Základní teze vůdčí osobnosti kampaně za odchod Velké Británie z Evropské unie a předsedy UKIP Nigela Farage zněla: Jde o střet mezi proevropskými elitami, žijícími mimo reálný svět, a obyčejnými lidmi, kteří musejí nést důsledky jejich politiky, např. v otázce migrace. V průběhu kampaně vyšla najevo řada skutečností, které výmluvně charakterizují mentální propast, která se v posledních desetiletích vytvořila mezi vládnoucími a ovládanými západního světa. Tak byl např. připomenut někdejší výrok posledního labouristického premiéra Gordona Browna, který si v reakci na rozhovor s postarší venkovskou ženou, jež se mu svěřila se svými obavami z imigrantů, vůči svému štábu podrážděně ulevil: Příště mě ušetřete setkání s takovými fanatiky!

Liberální hlasatelé blahodárné, nutné a nevyhnutelné migrace rádi připomínají, že přesuny obyvatelstva provázejí člověka od počátku dějin. To je pravda, avšak je nutno zároveň dodat, že většinou šlo o proces násilný, v jehož průběhu byla usedlá populace napadána, vybíjena a zotročována agresivními nájezdníky. V lidské psychice to znamenalo posílení dávného strachu ze všeho neznámého, který se zformoval během tisíciletí evoluce lidského rodu a významně spoluutvářel pro přežití zásadní pud sebezáchovy. Kulturní a civilizační pokrok sice přispěl k jistému otupení vrozených lidských instinktů, ale válečné katastrofy a konflikty 20. a 21. století, provázené masivními přesuny obyvatelstva, jsou zřejmou výstrahou před ideologicky založeným odbouráváním přirozených obav normálních lidí ze ztráty prostředí, jemuž uvykli a v němž se cítí dobře a bezpečně. Elity se nicméně právě touto cestou vydaly a přes jisté rozpaky nad bankrotem multikulturního ideálu se svých cílů zjevně nehodlají vzdát, jak jsme se mohli přesvědčit v loňském roce. K potlačování strachu bílé evropské populace z invaze muslimských a afrických vetřelců má posloužit zejména klacek jménem xenofobie, dokonalá ukázka propagandistické práce levicové západní žurnalistiky, která tak dlouho překládala strach z cizího (tj. xenofobie) jako nenávist k cizímu, až se jí podařilo vtisknout nemalému segmentu západoevropské populace pocit viny, a tak ji připravit na budoucí kapitulaci před islámem. Další variantou „překladu“ obyčejného lidského strachu do newspeaku elit je fanatismus, jak předvedl G. Brown.

Střet mezi zděděnou lidskou psychikou včetně tradičních kulturních vzorců a (post)moderními ideovými koncepty, jimiž se zpravidla řídí příslušníci elit, se pochopitelně neomezuje pouze na sféru politiky. Mnozí konzervativní myslitelé a kritici se např. zamýšleli nad širším kulturním smyslem a významem moderní atonální či experimentální hudby, která již skoro sto let pronásleduje milovníky klasiky, kteří zarputile trvají na svém Mozartovi, Beethovenovi či Dvořákovi. Stále znovu mě překvapuje, když slyším např. redaktory rozhlasové stanice Vltava tvrdit, že posluchači se moderní hudby bojí. Skutečnost je přitom mnohem prostší – oni se jí nebojí, jim se jednoduše nelíbí. Transformace strachu v nenávist v politice, interpretace nelibosti jakožto strachu v kultuře – existuje tu nějaký společný jmenovatel? Aniž bych chtěl stavět do jedné řady agresivní hlasatele politické korektnosti a propagátory moderní hudby (jakkoli se nepochybně najdou jedinci, kteří patří k oběma skupinám), zdá se, že oba tyto postoje povšechně vyplývají z nového pojetí psychologie, která ovládla bádání o lidské psychice počínaje Freudovým objevem psychoanalýzy.

Francouzský myslitel Raymond Boudon hovoří v této souvislosti o obratu od běžné racionální psychologie člověka, na níž stavěli političtí myslitelé od Aristotela až po Maxe Webera, k tzv. nové, tj. hlubinné psychologii, jejíž stopy lze nalézt v mnoha moderních vesměs levicově liberálních teoriích; nejvýrazněji patrně u představitelů frankfurtské školy Herberta Marcuseho a Ericha Fromma. Freud objevil, či přesněji řečeno domníval se, že objevil v hloubkách lidské psychiky komplikované struktury, z nichž odvodil zásadní poznatek o podvědomých silách, jež určují naše myšlení a jednání. Jednoduché příčiny musely ustoupit komplikovaným diagnozám psychoanalytiků, pátrajících po zasutých zdrojích a motivech lidských činů. S tímto přístupem je dokonale komplementární zásadní marxistická idea tzv. falešného vědomí, s jehož pomocí údajně vykořisťovatelský kapitál ovládal proletariát i střední třídy – a bude ovládat, dokud revoluční politická strana nestrhne vykořisťovaným roušku falešného vědomí z očí. R. Boudon označuje Marxe a Freuda za mistry v podezírání, tedy myslitele, kteří upřeli jedinci status autonomní morální bytosti, učinivše z něj ryzí produkt ekonomických, resp. (u Freuda) kulturních a sexuálních sil a pohnutek.

Z tohoto hlediska se pak snadno pochopitelný a dobře odůvodnitelný strach z masové ekonomicky motivované imigrace příslušníků cizí rasy a (v případě muslimů) agresivní kultury mění v iracionální nenávist vůči potřebným ubožákům. A podobně je nutno esteticky založený odpor k uši drásající kakofonii tónů interpretovat jako iracionální strach z moderní progresivní hudby. Nositelům obou těchto domněle zastaralých a škodlivých předsudků je tedy nejprve upřena legitimita jejich postoje, opírajícího se o staletími prověřenou zkušenost, který je zavržen jako falešné vědomí. Následně se jim dostane od elit poučení, že cizince ve skutečnosti nenávidí, resp. že moderní hudbě nerozumí a mají z ní zbytečný strach. Ostatek už je věcí (pře)výchovy a osvěty, v jejíž téměř zázračnou sílu a moc levicové elity počínaje osvícenstvím skálopevně věří. A je nutno přiznat – vidíme-li politické preference studentů zejména společenskovědních univerzitních oborů, že se jim dílo daří, jak o tom svědčí např. výrazně proevrounijní hlasování Oxfordu v otázce brexitu.

Národy „oproštěné“ strachu z cizinců, lidé dezorientovaní v základních estetických soudech – takový je ideál globálních liberálních elit, jimž by pak už nic nezabránilo v rozsáhlé politické a ekonomické manipulaci mas. Ve sféře migrace by to vedlo k úplnému převratu původního konceptu, kdy se migrant musel ve svém vlastním zájmu co nejdříve asimilovat do nové společnosti. Elity naopak vyžadují od původní bílé populace, aby se přizpůsobila postojům, zvykům a tradicím nově příchozích. V uplynulých desetiletích urazila západní Evropa tímto směrem značný kus cesty, ale pod tlakem občas se vzchopivší pravice docházelo k zastavením, ba i k pokusům zařadit zpátečku. Loňský migrační příval rozkolísal dokonce i Švédsko, dosud nejpohodovější přístav pro imigranty všeho druhu. Za ideálem multikulturní migrační společnosti naopak se svou typicky buldočí zarputilostí neochvějně kráčí Německo, které se stává evropskou laboratoří důsledků masové migrace. Berlínská vláda zasílá migrantům arabské zdravice k muslimským svátkům, školky z jídelníčku vyřazují vepřové maso, správní soud v bavorském Augšpurku povolil německo-pákistánské právničce účastnit se soudního jednání v muslimském šátku. Nejnovější příspěvek k vítací kultuře přišel od rudozelené vlády Severního Porýní – Vestfálska, jejíž ministři – aby nediskriminovali obyvatelstvo „s migračním pozadím“ – již nepřísahají věrnost „německému lidu“, ale jen „zemi Severní Porýní-Vestfálsko“. Není těžké uhodnout, že s návrhem přišli Zelení, proslulí svým odporem ke všemu německému. CDU nejprve návrh odmítala, ale stačilo pět let a změnila názor. V zemském sněmu „zelený“ návrh podpořily všechny strany (AfD tu není zastoupena.) Názorná ukázka, kde a jak se v dnešním Německu tvoří a provádí politika.

Souběžně s vymítáním racionálních obav před masovým přílivem cizinců média všemožně probouzejí v lidech iracionální strach před horkem, deštěm, zimou, Ruskem, klíšťaty, nemocemi, neexistujícími pandemiemi. V Německu vyděšení občané přivolávají hasiče, aby ničili vosí hnízda. Celá tato strategie není ničím jiným než duševním mrzačením lidské normality a přirozenosti. Nemalá část veřejnosti skoro ve všech evropských zemích se však začíná proti elitám bouřit, jak naposledy ukázaly výsledky britského referenda i rakouských prezidentských voleb. Výsledkem je rozštěpení společnosti, které povede k politické nestabilitě, nárůstu konfliktů a nedejbože občanským válkám. Odpovědnost za tento neblahý vývoj padá plnou měrou na liberální elity, které se odvrátily od rozumu a vrhly se hlava nehlava do víru politického extrémismu.

Aleš Valenta, historik, IVK, publikováno na serveru Neviditelnypes.cz dne 7. července 2016.