Už dávno před 11. zářím loňského roku jsem se v různých místech Evropy, zejména na akcích politického nebo zpolitizovaného typu, setkával s viditelnými a evidentně neskrývanými projevy antiamerikanismu a s nezpochybňovanou apoteózou předností tzv. evropského přístupu či modelu uspořádání lidské společnosti. Řečníci se sice při těchto vystoupeních zaštiťují slovy, že existuje jen jedna západní civilizace, ale musím trvat na tom, že se touto cestou různí mocní a vlivní eurointelektuálové a europolitici snaží za každou cenu Ameriku od Evropy rozlišit, rozdělit, odtrhnout.
Loni v květnu jsem se nemohl smířit s mezinárodní konferencí, kde jeden německý profesor (vlivný poradce německého kancléře) posměšně hovořil o americké „kovbojské mentalitě“ jako o definiční charakteristice americké společnosti. Jako jediný v sále jsem protestoval! Před několika týdny jsem se ve Vídni zúčastnil konference o globalizaci, kde řečník (bývalý ministr německé spolkové vlády) hovořil o americké asociálnosti, o otrocké práci v dnešní USA (v originále Sklavenarbeit!), o nezbytnosti člověka mít 2 až 3 zaměstnání, o 16ti hodinové pracovní době jako podmínce uživit se (při absenci sociální pomoci), atd. Opět jsem jako jediný protestoval já. Tito řečníci úvodních projevů nebyli komunisté, anarchisté, pravicoví neonacisté. Prvním z nich byl sociální demokrat, druhý byl demokrat křesťanský. Rozdíl mezi jejich názory však byl velmi malý. Oba chtěli soziale Marktwirtschaft, neboli sociálně tržní ekonomiku, oba ostře odmítali liberalismus a pro oba byl nepřijatelný i sám termín kapitalismus. Podobné citáty bych mohl uvádět dlouho. Snad každému je známý zjevně neliberální pohled francouzských politiků a intelektuálů (a kdo nezná jeho kořeny, ať si přečte u nás v roce 2001 vydanou knihu R. Arona „Opium intelektuálů“, napsanou již v roce 1954). V roce 1994 vydala Francie oficiální dokument o EU, ve kterém se říká, že „liberalismus byl a je hlavním zdrojem slabosti Evropy“.
V těchto debatách se nepochybně jedná o hluboké názorové odlišnosti, které mají svůj původ v ideologii i v mocenských ambicích těchto jednotlivců. Dnešní evropský projekt je bohužel do značné míry opravdu opakem amerického projektu individualismu a různorodosti. Je úsilím o nový skupinový řád, o nový kolektivismus a o všestrannou homogenizaci lidí (proto dnešní bruselská harmonizace všeho, hlavně všech odlišností). Řada z nás to však nemůže přijmout jako autentický celoevropský projekt, neboť je to projekt jen jedné skupiny Evropanů, nikoli všech. Právě o tom je ostatně celý dnešní evropský spor, i když se zdánlivě týká „jen“ pojetí evropské integrace. Ta je jen jeho vnější, jevovou stránkou či slupkou, obsahem je něco daleko zásadnějšího a hlubšího.
Za americký model je považována otevřenost, odvaha k riziku a inovaci, individualismus, flexibilita, změna, dynamika, za evropský rigidita, strnulost, opatrnost, skupinové uvažování, lpění na statu quo. Byl bych velmi rád, kdyby to bylo možné – v terminologii známého amerického liberálního teologa M. Novaka – označovat ne jako evropský, ale jako „rýnský model sociálně demokratického vyhýbání se riziku“. Mám však strach, že k tomu Rýnu budeme muset přidat i Dunaj, i Seinu a v neposlední řadě i Špidlovu a C. Svobodovu Vltavu.
Anglický politolog A. Rankin při své kritice evropského modelu říká, že se evropská politická kultura stále více stává kulturou „stěžování si“ a spojuje to s posunem prostoru veřejné diskuse na kontinentu od politických stran (díky jejich nepřetržité diskreditaci zvěstovateli občanské společnosti) k různým nátlakovým skupinám, čehož jsme díky mohutné podpoře našeho prezidenta svědky i u nás. Rankin říká, že politické strany mají aspoň „program“, zatímco nátlakové skupiny nemají program, nýbrž jen „seznam stížností“. A to je pro každou společnost velmi riskantní, to ji zásadně rozleptává, a to vede k – ne vždy produktivní – protiakci ve směru obhajoby existujícího.
Amerika vždy byla, a je i dnes, pro Evropu výzvou. Kdo se výzev bojí, prohrává. Proti větru je možné stavět ochranné zdi, ale i větrné mlýny. Volme radši to druhé.
4. 3. 2002
