teze „není to v systému ale lidech“ umožňuje problémy řešit prostě jen tím, že řídící pracovníci podniku budou odesláni na školení v oboru „vědecký management“, pokud možno zorganizovaného nadnárodními poradci.

Po této odbočce se ale zase disciplinovaně vraťme k vlastnímu tématu a upozorněme, že tím skutečně vážným problémem by se mohlo stát napětí mezi vítězi a „ne-vítězi“ transformačního procesu. Jednoduše řečeno jde o velice vážné nebezpečí, že post-transformační distribuce majetku a bohatství bude – v zásadě - považována za nespravedlivou.

Obecným důvodem takového pocitu jsou, kdykoli a kdekoli, nenaplněná očekávání, kdy se za budoucího vítěze může považovat kde kdo, zatímco těch reálných vítězů je nakonec– z povahy věci – vždy podstatně méně než ne-vítězů. Druhým, pořád ještě obecným důvodem společenské frustrace, může být i to, že účast na privatizaci je de facto finanční spekulací a že právě tento způsob bohatnutí (třeba na rozdíl od distribuce alkoholu) není, kdykoli a kdekoli, všeobecně oslavovaný, a už vůbec ne, je-li ta finanční spekulace zorganizována státem.

Naopak, tak naše docela unikátní obava byla z výsledku, kdy se do vítězného postavení dostanou tzv. bývalí komunisté a co zejména, pokud se tak stane „vinou“ libertariánské představy o tržní ekonomice bez přívlastků. Není nejmenších pochyb, že v roce 1990 jsme všichni nebyli a ani nemohli být na stejné startovní čáře a, co hůř, že někteří mohli považovat úroveň své nepřipravenosti (na volnou soutěž) za přímo úměrnou slušnosti, se kterou čelili nástrahám reálného socialismu. Neboli, za rozumný lze mít požadavek, že, pokud má transformace bolet, případné obtíže se budou snášet o dost lépe, budou-li jim vystaveni všichni bez rozdílu, a co zejména, když ze své minulosti nebudou těžit tzv. staré struktury.

Není divu, že první útok na takové struktury zazněl z balkónu Melantrichu, tj. už během památného Listopadu. Pamětníci si vybaví, že přímým terčem se stal tehdejší podnikatelský zázrak ze Slušovic. V návaznosti na to se pak nově zakládané společnosti označovaly jako podezřelá eseróčka a hned na to vznikl výše zmíněný nápad se zaměstnaneckým spolu‑vlastnictvím podniku. Následovaly návrhy na konfiskaci špinavých peněz veksláků a vyřazení členů KSČ z kupónové privatizace. Za absurditu – ne až tak nepochopitelnou – se považovalo, když se do kabátu kapitalisty převlékal ten, kdo proti kapitalismu celý život bojoval, a to třeba i upřímně. Nakonec se kádrování dočkali i zahraniční investoři, to aby náhodou nebyli z Číny, Afriky, či dokonce Ruska.

3. Závěrem: kouzlo nechtěného

Dnes už všichni víme, že, alespoň v zemích tzv. Visegrádu, všechno nakonec dobře dopadlo, ulicemi měst a vesnic krev netekla, protože – v zásadě - nikdo na nikoho nestřílel. Všechny uvedené země tak získaly významnou porci sebevědomí, zejména když dnes útrpně sledují nekonečnou neschopnost vysněného Západu řešit problémy, které nám mohou připadat až triviální ve srovnání s tím, čím země Střední Evropy prošly před 25 lety. Což jistě neznamená, že se mezi sebou nebudou donekonečna přít, kdo tehdy postupoval rychleji a-nebo efektivněji, což ovšem rozsoudí až historie – v náš prospěch, jak předpokládám.

Nicméně, právě pro potřeby této historie se na závěr vrátím ke onomu útoku z Melantrichu, protože ten, v mých očích, vyřadil z politické arény člověka, kterého jsem – správně nesprávně – tehdy považoval za jedinou skutečně reálnou hrozbu naší politice. Nikdy jsem si totiž nemyslel, že o smysluplnosti třetích cest, či čehokoli jiného, by mohl někoho přesvědčit Valtr Komárek. Tím, koho jsem se skutečně obával, byl někdo docela jiný - ředitel agrokombinátu Slušovice Ing. František Čuba, hrdina socialistické práce (1989), dnešní senátor, životem už asi poněkud unavený. Tomu jedinému by totiž tehdy mohl někdo uvěřit, že problém není v systému, ale v lidech.

[1] Polemika se Svetozarem Pejovichem o transformační, tedy neklasické privatizaci Politická ekonomie, 2006, roč. LIV, č. 3, s. 291–306, ISSN 0032-3233. (Spoluautor V. Klaus.) Viz též Polemika o transformační privatizaci, In: Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi. Sborník textů č. 47/2006, ISBN 80-86547-52-3, s. 73 - 96. CEP, Praha 2006.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE a FSP/CD-F