Napětí mezi Hradem a vládou bude podle dál růst, myslí si Jiří Weigl, ředitel Institutu Václava Klause a poradce ministra zahraničí Petra Macinky (Motoristé). V rozhovoru pro server PrahaIN.cz uvedl, že prezident Pavel přistupuje k politice spíše s mentalitou vojáka než zkušeného politika, a právě proto obtížně hledá kompromisy.

Konflikt mezi premiérem, vládou a prezidentem probíhá už několik měsíců. Jaký je váš názor na tento spor?

Myslím, že je to velmi nešťastná situace. Poškozuje naši republiku doma i v zahraničí. Přitom napětí mezi prezidenty a premiéry nebylo v minulosti nic neobvyklého. Vždy se ale dokázali domluvit a dohodnout se. Skutečnost, že dnes toho prezident a vláda nejsou schopni, je velká chyba.

Předchozí prezidenti, ať už Václav Havel, Václav Klaus nebo Miloš Zeman, byli zkušení politici. Rozuměli politickému řemeslu a vyznali se v něm. Uměli dělat kompromisy a uměli dělat reálnou politiku. Dokázali ustoupit, uměli za svůj ústupek získat odpovídající kompenzaci a podobně.

A teď už to tak není?

Mám pocit, že pan prezident Pavel, který do politiky vstoupil úplně na samotný vrchol, má jinou mentalitu. Působil předtím jako voják a má zažitý zcela jiný přístup k řešení problémů. Dělat kompromisy a hledat politická řešení je mu, obávám se, trošku cizí. Proto se obrací na Ústavní soud, na policii nebo na tajné služby. A to nejsou nástroje, které by měly být v politice běžně používány.

Jak se spor podle vašeho pohledu bude v dalších měsících vyvíjet? Je možné, že se podaří oběma stranám rozpory uhladit?

Obávám se, že tato kauza bude komplikována blížícím se koncem prvního mandátu Petra Pavla a novou prezidentskou volbou. Proto nevidím příliš velký prostor na zklidnění situace. Pan prezident Pavel asi nebude kandidátem současné vládní koalice. Kampaň už vlastně zahájil a vede ji jako jakýsi nejviditelnější reprezentant opozičních sil proti současné vládní koalici. Domnívám se tedy, že politická agenda, která nás čeká, zřejmě nebude příznivá zklidnění a nějaké rozumné koexistenci těch dvou složek naší exekutivy. Marketéři a autoři volebních kampaní budou mít spíše zájem na vyhrocování než na zklidňování těchto sporů.

Prezident Pavel řekl v jednom z nedávných rozhovorů, že zatím není úplně rozhodnutý, zda se bude podruhé ucházet o prezidentskou funkci. Jak vážně můžeme brát jeho slova?

To, že se vyjadřuje takto nejednoznačně, pro mě není překvapivé. Jak už jsem říkal, především pro nepolitika je výkon prezidentské funkce nesmírně náročné břemeno. Doživotní ztráta soukromí, život s ochrankami a navždy vzdálený běžný občanský život. To všechno je velká oběť. Lidé, kteří do toho „světa“ přicházejí zprostředka nebo na konci, obvykle nemají sílu v tom pokračovat. To jsme mohli vidět na Slovensku. Prezident Kiska, prezidentka Čaputová nevydrželi a nakonec po jednom prezidentském mandátu skončili. Je tedy pochopitelné, že prezident Pavel může mít podobné pocity, kdy zvažuje, zda má pro něj samotného smysl dále pokračovat.

Na druhou stranu je člověkem, který je velmi navázán na své okolí. Na své poradce, na kolegy na Hradě i na sponzory, kteří mu umožnili kampaň realizovat. A ti budou chtít, aby pokračoval. Takže rozumím tomu, že je v určité fázi zvažování. Spíš ale předpokládám, že zřejmě kandidovat opět bude.

Pokud by se Petr Pavel rozhodl po vypršení mandátu nepokračovat, jak těžké by bylo pro opoziční strany, ale i pro strany vládní koalice najít vhodného kandidáta na prezidentskou funkci?

Nebudou to mít jednoduché. Najít skutečnou osobnost, která by mohla funkci hlavy státu vykonávat a zároveň by měla dostatečnou politickou zkušenost i autoritu ve společnosti, to je v dnešní situaci velmi obtížné. A nejedná se pouze o funkci hlavy státu, to je obecně politický problém. Bohužel, politika se dnes dostala do takové podoby a polohy, že pro každého člověka je velmi zásadní rozhodnutí vystavit se veškerému politickému, mediálnímu i společenskému tlaku.

Předchozí generace politiků kdysi byla ve výjimečné situaci...

To už je dávná minulost. Málokdo zažije něco podobného, na co jsme si zvykli v 90. letech. Byla tu velká euforie a masová obliba politiků. Současná společnost je těžce rozdělená. Dneska je to v politickém životě skutečně o výdrži a o schopnosti ztratit soukromí a nechat se dehonestovat různými kampaněmi a skandály. Tím obvykle trpí rodina a tak dále.

Navíc pokud jde člověk do politiky, je slušný a poctivý, tak to ani není příležitost k nějakému závratnému zbohatnutí. Proto většina schopných lidí, kteří by mohli aspirovat na vysoké veřejné funkce, obvykle dá přednost běžné občanské kariéře a byznysu. A do politiky nejdou. Myslím ale, že to není specifický problém České republiky. To vidíme všude kolem nás. V západní Evropě i ve Spojených státech. Je to obecný problém naší západní civilizace a demokracie.

Prezidenti Václav Havel i Václav Klaus se snažili i ve vyhrocených okamžicích vystupovat jako jednotící prvek ve společnosti. I politologové zdůrazňují, že hlava státu by měla spojovat občany. Jaký je váš názor?

Souhlasím. Myslím, že právě to je smyslem existence funkce hlavy státu. Prezident není paralelní vládou a nemá usilovat o to, být konkurentem vládní exekutivy. Hlava státu si má vybrat témata a postoje, jimiž bude společnost spojovat a zklidňovat. Měl by umět řešit problémy, které aktivní hráči na politické scéně schopni řešit nejsou. To by mělo být hlavní náplní nejvyšší státní funkce. Prezident by měl být uvážlivým reprezentantem své země, s přirozenou autoritou, a měl by mít přesah přes politiku do veřejnosti.

Bob Asher,  PrahaIN, 17.7.2026