21/05/2024
30 let polemiky o EU
Náš dnešní evropský problém (2004)
Václav Klaus, CEP a IVK 1993-2024


I když si to dnes ne všichni Evropané dostatečně uvědomují, rok 2004 je pro evropský kontinent v jistém smyslu rokem převratným. Toto silné slovo používám i přesto, že vím, že se krátkodobě nic nestalo a nestane. Vynechám-li oslavná rétorická cvičení některých politiků a euforické články euronadšenců v médiích, bezprostředně se  nic neudálo ani 2. května, ani 19. června, tedy ani den po rozšíření Evropské unie o 10 nových členů a ani den po jejím prohloubení přijetím nové ústavní smlouvy.

Zdůrazňuji-li slova krátkodobě a bezprostředně, dostatečně zřetelně tím snad naznačuji, že dlouhodobé efekty těchto událostí naopak považuji za velmi významné.

Při debatě o rozšíření, musím začít zdánlivě banálním zdůrazněním toho, že šlo o rozšíření Evropské unie a nikoli Evropy, jak to opakovaně a nikoli nevinně a nikoli nezáludně říkají ti Evropané, kteří si myslí, že jsou  – v orwellovském smyslu – „more equal“ než někteří jiní. Měli bychom jim říci velmi jasně a velmi nahlas, že si Evropu nikdo nesmí přivlastňovat – a to ani z hlediska času, ani prostoru. Oprávněním pro tento jejich názor nemůže být ani to, že někteří z nich byli v Evropské unii dříve, ale ani to, že jsou jejich domovy méně kilometrů vzdálené od bruselského centra. (Právě z tohoto hlediska se mi např. zdá být dnešní polemika, zda Turecko patří či nepatří do Evropy, zcela nepatřičná. Měli by se totiž zabývat tím, zda Turecko patří či nepatří do Evropské unie, což je něco úplně jiného.)  Měli bychom si – mezi sebou – také jednou pro vždy říci, že nejsou žádní větší či menší Evropané a že nejsou žádné větší, lepší či zasloužilejší evropské státy a národy. Možná, že se tento požadavek někomu zdá být samozřejmý, a proto zbytečný, ale já jsem přesvědčen, že tomu tak není.

Hodnotíme-li, co rozšíření skutečně přineslo, není pochyb o tom, že má formální členství v EU – samo o sobě – pro nové členské země pozitivní efekty, i když jsou možná trochu jiné, než je všeobecně předpokládáno. Efekty jsou více symbolické než hmatatelné. Okamžikem vstupu získávají nové členské země pro ně významné politické uznání. Dostává se jim formálního potvrzení vysoké úrovně jejich dnešní politické, ekonomické i obecně-civilizační zralosti, vyspělosti a stability. Jsou znovu zařazeny mezi normální evropské země. To je pro tyto země a pro občany těchto zemí věcí, o kterou usilovaly 15 let. V jistém smyslu je jejich členství v EU – pro ně samotné i pro celý „zbytek světa“ – signálem, že éra postkomunistické transformace definitivně skončila, a že už se v jejich případě jedná o země systémově či institucionálně shodné se zeměmi západní Evropy, tedy se zeměmi, které měly to štěstí, že neprošly komunismem.

Tato forma uznání je důležitá, ale mnoho dalších bezprostředních efektů nevidím. Míra otevření nových členů vůči zemím EU a stejně tak opačně – otevření zemí EU vůči nim – se 1. květnem 2004 nijak nezměnila. Efekty plynoucí ze vzájemných intenzivních vztahů postupně narůstaly již od chvíle zbourání berlínské zdi a přestříhání ostnatých drátů železné opony a byly „zkonsumovány“ již dávno před 1. květnem 2004. Stejně tak je pravdou, že nové členské země přijaly EU legislativu, tzv. acquis communitaire, a spolu s ní i evropský (původně německý) model státu, tzv. soziale Marktwirtschaft, již před svým vstupem. To bylo předpokladem, nikoli důsledkem vstupu. Reziduální efekt formálního členství v obou těchto věcech je a bude velmi malý.

Nové členské země okamžikem vstupu bohužel nezískaly výraznou možnost ovlivňovat rozhodovací procesy v EU. Nejsou na to dostatečně připravené (ještě dlouho zůstanou v roli „junior members“), v drtivé většině případů se jedná o země malé, a největší brzdou je to, že demokratický deficit EU a její dnešní míra byrokratizace jejich účinnou participaci na rozhodování fakticky neumožňují.

Pro pořádek bych chtěl dodat, že rozšíření EU není skutečnou výhodou ani pro staré členské státy. V celé předvstupní éře výnosy z kontaktů s budoucími členskými zeměmi pro staré členské země převyšovaly náklady, které na to vynakládaly. Po rozšíření se poměr nákladů a výnosů pro tyto země nezlepší, spíše se naopak zhorší.

Určitě se zvyšuje konkurence o unijní peníze, určitě se zesílí – i když asi méně, než je očekáváno – migrace pracovních sil směrem do bohatších zemí, určitě se teprve teď někteří opatrnější západoevropané „osmělí“ a prvně do nových členských zemí jako turisté, obchodníci nebo investoři přijedou, určitě se zesílí kulturní výměna, ale jevy tohoto typu je těžké kvantifikovat.

Zvětšení počtu členů z 15 na 25 sice znamená zvětšení EU jako komplikované, hierarchicky strukturované organizace, ale síla EU jako takové se nijak výrazně nezmění. Zvětšení počtu členů povede pouze k zvětšení iluzí těch, kteří mají „blokové“ nebo snad kontinentální vidění světa, tedy těch, kteří předpokládají, že bude-li Evropa větší a kompaktnější, bude mít větší šanci čelit hegemonii USA a obrovským aspiracím Asie. Toto vidění světa však je fatálním omylem. V realitě neexistuje žádný souboj kontinentů. I tolik diskutovaná vysoká či nízká konkurenceschopnost Evropy je jen statistickým artefaktem, neboť existuje jen a jedině konkurenceschopnost firmy. Kontinent (ani EU) není ekonomickým subjektem, nevyrábí, neobchoduje, neinovuje, neinvestuje, nespoří, neracionalizuje výrobu, nesnižuje náklady.

Vezmu-li všechny tyto argumenty v úvahu, pak musím dojít k závěru, že krátkodobé efekty letošního rozšíření EU velké nejsou. Středně a dlouhodobě vidím tři zásadní efekty. Na straně jedné se jedná o známé, i když kvantitativně přeceňované efekty většího prostoru (economies of scale), na druhé straně o efekty konvergence. Třetí velký problém je spojen s kvalitou, náklady a demokratičností rozhodovacích procesů uvnitř EU (a s důsledky postupné eliminace rozhodování na národní úrovni).

Pozitivní „úspory z rozsahu“ sice existují, ale liberalizační fáze evropské integrace čili ta fáze, která tyto úspory přináší, je už dávno – minimálně od zahájení její centralizační éry Jacquesem Delorsem – věcí minulosti. Navíc neexistuje žádný důvod předpokládat, že „big is beautiful“. Efekty většího prostoru už byly v evropské integraci dávno zkonzumovány. Centralizační, unifikační, harmonizační, standardizační kroky působí opačným směrem.

Ekonomická konvergence probíhá (a vždy a všude probíhala) jen velmi pomalu a její průběh ovlivňuje mnoho, značně protichůdných faktorů. Dokazuje to i ten fakt, že i mezi formálně vysoce integrovanými zeměmi dochází k velmi nerovnoměrnému ekonomickému růstu. Zatím nebylo nikdy přesvědčivě prokázáno, že nominální konvergence sama o sobě přispívá ke konvergenci reálné (alespoň v historicky relevantní době). Sjednocení Itálie, Německa, Sovětského svazu, Jugoslávie, ale i třeba Československa – bez existence velkých finančních transferů – samo o sobě nikdy nevedlo k faktické konvergenci ekonomické výkonnosti. Lidé v nových členských zemích byli a dodnes jsou bohužel přesvědčováni o opaku, a to u nich může vytvořit nemalá zklamaná očekávání – znásobená tím, že tyto nové členské země budou dostávat výrazně nižší finanční podporu než jakou dostávaly v minulosti ty země, které se při vstupu nacházely na podobně nižší ekonomické úrovni. To může vyvolávat protiintegrační náklady. Další rozšiřování EU na východ a jih Evropy bude tento problém jen zesilovat, nikoli zmenšovat.

Výsledkem rozšíření je i to, že dojde ke zvětšení transakčních nákladů fungování EU, protože k dnes existujícímu mechanismu je – bez jakékoli jiné změny – přidáváno 10 nových účastníků stejných procesů (což je zvýšení o 40 %). Máme 3 proměnné: počet členských zemí, rozsah kompetencí a mechanismus rozhodovacích procesů. Mezi nimi není a nemůže být pozitivní komplementarita, ale trade-off, něco za něco. Zvýšení jedné proměnné (počet zemí), při nezměněné proměnné druhé (rozsah politik), nutně vyvolává přizpůsobování proměnné třetí (rozhodovací mechanismy). Rozsah politik, aktivit, intervencí v EU neklesá (přijetím ústavy naopak radikálně vzroste) a to má – při zvýšení počtu zúčastněných subjektů – nenulové náklady. Tyto náklady jsou částečně „tangible“ (bude to stát více peněz) a částečně „nontangible“ (sníží se kvalita a demokratičnost rozhodování). To platí pro každý centralizovaný a hierarchicky organizovaný systém a je to zákonitost, které se nelze zcela vyhnout.

Buď tento systém vědomě zareaguje, nebo v něm, stejně jako kdekoli jinde v lidské společnosti, nastanou spontánní přizpůsobovací procesy. Některé z nich jsou měřitelné, některé měřitelné a přímo viditelné nejsou, což je ještě horší. Dojde k zesílení demokratického deficitu rozhodování, ke snížení rozsahu procedur demokratického typu ve prospěch hierarchického rozhodování, ke zvýšení podílu moci užšího jádra Unie, ke zvětšení počtu oblastí, kde je v EU používáno většinové hlasování. K nepříjemným přizpůsobovacím procesům bude patřit i nárůst anonymity rozhodování, zvětšení vzdálenosti občana od centra rozhodování, další depersonifikace EU jako takové atd. Tyto vedlejší efekty, které musím řadit mezi náklady, v žádném případě nejsou příznivé.

Tím se oklikou dostáváme ke klíčové otázce budoucího významu států (nebo národních států) v EU. Je naprosto evidentní, že na něco je stát – ve své obvyklé evropské velikosti – příliš velký. Proto potřebujeme, a proto máme obce a regióny a nemalou část rozhodování necháváme na nich. (A to ještě máme často pocit, že by toho na této úrovni zůstávat mělo více.) Na něco je ale stát příliš malý, což je důvodem ke vzniku řady nadnárodních institucí. Je nás dnes v Evropě určitě mnoho, kteří si myslíme, že se toho na EU úrovni rozhoduje zbytečně mnoho a kteří doufali, že práce na přípravě ústavní smlouvy řadu věcí vrátí tam, kam patří. To znamená dolů, což se nestalo. Došlo k naprosto opačným posunům rozhodovacích pravomocí, což se v plném světle – a se všemi doprovodnými náklady – projeví teprve v budoucnosti.

Která „public goods“ patří na kterou úroveň veřejného rozhodování je a bude věčným sporem.  Naše názory na to se budou lišit. Jedna věc je však na základě historické zkušenosti jistá: na demokracii je státu přesně akorát. Svazek, spolek, unie obcí, okresů či krajů je málo. Nadstátní struktura je naopak na demokracii příliš velká. Pochopení této věci by mělo být hlavním stavebním kamenem a hlavním kritériem při dotváření evropské integrace. Postupovat opačně nelze. Nelze nadměrně unifikovat (a centralizovat) a pak, dodatečně, hledat to zásadní – demokracii.

Půl století trvající evropský pohyb směrem vzhůru, jednosměrný přesun pravomocí od států k nadstátním orgánům, je součástí širšího pohybu od soukromého k veřejnému, od individuálního ke kolektivnímu, od důvěry v rozhodování svobodného jedince k důvěře v rozhodování instituce, je součástí ideového posunu nešťastného, a tak rozporuplného dvacátého století. Někteří z nás se domnívají, že je to veliká chyba. Neříkají to ale proto, že by byli proti evropské integraci. Říkají to proto, že vědí, že lidskou společnost (a proto i Evropu) sjednocuje trh a další spontánně vznikající lidské aktivity a že ji nesjednocují žádné „společné politiky“ – společná zemědělská, společná průmyslová, společná protimonopolní, společná zahraniční atd. Ty naopak Evropu rozdělují.

Václav Klaus, Evropské fórum, Alpbach, 29. 8. 2004


74
Tomáš Břicháček: Green Deal – Zelený úděl
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

73
Václav Klaus: 30 let polemiky o Evropě
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku