„Příšerné ukázky nenávisti na universitě ve Virgínii a v Charlottesville… ukázaly, že pomníky Konfederace se staly symboly bílé nadvlády a neo-nacismu“, prohlásil Greg Fenves, ředitel Texaské university v Austinu a vydal pokyn k odstranění čtyř soch významných postav Konfederace z Americké občanské války. Připojil se tak k vlně podobných rozhodnutí ve městech od Baltimoru k New Orleans.

Agentura Reuters ovšem mezitím přinesla výsledky bleskového průzkumu veřejného mínění, ve kterém 54 % dotázaných tvrdí, že „památníky Konfederace by na veřejných místech měly zůstat“, (27 % respondentů souhlasí s jejich odstraněním). Průzkum také odhaluje hlubokou puklinu mezi „bílými“ voliči Republikánů podporujících setrvání pomníků na svých místech a „minoritami“ a voliči Demokratů, kteří požadují odstranění všech symbolů „otrokářské Konfederace“.

Se „sochami – symboly“ bývá v různých etapách historie svízel, což i my z vlastní zkušenosti víme. Přesto se podstata „sporu o symboly Konfederace“ v dnešní Americe zdá být čímsi trochu jiným, než běžným střídáním historie a jejích reprezentantů. Je totiž další, velmi přesvědčivou, výpovědí o politickém a společenském rozkolu uvnitř této země.

Znamená destrukce symbolů připomínajících významné osobnosti konfederativního Jihu vymýcení pocitů, pro které se k nim dnešní Američané vracejí? A vracejí-li se k nim a jsou ochotni je bránit, protože k nim „nějak“ promlouvají, je to způsobeno obdivem k historii staré více než sto padesát let, či aktuální výpovědí o americké současnosti?

Je zjevné, a výše citovaný průzkum veřejného mínění to průkazně dokládá, že kdyby se „obyčejní bílí“ v Americe necítili po desetiletí odstrčeni na okraj politického zájmu, který více než o ně dbal o zájmy nejrůznějších „barevných“ minorit, nemusely by dnes desetitisíce Američanů vidět v generálu Robertu E. Lee svého „ztraceného“ vůdce.

Bourání soch ničemu nepomáhá, nic neřeší a nic neléčí. Je nesmyslné tvrdit, že zmizí-li z amerických veřejných prostranství symboly Konfederace, zavládne v této zemi atmosféra „konečného smíření“. Spíše se dá očekávat, že se frustrace „zapomenutých bílých“ prohloubí.

Politickému a mediálnímu establishmentu i společenským snobům o hledání řešení nejde. Celé téma podněcují, provokují a vyhrocují proto, aby se pokusily protlačit „svoji“ progresivistickou a levicově-liberální vizi Ameriky proti většinové vůli občanů. Je pro ně i vítaným „klackem, se kterým je možné Donalda Trumpa bít“. Už proto, že s jeho zvolením se tito „demokraté“ nikdy nesmíří.

Ivo Strejček