Jiří Weigl, výkonný ředitel Institutu Václava Klause

Nejsem si jist. Studená válka byla epochou soupeření USA a Sovětského svazu v éře bipolárního světa. Byla to  éra otevřeného nepřátelství supervelmocí, ale bez jejich přímé konfrontace. Byla to éra soupeření založená na neslučitelnosti ideologií a na nich založených ekonomicko-politických systémů. V paměti historie i pozdějších generací přetrvává jako období zavrženíhodného rozdělení světa, jako éra  oficiálně zastávaného nepřátelství, soupeření a nespolupráce.

Přesto však mělo i toto období svá nezanedbatelná pozitiva – především jasnou přehlednost a srozumitelnost rozložení sil v mezinárodní politice, exkluzívní odpovědnost dvou supervelmocí za vývoj ve světě a omezení, která to kladlo pro jejich praktickou politiku.

Dnes je situace zcela jiná. Svět se stal multipolárním, výlučná hegemonie USA z počátku 90. let je minulostí.  Svět je daleko méně předvídatelný, hráčů je mnoho a jejich křížících se zájmů ještě vice. Chybí disciplinující hrozba vzájemného zničení mezi dvěma supervelmocemi, překotný vývoj válečných technologií a jejich nekontrolovatelné šíření trvale vytvářejí  nové hrozby a mění rovnováhu sil. Moc prostředků masové komunikace a manipulace dokáže dnes mnohdy vice, než dříve vojenská síla. Reálné politické zájmy států jsou skryty za politicko-korektní frazeologií, která nahrává nezodpovědnosti.

Při sledování toho, co se ve světě kolem nás děje, především událostí kolem migrační krize, mám pocit, že dnes, bohužel,  žijeme v době daleko nebezpečnější, než byla dříve studená válka.

Alexandr Tomský, politolog

Každé přirovnání kulhá. Dávno nežijeme ve světě dvou globálních velmocí se zástupnými válkami a pozičními konflikty po celém světě. Ruský premiér použil příměr studené války, aby si postěžoval na protiruskou verbální rétoriku Západu a neochotu ke kompromisu, čili na absenci realpolitiky. Putinova autokracie a mnohdy nešťastná zahraniční politika se nám nemusí líbit, zvláště její dezinformační kampaň proti Západu, ale je snad ruská vláda méně legitimní než čínský režim, iránská teokracie nebo wahabistická diktatura rodiny Saudů?

Západ pod vlivem mesianismu všelidských práv (ve skutečnosti žádná neexistují, jsou jen práva politická, vymezená legislativou území a domácím historickým vývojem), se dostal s Ruskem zbytečně do konfliktu. Evropská unie dokonce neuznává své vlastní politické hranice, považuje se za předvoj budoucího jednotného lidstva a nepochopila, že dějiny (od roku 330) vytvořily dvě odlišné evropské civilizace. To ona destabilizovala (krachující) Ukrajinu (nešťastně rozdělenou na Západ a Východ. Odkud se vzala myšlenka, že se postkomunistické Rusko má nutně stát západní liberální demokracií, když velká většina Rusů dává přednost normativní vládě a státu? NATO se dokonce pokusilo expandovat do východní Evropy, jako kdyby považovalo tradiční ruský imperiální prostor za neutrální. Zdá se mi, že Západ ztrácí schopnost rozlišovat a nechápe, že jen geopolitika jako umění možného vede k relativnímu míru a stabilitě.

Miroslav Kostelka, bývalý ministr obrany

Při odpovědi na tuto otázku můžeme vycházet z definice „studené války“, jak ji uvádí Britský slovník. Studená válka je „stavem politického nepřátelství a vojenského napětí mezi dvěma zeměmi nebo silovými bloky, zahrnujícím propagandu, podvratnou činnost, hrozby, ekonomické sankce a jiná opatření než otevřenou válku“.

Naproti tomu generální tajemník NATO Stoltenberg ve svém vystoupení v květnu 2015 prohlásil: „Studená válka byla globálním sporem dvou ideologicky principiálně odlišných bloků. V současné době je situace zcela jiná, proto používat tento termín v současnosti je neodůvodněné.“ Dalším faktorem, který nutí světové aktéry k určité formě spolupráce, která neexistovala v období studené války, je vzestup společného nebezpečí - terorismu.

Na druhé straně Ruský premiér Medvěděv na letošním Mnichovském bezpečnostním summitu prohlásil: „Politická linie NATO ve vztahu k Rusku zůstává, podle našeho hodnocení, nepřátelskou a uzavřenou. Je to možné říci i ostřeji: sklouzli jsme do časů nové studené války.“

Stav, v kterém se v současnosti nacházíme, je charakterizován snahou států, které chtějí získat, nebo obnovit ekonomickou a vojenskou sílu a posílit svůj vliv ve světě na jedné straně a na straně druhé snahou USA k zachování své dominance. Tak jak napsal v úvodu Národní bezpečnostní strategie USA prezident Obama. „Každá úspěšná strategie pro zajištění bezpečí amerického lidu a prosazování našich národních bezpečnostních zájmů musí začínat nepopiratelnou pravdou – Amerika musí vést.“ Tomu zřejmě bude oponovat Ruská federace, která se cítí být ohrožena ve svých životních zájmech.

Proto, podle mého názoru, může stav napětí eskalovat bez ohledu na společné potřeby. Definice, která je formulována v Britském slovníku přece zcela odpovídá již současnému stavu. Možná, že se nacházíme v období „zamrzlé studené války“. Doufejme, že nepřeroste v „horkou variantu“.

Ivo Strejček, člen správní rady IVK

Nepřijímám tvrzení, že svět je ve studené válce a odmítám návrat k takovému uspořádání světa, které si válečníci jako John McCain a Jens Stoltenberg úpěnlivě – ale bohužel úspěšně - přejí. Faktem ovšem je, že, ruku v ruce s vnitřním uvadáním Západu, se vztahy mezi Západem a Ruskem po léta průběžně zhoršovaly. Rozdílné přístupy k událostem na Ukrajině v roce 2014 je pouze prudce a rychle vyostřily.

Západ, opilý svým vítězstvím ve studené válce, se vžil do role určujícího světového hegemona a namísto trpělivých pokusů přitáhnout postsovětské Rusko do mechanismů hospodářské, politické i bezpečnostní spolupráce, chybně zvyšoval na Rusko tlak a posouval hranice NATO na východ. Vyvolání chaotické a kolizní atmosféry na Ukrajině nelze v tomto kontextu chápat jinak než jako formu barometru, kterým si Západ nerozvážně testoval aktuální sílu a odhodlanost Rusů. Nesmyslné a pro všechny zničující západní ekonomické sankce vůči Rusku dále pouze přilily olej do ohně a prohloubily příkop vzájemné nedůvěry.

To vše nemohlo ze strany Ruska zůstat bez odezvy a tato velmoc – ke zděšení Západu - reagovala. I vstup Rusů do řešení syrského konfliktu, ve svých souvislostech a se všemi svými důsledky, byl krokem, o který si Západ „koledoval“ podobně jako na Ukrajině.

A všimli jsme si, jak běžnými slovy se za poslední dva roky stala v každodenní mluvě slova „bude válka“? Až se zdá, že obnovení reálné atmosféry strachu z války mezi obyčejnými lidmi bylo způsobeno západními politickými elitami cíleně.

Kromě zbytečného vytváření vůči nám nepřátelské, možná i třaskavé, nálady uvnitř Ruska (což by v našem zájmu být nemělo a přesto k tomu Západ tak cíleně přispívá) vyhovuje zhoršování vztahů Západ - Východ politice „zahánění do jednoho stáda“ a v Evropě slouží jako motor bezvýhradného utužování doktríny stále těsnější unie. Západní - nepochopitelně válečnické - postoje vypadají jako prostředek, jak mezi svými spojenci opět „nastolit kázeň a disciplínu“ a zjednodušit uvolňování cenných zdrojů na zbrojení (které budou rády čerpat v rámci unifikovaných požadavků NATO vybrané západní zbrojařské firmy).

Nedivím se, že rychle se zhoršující atmosféra mezi velmocemi leckoho vede k paralelám se studenou válkou. Jakkoliv toto srovnání odmítám, vzpírám se mu a věřím v návrat zdravého rozumu do politiky, neskrývám své obavy a žádným velkým optimistou nejsem. I když to všechno dobře dopadne, překonat nově vytvořené stereotypy bude práce na desítky let dopředu.

Václav Vlk st., publicista

Úvahy o možnosti návratu „studené války“ jsou spíše ukázkou jevu, kterému se říká, že přání je otcem myšlenky. Tvrzení, že existují nemalé skupiny a politicko–ekonomické síly, kterým se po „starých dobrých časech“ stýská, není tak bláznivé, jak se na první pohled zdá. Ve vzpomínkách existuje u určité části politiků a komentátorů pocit, že v té době byly přítomny „jistoty“, které dnes chybí. Také vzpomínka na „konec dobrý, všechno dobré“. Jenže „včera není dnes“ a podmínky se zásadně změnily.

Za studené války na světě existovaly dva vyhraněné politické tábory, opírající se o antagonistické ideály, ale v zásadě vycházející z křesťansko-židovsko helénských tradic. Mimo ně nebylo téměř nic. Čína byla jakousi nepochopitelnou říší plnou blouznění maoismu a bídy. Místní konflikty byly ovládány tak či onak ideologickými satelity jedné ze stran. Problém Středního východu se projevoval hlavně izraelsko-palestinským konfliktem.

Obě hlavní strany byly na začátku studené války vyčerpány. 150 milionů jejich obyvatel předtím zahynulo. Evropa, Sovětský svaz, a většina východní Asie byly zničeny válkou. Technický rodíl mezi hlavními soupeři byl ještě porovnatelný. „Studená“ byla válka jen na dohodnutém území. Zástupné konflikty se vedly daleko od center. Každý konflikt byl ihned přiřazen k té či oné strně.

Nenápadně však vzrůstala disharmonie. Svět se změnil. Žijeme v naprosto jiném světě. Čína vrostla v celoplanetární velmoc, Evropa se stala eurosocialistickou a tím stále slabší. USA už nejsou první. Objevil se islamismus a demografická revoluce porodila stamiliony chudých. Islám expanduje, civilizačně zaostalý, ale ideově pevný. Po celém světě začala partyzánská válka vdná hlavně muslimy. Chudí se doslova vydali na cestu za blahobytem. Žádná nová studená vláka nehrozí. Rusko a Západ dožene ke spolupráci tlak obecného nebezpečí představovaný islamisty.

Tomáš Haas, publicista

Jsme na začátku nové studené války? Opravdu si to nemyslím. Nejsme na jejím počátku, jsme v ní již několik let. A dalo by se dokonce i říci, že jsme ji nikdy neskončili, zažili jsme jen poměrně dlouhé příměří, ukončené před několika lety, během kterého jsme změnili strany a nevšimli si, že se změnili i naši dnešní spojenci a hlavně náš bývalý spojenec a dnešní nepřítel. USA a NATO již nejsou našimi nepřáteli, našim dnešním nepřítelem je Rusko. Už jím není Sovětský svaz, ten už čtvrt století neexistuje.

Co mně vede k tomuto závěru? Hlavně to, že vidíme stejně primitivní propagandu. Máme opět nepřítele, který může za všechny naše i za všechny světové problémy. Slovník dnešních propagandistů je téměř stejný, jako byl slovník jejich předchůdců. Jen jsme změnili Wall Street za Kreml, Trumana a jeho agenty CIC za Putina a jeho agenty na českých internetových serverech. Stejně jako tehdy hledáme „nepřítele ve vlastních řadách“, stejně jako tehdy odhalujeme zrádce, stejně jako tehdy vytváříme seznamy. Liší se to tím, že nepřítele ještě nevěšíme a věšet už asi nebudeme. Dnes stačí jej izolovat a odříznout od stejně jako tehdy kontrolovaných informačních zdrojů. Je to stejně jedovaté jako tehdy, je to stejně nebezpečné, jako tehdy a je to stejně hloupé a stejně kontraproduktivní jako tehdy. Tehdy komunisté dosáhli jen toho, že jim nikdo nevěřil a když se chtěli dozvědět pravdu o tom, co projednávalo jejich politbyro, museli si naladit Svobodnou Evropu. A také ji ladili a poslouchali, svému Rudému právu už nevěřili ani oni. A tomuto stavu se již blíží naše jak veřejnoprávní, tak jedním člověkem monopolizovaná media.

A nejen tisk vede studenou válku. Opět bratrsky pomáháme, opět roste napětí, opět se přesouvají a proti sobě staví armády západu a východu. Tady ovšem je naše pomoc spojencům spíše komická – česká armáda pošle do jednotek NATO bránících hranice NATO před ruským nepřítelem, 100 vojáků.

Je to realita? Je. Je to strašák? Také je.

Newsletter IVK, březen 2016.