S tím, jak Británie podala oficiální žádost o vystoupení z Evropské unie, se vyrojila řada komentářů snažících se odhadnout potenciál obou vyjednávajících stran. Vzhledem k tomu, že mezi levicově liberálními evropskými žurnalisty panuje k současné podobě evropské integrace typicky spíše pozitivní vztah a ČR v tomto ohledu není výjimkou, dominují v duchu „přání otcem myšlenky“ názory předpovídající Británii relativně slabší pozici. Hned na úvod je třeba říci, že není a nebude zcela jistě o nic slabší než pozice nečlenského Švýcarska nebo Norska.
Ekonomie více než dvě stě let jasně dokládá, že obchod je z definice přínosný pro obě strany a Británie není malou ekonomikou, jejíž výstup by mohly státy EU lehce nahradit odjinud či zcela odepsat. Ostrovy stojí za 17 % HDP současné EU a bezmála 10 % jejího vnitřního obchodu. Vzájemná závislost a prospěch z obchodu sice automaticky neznamenají nemožnost jakýchkoli konfliktů, jak v období do té doby bezprecedentní provázanosti britské a německé ekonomiky tvrdil v předvečer první světové války britský poslanec Norman Angell. Nicméně fakt je ten, že po odeznění sporu se státy v moderní historii vždy ke spolupráci relativně rychle navracejí.
Liberální přístup k mezinárodnímu obchodu má Británie ve své DNA. O vnější protekcionismus z její strany, kterého se tak bojí liberální média v Trumpově případě, aniž by jim do té doby jakkoli vadil svobodnému trhu mnohem více škodící vnitrostátní socialismus Obamy a jeho předchůdců, se proto bát nemusíme. Británie byla vždy pionýrem liberalizace, skvělým obchodníkem a nositelem liberální integrace na ekonomické bázi na rozdíl od neliberální politické integrace protekcionističtější kontinentální Evropy dominované Francií a později Německem s jejich zcela odlišným chápáním vztahu státu a ekonomiky. Demonopolizace zahraničního obchodu zrušením Východoindické společnosti, zrušení navigačních akt a prohibitivních obilných zákonů, Cobden-Chevalierova liberalizační obchodní smlouva s Francií obsahující doložku nejvyšších výhod byly v Evropě všechno průkopnické modernizační kroky, které uvolnily ekonomický potenciál průmyslové revoluce a otevřely tak malé ostrovní zemi cestu ke světovému vlivu.
Británie kontinentu nikdy příliš nerozuměla, měla vždy blíže ke svým bývalým koloniím a dominiím spojeným později v Commonwealth of Nations. Byly to právě tyto státy, se kterými Britové před vstupem do evropských společenství (ES), tedy před nutností přijetí společné obchodní politiky vůči třetím zemím obchodovali díky imperiálnímu dědictví mnohem čileji i na velké vzdálenosti. Zatímco ještě v šedesátých letech mezi desítkou největších exportních a importních partnerů Británie figurovalo sedm respektive pět bývalých kolonií či dominií, dnes jsou v první desítce už jen dva, respektive tři státy původního impéria. Tento obrat ke kontinentu nastává právě se vstupem do ES v roce 1973. I dnes Británie zůstává zemí s nejvyšším podílem obchodu vně EU a zároveň nejnižším podílem směrem dovnitř. Svobodná tvorba obchodní politiky po odchodu z EU může napomoci aktivnější pozici Británie na jejich bývalých imperiálních trzích, což by mohlo být pozitivním posunem a alespoň částečným odklonem od nerostoucí Evropy. Zásadní a zázračný impuls zde však také nečekejme.
Jak dopadne jednání Británie a EU v detailech je těžké předpovědět. Jisté je dnes jedno a historická zkušenost to potvrzuje, Britové budou umět využít všech svých zmiňovaných předností i slabostí partnerů. Dokázali to vždy. Měli bychom s nimi jednat konstruktivně, politiky ve stylu „ožebrač svého souseda“ nikdy nefungovaly.
Filip Šebesta, publikováno v týdeníku Faktor S, dne 13. dubna 2017.
