Světová a evropská diskuse o budoucnosti lidstva, o globalizovaném světě, o nových vizích, teoriích a ideologiích nabírá mimořádné obrátky. Za posledních pět nebo šest týdnů jsem byl na takových diskusích v New Yorku, v chorvatském Záhřebu, v Monte Carlu, v bavorském Pasově, ve Vídni a v severní Itálii u jezera Como. Dívám-li se na svůj program na pár týdnů dopředu, vidím Austrálii, německý Marburg, rakouský Salzburg a také půvabnou Krétu.
Všude se vážně diskutuje. Jsou tam politici, slavní akademici, špičkoví byznysmeni, přední novináři. Říká se tam spousta moudrých věcí a konfrontují se velmi různé názory. Člověk se toho hodně naučí. Dialog tohoto typu je v každém případě naprosto nezbytný.
Chtěl bych ale poukázat na dva velké problémy, které se nás velmi týkají. Jeden se týká vztahu národního a nadnárodního a druhý se týká prosazování intelektuálských představ o „novém člověku“ dvacátého prvního století.
V posledním půlstoletí a zejména v posledním desetiletí došlo v pohledu na národní a nadnárodní k výraznému posunu, a to v jednoznačném směru: nadnárodní (internacionální, evropské, kosmopolitní) je věc správná, věc s jednoznačně kladným znaménkem, národní (spojováno často se slovem nacionální) je věc špatná, věc se znaménkem jednoznačně záporným. Musím proti tomu protestovat, protože apriorně nic lepšího, ale ani horšího na nadnárodním, než národním není. V obou případech se na těchto úrovních lidského rozhodování prosazují zcela konkrétní zájmy (schovávané za více či méně vznešené ideje) a proto jde o to jaké a čí zájmy? Jsou lidé, pohybující se na nadnárodní úrovni lepší než ti, kteří působí na úrovni národní? Je mechanismus, který je vybírá, lepší, náročnější, spravedlivější než ten, který vybírá ty, kteří zůstávají doma? V rámci „evropského dialogu“ v italském Cernobbiu položil prof. Scognamiglio velmi přesnou otázku, kam se přenesla „moc“ (já bych radši řekl rozhodovací pravomoc), kterou dříve měly státy a odpověděl si sám, že nikam, protože se spíše ztratila či „vytratila“. Vzniklo jisté vakuum, vyplňované nahodilými, subjektivními, standardními mechanismy nepodloženými (a proto „nehlídanými“ a neuhlídatelnými) nadnárodními rozhodnutími. Považuji to za velké nebezpečí právě se rodícího století.
Současně s tím vzniká další ambiciózní pokus o „nového člověka“. Ideologové různých „ismů“ a náboženství se o totéž snažili po celá staletí (či tisíciletí) a zažila to i moje generace při hledání kodexu mladého budovatele socialismu (či snad komunismu?) na přelomu padesátých a šedesátých let. Všechny tyto pokusy jsou elitářské a konstruktivistické a jdou proti lidské přirozenosti. Naštěstí ztroskotávají, ale otázkou je, jak dlouho obvykle trvá, než ztroskotají a co se děje v onom meziobdobí, kdy jsou tvrdě a násilně prosazovány.
Na zmiňované vídeňské konferenci ve svatém zápalu evropských socialistů a s jejich neochotou smířit se s výsledkem amerických voleb vyhlásil jeden vlivný německý profesor (z univerzity v Ulmu) ve jménu evropské solidarity a kulturnosti vyššího řádu boj s „kovbojskou mentalitou“, propagovanou dnes ve světě dominující americkou kulturou. V této podobě je to samozřejmě debata bláznivá (nicméně reálně existující!), ale v méně iracionální formě je to debata vážná. Přemýšlejme o tom a vážně odpovídejme. Existuje taková odlišnost mezi Evropou a Amerikou? Není to naprostá karikatura reality? Není skutečný spor o něčem jiném? Není spor o tom, že jednou věcí je lidská přirozená podstata a druhou sny těch, kteří ji chtějí změnit? Není to spor o manipulaci člověka? Není také zcela zbytečnou ambicí dělat z Evropy velmoc a utkávat se s Amerikou?
Tyto diskuse jsou nezbytné a my se na nich musíme podílet. Nesmíme se také nechat okřikovat – doma i v zahraničí – těmi, kteří by z nás stále chtěli dělat jakýsi postkomunistický skansen.
Deníky Bohemia, 1. 6. 2001
