Už několik let si lámu hlavu nad tím, proč Evropská unie (či přesněji řečeno její úřednická část, zvaná Evropská komise) ve svých posudcích České republiky klade takový důraz na zákon o státní službě. Snažil jsem se jim již mnohokrát vysvětlit, že to tak důležité není, ale slyšet to nechtějí.
Pokusme se proto popsat výchozí situaci:
- drtivou část úředníků státu jsme zdědili z předlistopadové éry, kdy bylo zaměstnání tohoto typu svým způsobem privilegiem (vím ale, že si to mnoho tehdejších úředníků nemyslelo a i to, že z toho žádné velké prebendy většina z nich neměla);
- radikálního otevření možnosti podnikat využila po roce 1989 většina aktivních členů naší společnosti k hledání svého uplatnění mimo státní službu (ve skrytu duše jsme ale doufali, že brzké nasycení trhu práce přece jenom bude část těchto lidí motivovat hledat své místo právě zde);
- nárůst role státu formou znovuzavádění nejrůznějších kontrol, regulací a povolovacích či zakazovacích procesů, ke kterému od prvotní liberalizace, deregulace a privatizace u nás více méně nepřetržitě dochází, vedl v minulém desetiletí k obrovskému zvýšení moci úředníků ovlivňovat naše životy;
- každá nová státní administrativa si s sebou nutně přivádí i „své“ úředníky (a proto jde jen a jedině o to, je-li to u nás více nebo méně než v jiných zemích a dělají-li to všichni stejně – o tom prvním si myslím, že v tomto ohledu ze světa nijak nevybočujeme, ale ohledně toho druhého mám strach, že zejména lidovci a socialisté jsou mistry ve „starání se“ o své ovečky).
Co může přinést zákon o státní službě proti dnešnímu stavu? Určitě přinese „zabetonování“ dnešních úřednických struktur, nastolí další stupeň zbytečné a nefunkční rigidity a výrazně posílí úřednickou mentalitu, která u nás přetrvává ještě z dob c. k. Rakouska-Uherska. To je v každém případě věcí negativní, ať už u státu dnes pracují andělé nebo zloduchové.
Nevěřím, že bude tento zákon znamenat úplně jinou motivaci k práci ve státní službě než dnes, protože tam budou platy, kariérní postup i prostor pro osobní iniciativu vždycky menší než ve sféře soukromé. Zájem o tuto práci proto bude vždy spíše odrážet situaci na trhu práce, míru nezaměstnanosti, hospodářskou konjunkturu a bude jejím důsledkem.
Podstatné je i to, že žádný zákon nezabrání povolební výměně úřednických špiček, tedy lidí, pohybujících se blízko volených politiků. Ale i tato výměna je naprosto normální a nutná, ale v realitě není nijak dramatická. Abych mluvil konkrétně – v mé kanceláři mají jen dva mí spolupracovníci pracovní smlouvu na dobu určitou, tedy na dobu mého předsedování sněmovny. Všichni ostatní jsou normálními zaměstnanci, chráněnými standardní pracovní smlouvou. Mají mít něco specifického? Mají mít něco navíc? Něco jiného je role „poradců“, jejichž počet a osudy žádný zákon o státní službě stejně nikdy nepředepíše. Já jsem měl jako předseda vlády poradců 5, dnešní předseda vlády jich však má více než 30 - ale to žádný zákon nezakáže. (To může eventuálně „zakázat“ rozprava o státním rozpočtu, o penězích pro Úřad vlády.)
Ale to všechno je spíše druhořadé. Klíčové je to, že nás do zákona o byrokracii tlačí jiná byrokracie, resp. že naše úředníky „ochraňují“ úředníci evropští. A že většina našich občanů naopak chce, abychom měli úředníků co nejméně a aby měli co nejméně pravomocí.
Lidské společnosti se dělí na ty, které oceňují výkon a na ty, které oceňují status či, srozumitelněji řečeno, postavení. Mnozí z nás jsou přesvědčeni o tom, že právě přechod od společnosti orientované na status ke společnosti orientované na výkon znamenal počátek moderní éry, že znamenal vznik kapitalismu a liberální demokracie. Ale i v dnešní době se kdekdo snaží uniknout z oceňování podle výkonu a směřuje k získání statusu neboli postavení, k principu definitivy, seniority, nevyhoditelnosti ze zaměstnání, ke zvýšení úlohy personálních kontaktů. A právě o tom je byrokracie, právě o tom je zákon o státní službě, právě o tom je tlak evropských úředníků.
Jestli je o tom připravenost naší země ke vstupu do EU, pak je to s Evropou hodně špatné.
Deníky Bohemia, 22. 11. 2001