Aby nebylo mýlky, každý rozumný člověk, zejména ten, který prožil půl století komunismu, musí být pro otevřenou společnost, a to jak ve filosofickém, Popperově smyslu, tak v chápání laickém, které vychází z toho, že preferujeme volnost, svobodu, možnost cestování, možnost mít k dispozici zboží z celého světa, možnost studia v zahraničí, možnost poznávání cizích kultur, měst a památek, hor i moří atd. V tomto ohledu určitě žádný problém není.

Problematičtější je to, že u nás i v zahraničí převažuje dojem, že jsou stejně nesporné i ekonomické přínosy organizované integrace, a to i všech jejích typů. Je evidentní, že otevírání se, liberalizace, deregulace, volný trh, volné přesouvání kapitálu do míst jeho největšího možného využití zvyšuje ekonomický výkon a ekonomický blahobyt (což jsou ostatně důsledky globalizace v rámci celého světa), ale regionální organizace nadnárodního typu – jako je právě Evropská unie – je projektem úplně jiným. Je snad liberalizací uvnitř regionu (nikoli vně!), je unifikací a harmonizací uvnitř (s řadou prvků regulace, řízení a vynucování různých ambiciózních standardů a sociálních politik), není vytvářením svobodné tržní společnosti a ekonomiky.

Nezůstávejme ale u filosofování a podívejme se na data, která snad k tomu něco mohou říci. Byl-li by přínos evropské integrace naprosto nesporný, pak by muselo platit, že:

- ekonomický růst nejvýraznější světové regionální integrace (EU) by měl být dlouhodobě rychlejší než ve zbytku světa;

- ekonomický růst by se měl s prohlubováním integrace (uvnitř EU) v čase zrychlovat.

Je tomu tak? O tom velmi pochybuji, protože data to neprokazují. Jsem si sice vědom toho, že ekonomické výsledky ovlivňuje spousta dalších faktorů a že je v komplikované realitě analyticky velmi obtížné vliv jednotlivých faktorů vypreparovat, ale základní tendence se musí projevit – nebo neexistují. Troufám si tvrdit, že 40 let je už dost dlouhá doba, a proto se pokusím uvést několik vybraných dat za období 1960-2000.

Trochu se asi zapomíná, že země dnešní Evropské unie byly vysoce prosperující země již před založením EU. Jak to vypadalo po jejím založení? Hlavními konkurenty pro Evropu v uplynulém období byly a jsou i dnes Japonsko a USA. V roce 1960 byl v Japonsku důchod na hlavu o 25 % nižší, než byl v průměru dnešních 15 členů EU. V roce 2000 to ale bylo opačně – bohužel o 12 % ve prospěch Japonska. V USA to bylo v roce 1960 o 40 % více než v EU, v roce 2000 o 55 %. Země EU si za dobu existence evropské organizované integrace nepolepšily, naopak ztratily. (Veškerá data jsou z bruselského Eurostatu.)

Jaký byl vývoj v čase? Akceleroval v EU ekonomický růst? V dekádě 1961-70 činil v zemích EU průměrný roční růst HDP 4,9 %. V dekádě 1971-80 to byla jen 3 % a v letech 1981-90 došlo k dalšímu poklesu na průměrné roční tempo ve výši 2,4 %. Poslední dekáda 1991-2000 znamenala zatím nejnižší hodnotu 1,9 %. I toto je zcela jednoznačná, určitě nikoli příznivá tendence.

Bylo by možné analyzovat i jednotlivé země. Za velký úspěch jsou např. považovány evropské Portugalsko a Řecko (štědře dotované z fondů EU), ale ukazuje se, že nikým nedotovaná Korea, která byla v roce 1960 na úrovni africké Ghany, je v roce 2000 na úrovni Portugalska a Řecka.

Není ale nutné hovořit jen o růstu HDP. Např. míra nezaměstnanosti byla v EU v roce 1960 2,2 %, v roce 2000 a to bylo už 9,8 %. V roce 1965 byl podíl daní na HDP v EU 27,8 %, v roce 1998 to bylo již 41,5 %. Takto bychom mohli dlouho pokračovat.

Tato data nepřeceňuji, ale varovná určitě jsou. Všichni by si je měli dobře promyslet.

Deníky Bohemia, 22. 3. 2002