Konzervativní část společnosti se mnohdy může jevit velmi pospolitě a soudržně, ačkoli ani zde tomu tak často vůbec není. Už jen tzv. konzervativní katolík může mít dnes v rámci Církve mnoho odstínů svého teologického, eklesiologického či sociálního prožívání světa. A tento katolík je pak pouhou konzervativní kapkou v moři českého „ateistického“ národa. Právě Dominik kardinál Duka měl vzácný dar českou konzervativní společnost na těch nejdůležitějších tématech i jako český arcibiskup spojovat. Jeho cílem však nebylo spojovat pouze konzervativce, ale vést dialog i s liberálními názorovými odpůrci nejen na českém (zejména „pražském akademickém“) církevním poli. Jeho předností vždy bylo, že o takových svých nepřátelích nikdy nemluvil neuctivě, zle ani uštěpačně, což se bohužel o příznivcích opačného tábora říci nedá.

Neustále připomínal, že západní konzervativní postoje a zásady vycházejí především ze starozákonního Desatera a novozákonního Evangelia. Že „Nezabiješ, Nesesmilníš a Nepokradeš“ se nedá vysvětlit moderními racionálními systémovými poučkami a že ani Božské stvoření muže a ženy se nenachází nikde jinde než v „mytické“ knize Genesis. Na to bohužel mnozí dnešní údajní konzervativci čím dál více zapomínají, nebo se za argumentaci těmito „zastaralými“ myšlenkovými systémy mohou dokonce ve veřejných debatách stydět. Člověk totiž není jen „dalším zvířetem“ mezi všemi opicemi, plazi a mikroby bez duševních charakteristik, jak se dnes učí všechny děti ve škole, není jen strojem samořízeným chemickými procesy a biologickými „tlačítky“, ale stvořenou bytostí s jedinečnou důstojností. Jen toto nás činí samostatně uvažujícími a cítícími lidmi, a ne zvířaty a stroji, jak nás chce vidět moderní společnost. O důsledcích ztráty lidské důstojnosti pan kardinál věděl jako vězeň minulého režimu své, velmi dobře tyto jmenované souvislosti chápal a přímo je ve svých slavných hřímajících a pro velkou část společnosti „nepřijatelných“ kázáních zdůrazňoval.

Ve své vzpomínce na pana kardinála mohu říci, že právě díky spojování různých konzervativních světů, ale i díky páně kardinálovu umění propojování osobností světských a duchovních jsem měla příležitost poznat spoustu vynikajících a úctyhodných lidí, kteří se stejně jako on vždy snažili dobrat k jádru věci – například a zejména bývalého prezidenta Václava Klause. Na jejich vánoční přátelskou besedu v zimní útulnosti a starobylém lesku Arcibiskupského paláce budu vzpomínat celý život. Toto spojování konzervativní společnosti panem kardinálem Dukou pociťuji paradoxně nejvíce v nynější smutnou chvíli po jeho statečném odchodu po vleklé nemoci, kdy znějí hlasy právě ze všech zdánlivě roztříštěných konzervativních stran a kdy vskutku platí „o mrtvých jen v dobrém“.

Marta M. Krumphanzlová, 4. 11. 2025