Vážení přátelé,

děkuji za pozvání v tento předvánoční čas. Začnu asi tím, o čem zde dnes vůbec nebudu hovořit. Nebudu hovořit o cestě České republiky do Evropské unie a o přínosech evropské integrace pro nás. Spíše bych řekl několik odtažitějších vět než konkrétní úvahy o tom, jak to udělat, abychom byli v Evropě o den, týden, měsíc, půlrok či rok dříve. To je jen velmi okrajová záležitost. Tahle hra na časování se mi zdá jako míjení se podstatou věci. Velmi jsem váhal, jestli se mám nechat nalákat na toto povídání, jelikož to je téma na zásadní knihu a já mám strach, že nejsem schopen tady o tom takhle volně a krátce povídat. Myslím, že o Evropě a Evropské unii už bylo řečeno téměř vše. Teď jde jen o to, jaký nalézt neotřelý úhel pohledu, jak se na Evropu podívat, abychom odhalili zas něco jiného a nového. Nevěřím, že to velké množství článků v novinách ještě někdo čte, jelikož se to v žádném případě číst nedá. Je v nich určitě spousta moudrosti a jde o to, jak to všechno shrnout, jak si to utřídit.

Evropa nás určitě zajímá, ale ptejme se přesně proč. Nevím. Je pro nás Evropa pouhým vnějším okolím, kterému se přizpůsobujeme, a nebo jsme jedním z hráčů, kteří Evropu utvářejí? To je rozhodně netriviální otázka, která mě osobně trápí. V tomto ohledu jsem skeptikem. Není to ale „euroskeptictví“, ze kterého mě stále obviňují. Myslím, že na to, abychom Evropu utvářeli, jsme příliš slabí a to nikoliv velikostí svého teritoria, nikoliv počtem obyvatel, ale spíše naší vnitřní malou silou, našimi vnitrními rozbroji, naší sebezničující destruktivností.

Četl jsem nedávno rozhovor Jefima Fištejna (v Reflexu nebo Proglasu), kde říká, že u nás dominuje „obecný, nespecifikovaný destruktivismus“. Právě díky těmto svým vnitřním věcem jsme příliš slabí na to, abychom mohli Evropu spoluutvářet. Všimněme si, že na počátku devadesátých let jsme měli šanci, že nám dokonce do jisté míry bylo nasloucháno. Dnes máme ale pocit, že je tahle šance už pryč. Zdá se mi, že dnes musíme spíše usilovat o něco úplně jiného: udržet si své vlastní „já“. Tohle je podle mne právě v této době náš klíčový úkol. Mnohokrát jsem to v minulosti parafrázoval slovy: Nesmíme dopustit, abychom se v Evropě rozpustili jako kostka cukru v čaji. Prosím, aby to nebylo bráno z mé strany za pouhý bonmot, za pouhou prázdnou frázi. Skutečně to považuji za vážnou starost. A to není o Evropě, to je jen a jedině o nás, o tom jestli budeme rozpustitelní, a nebo nebudeme.

Co Evropu právě teď utváří? Nechci zmiňovat dlouhodobé trendy a hrát si na historika vidícího celá staletí. Trápí mě zjistit, co Evropu utváří právě dnes.

Nejprve snad pár slov o tom, co ji neutváří: Pro Evropu je velmi přeceňován vliv pádu komunismu a Berlínské zdi. Západ Evropy o tom sice mluví, ale je to pouhá rétorika, jež ho ve skutečnosti moc neovlivňuje. Východ Evropy mu nic bezprostředního nepřináší, což je mimochodem i důvodem jeho obrovské liknavosti při rozšiřování Evropské unie. Považuji to za zásadní tezi, na které trvám. Myslím, že by bylo chybné, abychom si namlouvali něco jiného. (Jsem dnes a denně šokován, když přijíždím na jednu mezinárodní konferenci za druhou a setkávám se s lidmi, kteří mluví o integraci, o euru, o rozšiřování a ještě tady nikdy u nás nebyli. A já jim vždycky říkám: Nejde o to, že bych byl tak pyšný na Prahu a na naši zemi, ale chci-li já něco říkat o světě kolem sebe, považuji za samozřejmé, že se jedu podívat do Vídně, Frankfurtu, Hamburku, Bruselu, Amsterodamu a Paříže. Oni to ale tak nečiní. Nenamlouvejme si něco jiného.) Je to jeden z největších omylů, kterého se v naší zemi v této chvíli dopouštíme.

Evropu dnes více utváří „demokratická nuda“. Znamená to absenci silných, výrazných myšlenek, neschopnost vypořádat se s rozpínavostí státu blahobytu a hledání náhradních programů. Chybí nositelé jediného nadějného programu – lidé, kteří by vnesli do dnešní socializující se Evropy ideje klasického liberalismu. Neznám politické síly v Evropě, které by dosažení tohoto cíle byly schopny.

Nedávno jsem v rakouském čtvrtletníku „Europaeische Rundschau“ četl článek známého britského filozofa Ashe, kde tvrdil, že správným cílem dnešní Evropy není hledání alternativních programů, ale pokus redefinovat Evropu v liniích klasického liberalismu. Tím se dostávám k mé další tezi: Unifikace Evropy je podle mého názoru náhradním programem. Myslím, že to zní lépe německy: Unionizace, tedy dnešní dominantní evropské tendence, jsou pouze jakýsi „Ersatzprogramm“. Já prostě nevěřím v autentičnost tohoto programu, ve kterém je trochu kosmopolitního intelektualismu, povrchního, zjednodušeného antinacionalismu, špatného čtení historie, špatné ekonomie (podle teze „big is beautiful“) a v neposlední řadě i trochu ambiciózního antiamerikanismu.

O každém ze zmíněných bodu by se dalo mluvit velmi dlouho. Kosmopolitní intelektualismus mě hodně a dlouho trápí. Antinacionalismem mám na mysli interpretaci Evropy skrze brýle s nálepkou „Sarajevo“: Vidím Sarajevo, Kosovo a proto se musím unionizovat, říkají někteří. To je, myslím si, hodně falešný pohled. Zmíněné špatné čtení historie je velmi povrchní a o té ekonomii snad ani nechci mluvit. Cítím v tom také antiamerikanismus, o kterém jsem se měl možnost z úst Francouzů i Němců znovu přesvědčit například na letošním (1998, pozn. red.) velkém světovém fóru ve státě Colorado, přádaném organizací American Enterprise Institute.

Před nedávnem jsem se v Lucemburku, na konferenci o „euro“, setkal s jedním z nestorů Evropské unie, bývalým lucemburským ministerským předsedou Pierrem Wernerem, autorem známého Wernerova plánu z roku 1970. A právě tenhle „pan Evropan“, který byl celá desetiletí jako představitel malého Lucemburska nejpřednějším zastáncem evropanství, řekl na konferenci větu, kterou bych rád uvedl jako příklad toho dobrého či špatného, povrchního či hlubšího čtení historie: „Celá Evropa je o tom, ukončit věčný spor mezi germánským a románským světem“. Já osobně pevně věřím, že to není pravda. Ale kdyby to snad skutečně pravda byla – a znovu opakuji, doufám, že není, pak možná není pouhou náhodou, že je anglický i slovanský svět tak trochu vedle. Pak bych snad chápal, proč se Angličané chovají trošku jinak a Slované, řekněme, také. Já to však považuji za generalizaci, které bych se nechtěl dopouštět. Možná mi chybí i jakýsi „scientistní background“, který by mě opravňoval k tomu, abych si troufl věty tohoto typu hodnotit.

Nejsem si tedy jist, že je to všechno tak úplně pravda. V celém projektu, v onom „ersatzprojektu“ evropské unifikace, cítím spíše ambice velmocenského typu. A to už je o geopolitice. Cítím sen o novém bipolárním světě, případně s východní Asií tripolárním. Nemyslíte, že jsme už strašně blízko u Orwella a jeho „trojpolárního světa“? Neměl Orwell v roce 1948 v tomto ohledu větší pravdu, než se nám všem nějakou chvíli zdálo?

Mám pocit, že by byl tento bi- nebo tripolární orwellovský svět velmi nestabilní, a proto také velmi nebezpečný. Mám strach, že u nás v následujících desetiletích zavládne – použiji pro to schválně ostrý termín – maastrichtský „Eintopf“. Bojím se „eintopfu“, jelikož se mi zdá, že lze pod povrchem tohoto falešně univerzalistického konceptu nalézt velmi specifický záměr vlivné skupiny profesionálních aktivistů s elitářským pohledem na svět. Jsou to lidé, kteří snídají v Benátkách, obědvají v Paříži a večeří v Amsterodamu. A o tom je dnes Evropa. Myslím si také, že jsou tito lidé obklopeni výraznou evropskou postavou – kterou je „Beamte“ – tedy postavou evropského úředníka.

Kdybych se teď přesunul do další dimenze, mluvil bych o roli „beamtů“, podněcovaných kosmopolitními intelektuály levicového typu. Ti bývají velmi často vytlačeni z jednotlivých států, kde už je nechtějí, do nadnárodních institucí. Už slavný Hayekův článek „Intelektuálové a socialismus“ z roku 1948, kdy tento únik do organizací typu UNO, OECD nebo OBSE ještě zdaleka nebyl tak rozšířený, obsahuje hlubokou úvahu na toto téma. Když tihle lidé ztrácejí pozice ve své vlastní zemi, odsunou se díky demokratickému deficitu dál. Poté působí v nadnárodní sféře, kde ovlivňují neuvěřitelným způsobem naše dějiny. Oni a „beamte“ – to je, myslím, velmi silná dvojička, která se snaží prosadit unifikaci Evropy. Vznešených idejí přitom vidím velmi málo. Jde jen o prázdné fráze. Dá se o tom sice hezky mluvit, ale mám dojem, že to chce spíše seriózní posouzení a zanalyzování.

Nechci se vůbec dotýkat ekonomických otázek. I když: Co se eura týče, jedná se o projekt rozhodně velmi „otazný“; projekt, který je navýsost politický, kde ekonomické argumenty nebyly nikdy brány v úvahu, ani jim nebylo nasloucháno. Nikdy se nebralo v potaz, kolik stála například nedávná unionizace Německa, nemluvilo se o zkušenosti deunionizace Československa, která byla de facto rozpadem jedné měnové unie. Tyto pohledy ale objasňují řadu věcí. Každý takový projekt má své „costs and benefits“. V dnešní Evropě však slyším mluvit pouze o výnosech. Náklady přitom jsou a budou nenulové – měnová unie zvaná Německo něco stojí, stejně tak jako něco stála i měnová unie zvaná Československo.

Historie mluví však i o celé řadě dalších zajímavých unií. Fascinují mě například úvahy o důsledcích měnové unie z roku 1861, o Itálii. Ve spoustě ekonomických analýz se tvrdí, že právě tehdejší eliminování jedné proměnné veličiny, měnového kurzu, a jeho přeměnění v konstantu zapříčinilo více než sto let trvající výrazné ekonomické odlišení italského severu a jihu. Všechno totiž muselo být řešeno alternativními mechanismy, kdy buď putovaly ze severu na jih peníze nebo z jihu na sever pracovní síly. Tím, že vypadla proměnná měnového kurzu, zůstal v Itálii obrovský rozdíl mezi jihem a severem navždy petrifikován.

Nedovedu si představit, že by mohla existovat měnová unie bez unie fiskální a že by mohla existovat fiskální unie bez unie politické. To si možná někdo přeje, ale já osobně rozhodně ne. Byl bych pro, aby se zboží, v tomhle případě měnová unie, prodávalo občanům Evropy se správnou visačkou a se správnou cenou. Mělo by se jasně říci „kupujete politickou unii“ a nemarkýrovat to slovy „kupujete unii měnovou“. Vazbu měnová-fiskální-politická unie podle mého názoru nejde přeseknout žádným geniálním výmyslem nebo nápadem. Bude to tak a bylo by fér to říci nahlas.

Václav Klaus, Obecní dům, Praha, 21. 12. 1998