Jednou věcí je diskutovat výzvu konce tisíciletí, která je postavena před Evropu, z pohledu země, která se – po půlstoletí komunismu - chce opět stát normální zemí a která pro to dělá všechno, co je v jejích silách, která se chce dostat do Evropské unie, která ví, že evropský integrační proces představuje nezvratitelnou evropskou realitu, která nemá žádnou smysluplnou alternativu, ale která současně ví, že dnešní forma tohoto procesu – zkratkovitě řečeno unifikace maastrichtského typu – není tou nejlepší variantou, kterou si Evropa mohla vybrat. Tato kombinace věcí staví politika takové země do velmi rozporuplného postavení a já osobně to cítím velmi tíživě.

Druhou věcí by bylo diskutovat tentýž problém z pohledu země, která již členskou zemí EU je. To se na místě, kde se právě nacházíme, týká Rakouska či Německa, ale o tento pohled se zde já pokoušet nebudu. Mimo jiné proto, že mi nepřísluší. (Stejně tak se nemohu pokoušet o hodnocení velmi specifického pohledu švýcarského.)

Třetí věcí je – pokud možno – neutrální pohled na Evropu a zejména pokus o střízlivé hodnocení její pozice v současném a zejména v budoucím světě. Právě o to bych se chtěl dnes ve svém vystoupení pokusit – i s vědomím toho, že nemohu být nezaujatý a že budu mluvit jen o malé výseči dnešního evropského problému. Ten má určitě mnoho dalších dimenzí, od kterých vědomě abstrahuji.

Ke svému dnešnímu vystoupení si proto vyberu problematiku blížícího se ukončení prvního desetiletí postkomunistické éry na východě Evropy a problematiku další důležité ideové křižovatky na západě Evropy.

Dnešní hodnocení situace a atmosféry ve střední a východní Evropě je ovlivněno vývojem posledního období. Blížíme se ke konci desetiletí, které začalo – před zhruba 10 lety - s velkými nadějemi. Po kolapsu komunismu (a já mluvím vždy, a to vědomě o kolapsu, protože komunismus nebyl poražen) a po ukončení (nebo alespoň po výrazném zeslabení) východo-západního konfliktu se zdálo téměř všem, že pro Evropu i pro celý svět nastává mimořádně příznivá chvíle. Zdálo se, že konec komunismu – v zemích jako je Česká republika – přinese okamžité hmatatelné, měřitelné, a v každém případě výlučně pozitivní efekty. Zapomnělo se na to, že jakákoli hluboká změna systému (a to každého systému), změna pravidel jeho fungování, změna institucí, z nichž se skládá, změna vnějších podmínek, v nichž funguje, znamená nejprve velký otřes. Tento otřes je nutně velmi nákladný. To vede k tomu, že v první fázi transformace náklady tohoto unikátního historického manévru zřetelně převyšují jeho výnosy. Díky tomuto faktu (a díky enormním a rychle narůstajícím očekáváním) se v těchto tranzitních zemích mezera mezi očekáváním a realitou v průběhu posledního desetiletí nejenom nesnížila, ale dokonce se zvýšila. A to říkám i s vědomím toho, že jsem hluboce přesvědčen, že je zlepšení života a životních podmínek lidí v postkomunistických zemích docílené v devadesátých letech zřetelné a nesporné. Nicméně, dominují pocity (nedávno někdo hezky řekl: „perception is always right“) a ty více odrážejí tuto mezeru než realitu samotnou.

Všeobecně bylo také předpokládáno, že je transformace těchto zemí přímočarým procesem, který může být politicky brzděn pouze odporem komunistických stran a dalších stoupenců bývalého režimu. Ukazuje se, že i toto bylo velkým omylem. Komunisté byli – zejména na počátku – natolik izolováni a natolik vystrašeni a deprimováni (což už dnes v žádném případě neplatí), že jejich role byla více méně marginální, a to zejména v rovině politické a o to více na makroúrovni. Brzdou přímočarosti transformačního procesu se staly – zcela legitimní – alternativní ideologie, které měly možnost v náhle otevřené, plně demokratické, extrémně antiautoritativní (jako přehnaná reakce na minulost) společnosti přinášet své, leckdy velmi extrémní a navíc parciální postoje a ovlivňovat jimi významným způsobem realitu. Říkám-li toto, nezpochybňuji legitimnost těchto postojů. Upozorňuji pouze na to, že tyto postoje, které jsou v standardní západoevropské společnosti „kořením“ až příliš stabilizovaného systému a které přidávají či ubírají jednotlivosti „at the margin“, u nás ovlivňovaly samotnou podstatu sporu o charakter země a jejího společenského systému.

V každém případě je empiricky doložitelnou pravdou, že v druhé polovině devadesátých let ve všech tranzitních zemích střední a východní Evropy a ve všech „emerging markets“ dalších kontinentů došlo k výraznému růstu nestability. Zvnějšku bývá vina kladena na tyto země samotné, na jejich nezralost, na jejich chyby. Že jsou nezralé a že dělají chyby je jistě pravda, ale samo o sobě to není příčinou zesílení jejich dnešních problémů. Ať si o těchto zemích myslíme cokoli, jejich míra nezralosti a nedokonalosti se v čase, to znamená v průběhu tohoto desetiletí, snižuje. Jejich dnešní stav je nutnou vývojovou etapou, kterou nelze přeskočit. V ideálním světě, či v laboratoři sociálního inženýra by všechno sice mohlo vypadat úplně jinak, ale v složité realitě otevřené, pluralistické, navýsost demokratické společnosti to jinak bohužel vypadat nemůže. Křehké a zranitelné a přesto zcela bezelstně otevřené trhy (a opakuji, že po jednom jediném desetiletí nemohly být tyto trhy jiné) se v posledních letech střetly s novou fází světové globalizace a zejména s liberalizovanými kapitálovými trhy a s rychlými pohyby kapitálu současného světa (o střetu s ochranářskou Evropou radši ani nemluvím) a výsledkem tohoto střetu nemohlo být nic jiného než současná - vzájemně velmi podobná - krizová situace řady zemí jihovýchodní Asie, Latinské Ameriky i střední a východní Evropy.

Dodatečný problém byl přidán způsobem léčení této krize, kterou – ve formě extrémně zesílené restrikce monetární politiky a hlavně za pomoci vysokých reálných úrokových sazeb – těmto zemím ordinoval, a to naprosto zbytečně, Mezinárodní měnový fond a další mezinárodní finanční instituce. Tato léčba nezralost a zranitelnost těchto zemí nevyléčila, ale krizi naopak prohloubila. Jako vedlejší poznámku dodávám, že by to dopadlo stejně, kdyby byla tato léčba předepsána vyspělým ekonomikám. (Nechci jít tak daleko, že bych v chování vnějších „rádců“ chtěl vidět něco jiného než intelektuální chybu, ale zdá se mi nesporné, že v tom byl i velmi přízemní – a proto pochopitelný - zájem velmi specifické a velmi dobře spolupracující zájmové skupiny mezinárodních poradců, auditorů, investičních bankéřů a byrokratů mezinárodních finančních institucí.) Díky tomu všemu byla zpochybněna dříve více méně přijímaná transformační strategie, a to dnešní situaci ve všech těchto zemích velmi komplikuje. Následující období proto nebude snadné a nelze ho redukovat na formální prvky připravenosti či nepřipravenosti těchto zemí na vstup do EU, jak to často dělají úředníci této instituce, resp. média, která na ně reagují.

Nemalý problém ale vidím i v Evropě samotné, resp. v Evropě západní. I ta se přibližuje k jisté křižovatce, dané pocitem nejistoty v konkurenci s jinými, rychle rostoucími a emancipujícími se kontinenty. Problém vidím v dnešních unifikačních tendencích, které jsou podle mého názoru zástupným a v tomto smyslu zavádějícím projektem. Ten se realizuje místo projektu jiného, daleko potřebnějšího, místo projektu důsledné liberalizace Evropy ve smyslu klasických liberálních principů. Dnešní forma unifikace je z mého pohledu buď nedomyšlenou naivitou nebo produktem „třetích cest“ v evropské politice. Argumentů k tomuto novému postoji je nepřeberné množství. Začíná to např. téměř panickou obavou drtivé většiny evropských politiků použít slovo pravice. Díváme-li se na to pozorně, musíme si všimnout, že se každý tlačí kamsi ke středu. Není to náhoda. Je to projev mimořádného úspěchu jedné zvláštní ideologie, zvané „konec ideologií“. Tato nová, módní ideologie, nazývaná v Americe nejčastěji komunitarismus, zatímco v Evropě spíše občanská společnost, je novou verzí pokusu o nepolitickou politiku, je navázáním na staré známé kolektivistické, tedy neliberální koncepce jako je syndikalismus a korporativismus, je pokusem o modernistický, technokratický konstruktivismus a já bych dodal, je i pokusem o realizaci utopie či antiutopie typu Brave New World (podle symbolického názvu Huxleyho knížky). Tuto ideologii nesdílím a velmi silně vnímám její velmi nebezpečná místa.

I celá dnešní verze Evropské unie je takovýmto nepolitickým projektem a právě v tom je její velký problém. Alespoň pro mne. Pokus vytvořit „the universal welfare state“ nebo – možná názorněji - německy „der Vater Staat“, důraz na „Bündnis für Arbeit“ (alliance for work) jsou jasná a srozumitelná hesla či koncepty této „třetí cesty“, před kterou si troufám varovat. Nejsem v tomto varování sám, i když si uvědomuji, že je toto mé varování pravděpodobně založeno na  mé jisté přecitlivělosti spojené se zkušeností prožít většinu života v komunistickém režimu a být přímým svědkem, a do jisté míry i aktivním účastníkem, reforem ve smyslu třetí cesty Oty Šika ve druhé polovině šedesátých let v Československu. V období reaganovsko-thatcherovské revoluce se nám již zdálo, že jsou tyto postoje definitivně poraženy. Dnes vidíme, že je tomu bohužel jinak.

Francouzsko-německé, skandinávské či „středomořské“ ideové postoje jsou známé. Novinkou posledního období je razantní vstup Velké Britanie do tohoto klubu. Ve vlivné knize anglického labouristického teoretika (a Blairova poradce) Anthony Giddense „The Third Way“ z roku 1998 (Cambridge, Polity Press) se uvádí sedm hlavních důvodů pro existenci státu v moderní společnosti. Myslím, že jsou pro naši diskusi nesmírně relevantní. Pozorně si je prostudujme:

1. the provision of public goods (poskytování veřejných statků);

2. the regulation of markets in the public interest (regulace trhů na základě veřejného zájmu);

3. the fostering of social peace (vytváření sociálního smíru);

4. the active development of human capital through a central role by the state in the education system, thereby shaping norms and values (aktivní vytváření lidského kapitálu centrální rolí státu ve školství a tím ovlivňování společenských norem a hodnot);

5. the provision of infrastructure (zabezpečování infrastruktury);

6. the fostering of regional and transnational alliances and the pursuit of global goals (pěstování regionálních a nadnárodních svazků a spojenectví a usilování o globální cíle);

7. the role as a prime employer in macro- and microeconomic institutions and, especially, in ecological matters (stát jako prvotní zaměstnavatel v makro a mikroinstitucích, zejména v ekologické oblasti).

Není pochyb o tom, že první, třetí a pátý bod tohoto seznamu mohou být akceptovány klasickým liberálem, ale stejně tak je jasné, že všechny zbývající body jsou výrazem zcela protikladného vidění světa, že jsou pokusem dát politikům – a nikoli občanům – prakticky neomezenou moc. Rovnice občan - stát se tím zásadně mění. Výzvou pro Evropu je to, zda toto uvažování v 21. století zvítězí či nezvítězí.

Obávám se, že takto ostře tato klíčová otázka v dnešní Evropě chápána není a jsem přesvědčen, že je to velká chyba. Nesmíme dopustit, abychom v této chybě pokračovali i v následujících letech. Vycházím z toho, že jsme v tomto ohledu na jedné lodi. A že se ta loď jmenuje Evropa.

Internationales Bodenseesymposium, Bregenz, 6. června 1999