Editorial

 Ve slavnostní den 28. října jsme se i le­tos sešli pod pamětní deskou na nároží Obecního domu. Na místě, kde bylo před 106 lety, dva týdny před koncem první světové války, vyhlášeno pěti „muži 28. října“ samostatné Československo. Projevem proneseným na tomto historickém místě býva­lým prezidentem Václavem Klausem otevíráme říjnové číslo našeho měsíč­níku.

Na samém počátku naší samostatné státní existence na konci dlouhého 19. století jsme nebyli zemí, jejíž hos­podářství by bezprostředně potřebo­valo to, co to Československé o sedm dekád později, tedy fundamentální ekonomickou transformaci. Odmys­líme-li si aktuální stav válečného ne­dostatku, byly české země v rámci ra­kousko-uherského soustátí v závěru jeho éry oblastí vyspělou, vysoce in­dustrializovanou, ekonomicky fungu­jící, kde životní úroveň širokých vrstev obyvatelstva utěšeně rostla. Dlouho­dobé motivace k prosazení národní emancipace tak nebyly bezprostředně ekonomického charakteru. Vyvěra­ly naopak z přesvědčení úspěšného národa a jeho stále sebevědomějších elit, že vláda nad jeho vlastními věcmi náleží do jeho rukou. Válečná imploze starého mocnářství pro tento národní úkol vytvořila jedinečné okno příleži­tosti.

Nejednalo se o porážku domácí vládní třídy, ale o nabytí národní suverenity a svébytnosti vůči vnější moci. O získání politické svobody, o přenesení moci z dunajské metropole mnohonárodního soustátí na národní úroveň, do Prahy.

Po 106 letech jsme dnes znovu v situ­aci, kdy se o mnoha otázkách našeho národního života rozhoduje někde jin­de. A opět je to ve vzdálené metropoli nadnárodního celku. Je nemálo těch, kdo tento stav vítají a byli by dokonce ochotni se ve prospěch evropských in­stitucí vzdát ještě většího množství ná­rodních pravomocí včetně práva veta. Hlavní motivací těchto lidí je skuteč­nost, že Evropská unie prosazuje poli­tickou agendu blízkou jejich vlastnímu politickému přesvědčení. Přenesením této agendy na nadnárodní úroveň do­chází k jejímu vyjmutí ze standardní do­mácí demokratické soutěže. O témata vytknutá tímto způsobem před národní závorku a svěřená Bruselu už tak není napříště potřeba se utkávat v domácích politických soubojích a volbách. Jsou zvěčnělá v evropských směrnicích, které nemáme pod hrozbou sankcí možnost nepřijímat. Je nám sice vysvětlováno, že to „my jsme Evropa“, tvrdá mocenská realita ale ukazuje, že prosazovat vlastní zájmy (za optimistického předpokladu, že jsme schopni je vůbec identifikovat) je v této „Evropě“ prakticky nemožné již dnes, tedy v době před zrušením všeo­becného práva veta.

Druhá skupina lidí je přesvědčena o tom, že mrzačit tímto způsobem de­mokracii je vážnou chybou. Odůvodně­ně nebo i zcela intuitivně je si vědoma toho, že obhajoby svých zájmů může efektivně dosahovat nanejvýš na ná­rodní úrovni a že politický střet proto může být skutečně demokraticky veden toliko na bázi národního celku. Vzpírá se proto okrajování suverenity a přenášení pravomocí na nadnárodní úroveň. Právě do této druhé skupiny lidí patří ti, kteří se tvrdošíjně scházejí pod výše zmiňo­vanou pamětní deskou na Obecním domě ale také mnozí jiní, kteří se v tuto dobu z podobných pohnutek scházejí pod dalšími pamětními deskami a so­chami po celé České republice. Věříme, že k nim patří také většina čtenářů to­hoto Newsletteru.

Filip Šebesta

Newsletter 10/2024 si můžete stáhnout a přečíst zde: https://www.institutvk.cz/files/newslettery/150.pdf?rand=844