Zpráva o úmrtí kardinála Dominika Duky mě zastihla v daleké cizině a velmi mě zaskočila a zarmoutila. Vždyť ještě na Den Svatého Václava 28. září jsem měl to potěšení s ním po slavnostní mši na staroboleslavském náměstí na zámku v Brandýse nad Labem hovořit a zažít ho v plné životní síle. Velmi jsem si ho vážil pro jeho moudrost, pevnost, vnitřní sílu, hloubku znalostí a laskavou a otevřenou povahu. Stál pevně zakotven ve své víře, věděl co je podstatné a co nikoliv, vždy mu šlo o druhé, o církev, o náš národ, o naši zemi, nikdy jenom o sebe. Osud mi dopřál se s ním řadu posledních let občas vídat a hovořit, ale především na samém počátku jeho arcibiskupské éry také poměrně intenzívně spolupracovat při hledání nové podoby partnerské koexistence státu a církve na Pražském hradě, narušené dlouhým obdobím nedorozumění a soudních sporů.
To bylo tak – v roce 2003 po svém nástupu do funkce zjistil prezident Václav Klaus, že jeho administrativa zdědila po svých předchůdcích absurdní soudní spor o Katedrálu svatého Víta na Pražském hradě, spor, který rozděloval společnost, živil politické averze a církev i stát zcela zjevně poškozoval. Celá nešťastná kauza vznikla tak, že bývalý prezident republiky Václav Havel byl přesvědčen, že katedrála, která byla ve vlastnictví státu, by měla náležet církvi, ale obával se pro sebe politických důsledků takového kroku. Tehdejší pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk považoval uznání právního nároku katolické církve na Katedrálu za satisfakci za léta pronásledování církve státní mocí v éře komunismu. Oba tak došli k velmi pochybnému názoru, že celou z hlediska veřejného mínění nesmírně citlivou a primárně politickou záležitost lze snáze vyřešit jejím přehozením na justici. Od roku 1992 se proto rozhořel soudní spor o určení vlastnictví ke Katedrále, který především církev silně poškodil a ve většinově velmi sekulární české společnosti ji připravil o část autority, kterou získala svým pronásledováním v době komunismu.
Prezident Václav Klaus i já, jakožto vedoucí jeho prezidentské kanceláře, jsme situaci považovali za velmi nešťastnou. Katedrála svatého Víta byla, je a bude vždy katolickým chrámem, současně však také bude vždy stát na Pražském hradě a zůstane jeho dominantou a jednou z nejvýznamnějších kulturních památek v zemi. Stát o ní vždy proto bude pečovat. Lítý soudní spor a vítězství jedné či druhé strany v něm na tom nic změnit nemůže. Je třeba nalézt dohodu a rozumný kompromis.
Kardinálu Vlkovi jsem tedy nabídl, abychom k sobě byli jako strany sporu alespoň maximálně vstřícní, ať bude verdikt soudu jakýkoliv. Když odvolací soud v roce 2006 přiřkl vlastnictví Katedrály církvi, došlo ze strany Pražského hradu k jejímu bezproblémovému předání. Další soudní verdikt Nejvyššího soudu však tyto kroky znovu zvrátil a vlastnictví Katedrály vrátil do rukou státu. Celá kauza směřovala k Ústavnímu soudu a podle některých bojovných církevních hlasů až k soudu do Štrasburku.
A právě v té chvíli usedl na stolec pražského arcibiskupa a primase českého Dominik Duka. Nic mu nebylo cizejší, než zaslepený a nevyhratelný boj o symbol, silně pociťoval, jak 18 let se táhnoucí spor církev poškodil. V tom jsme byli za jedno. Vzpomínám, jak jsem se s právě nastoupivším novým pražským arcibiskupem sešel na obědě v malé pizzerii v Horních Počernicích a rychle jsme se domluvili na ukončení sporu a hlavních zásadách vzájemně vstřícného kompromisního řešení společné správy Katedrály státem a církví a jejich další koexistence na Pražském hradě. Výsledkem toho byla nakonec dohoda o společné péči státu a církve o Katedrálu, kterou v roce 2010 podepsali prezident Václav Klaus a kardinál Dominik Duka. Ta ukončila spory, jež po celou jednu generaci zatěžovaly atmosféru v zemi i na Pražském hradě. Platí do dnes a nikdo si na dobu absurdních hádek a sporů dávno nevzpomene.
Proto jsem pana kardinála Duku tolik oceňoval. Věděl vždy, co je podstatné a co nikoliv. Odvážně a nezlomně obhajoval hodnoty, které jsou pro církev i společnost zásadní proti těm, kterým překážejí v jejich pyšné touze společnost ovládat a svévolně měnit. Nedal se zastrašit ani komunistickým režimem, který ho věznil, ani ukřičet dnešními pokrokáři, kteří jenom vybledlou rudou barvu nahradili dnes módní zelenou. Byl proto úspěšným diplomatem, protože se nebál být odvážným bojovníkem. Bude nám všem velmi chybět.
Jiří Weigl, 10. 11. 2025
