Před 40 lety, přesně 25. března 1957, podepsali vrcholní představitelé Francie, Itálie, Německa, Nizozemí, Belgie a Lucemburska tzv. Římskou smlouvu, která se skládala ze Smlouvy o vytvoření Evropského společenství pro atomovou energii a hlavně ze Smlouvy o vytvoření Evropského hospodářského společenství. Právě ta druhá se stala nejvýznamnější poválečnou smlouvou, uzavřenou v tehdejší západní Evropě. Jak dnes vidíme, znamenala  základní stavební kámen celého následného procesu evropské integrace.

Římská smlouva nevznikla ve vzduchoprázdnu. Předcházelo jí v roce 1951 vytvoření tzv. Montánní unie, neboli Evropského společenství uhlí a oceli, jehož duchovním otcem byl Robert Schuman. Jejím základem byly vztahy francouzsko-německé, resp. oboustranně motivovaná snaha na poli ekonomiky, především těžkého průmyslu, zamezit možnému vzniku nového německo-francouzského soupeření. K Montánní unii se postupně přidali  všichni budoucí signatáři smlouvy o EHS.

Ambice Evropského hospodářského společenství šly ve srovnání s Montánní unií ve snaze o hospodářskou integraci samozřejmě mnohem dále, i když určitě ne až k ambicím současné Evropské unie. V preambuli smlouvy signatářské státy sice deklarovaly svou poněkud nespecifikovanou vůli v budoucnu docílit užšího spojení mezi evropskými národy, ale přímo unionistické cíle tam nebyly. Postupným odstraňováním existujících překážek a společnou obchodní politikou chtěli signatáři této smlouvy přispět k postupnému odstraňování nejrůznějších omezení v mezinárodním obchodě. Cílem bylo „zřízení společného trhu a postupné sbližování hospodářské politiky členských států“, což mělo být zajištěno odstraněním celních poplatků a kvantitativních omezení v obchodním styku, zavedením společného celního sazebníku, zrušením překážek volného pohybu zboží, práce a kapitálu, ochranou proti narušování soutěže a pod.

Jednalo se tedy především o vytvoření celní unie a o zavedení společných pravidel pro hospodářskou politiku a s ní spojenou legislativu, a to zejména pravidel pro politiku finanční a daňovou. Smlouva o EHS zřídila dnes dobře známé orgány jako je Rada ministrů členských zemí, Evropská komise a další. Smlouva také stanovila pravidla rozšiřování EHS o další evropské státy, k němuž potom došlo ve třech vlnách: v roce 1973 (Velká Británie, Irsko, Dánsko), v roce 1981 (Řecko), a v roce 1986 ( Španělsko, Portugalsko). K poslednímu rozšíření o Rakousko, Švédsko a Finsko došlo již po další kvalitativní změně tohoto integračního seskupení, která byla vyvolána podepsáním Maastrichtské smlouvy na počátku devadesátých let.

Z dnešního pohledu jde o smlouvu výrazně ekonomicky orientovanou, která nepředpokládala takové cíle, jako je např. vytvoření evropské federace, společná měna, společná zahraniční a bezpečnostní politika nebo úzká spolupráce v oblasti justice a vnitra (byť již zakládala určité společné postupy v oblasti sociální politiky). K výraznému posunu v tomto směru došlo až v 80. a 90. letech, kdy byl nejprve podepsán Akt o jednotné Evropě (únor 1986) a poté Maastrichtská smlouva o Evropské unii (únor 1992). K dalšímu kvalitativnímu posunu nepochybně dojde po skončení letošní mezivládní konference.

Vznik EHS byl v poválečné Evropě výrazem tehdejšího dějinného optimismu, byl výrazem víry v bezproblémovou budoucnost integrujícího se světa, byl výrazem víry v pokrok a ve vědecko-technickou revoluci, a byl současně výrazem důvěry v obrovské možnosti státní intervence. I když tyto názory tehdy nesdíleli všichni a i když je nesdílejí ani teď, EHS sehrálo v bezkonfliktním a mírovém vývoji poválečné západní Evropy a v době studené války nezastupitelnou roli. Stalo se jistým symbolem prosperujícího svobodného světa, kontrastujícího s upadajícím světem reálného socialismu. Proto se po kolapsu komunismu stalo členství v Evropském společenství (dnes unii) nadějí prakticky všech postkomunistických zemí.

Především 80. léta však odhalila latentní problémy, skrývající se v některých z konceptů, na nichž byla tato integrace založena.

Jedním z těchto problémů je dlouhodobý spor o charakter samotného integračního procesu, přesněji řečeno o to, kdo představuje výchozí entitu tohoto procesu - má to být stát (jako ve smlouvě podepsané v Římě před čtyřiceti lety) nebo jednotlivec či příp. región? Nebo, ještě jinak řečeno, vůči komu má občan - jednotlivec cítit svou loajalitu? A kolik loajalit je schopen vůbec skutečně a autenticky cítit? Jeden známý sociální psycholog mi v letošním Davosu řekl, že člověk není schopen vážně respektovat více než dvě loajality. Které to budou? Obec a stát? Región a stát? Obec a Evropská unie? Región a Evropská unie?  Stát úplně zmizí? To jsou otázky vážné, neměly by být bagatelizovány a neměly by být označovány za euroskepticismus.

Druhým problémem je spor o charakter integračního procesu jako mechanismu vychylujícího pracně vytvořený model vztahu ekonomického a sociálního uvnitř jednotlivých zemí do jednoho jediného směru, ač je EU složena ze zemí se značně odlišnou politickou a ideologickou strukturou. Vztah státu a jednotlivce, politiky a ekonomiky, věcí sociálních a věcí ekonomických je pro liberálního člověka věcí naprosto klíčovou a nesmí to být odsunováno na vedlejší kolej téměř autonomními či automatickými mechanismy vlastního integračního procesu.

Třetím z problémů je cena, či náklady dalšího prohlubování integrace. Je zřejmé, že původní Římská smlouva o celní unii a společném trhu byla - s výjimkou společné zemědělské politiky - relativně levná. To už samozřejmě přestává platit po Maastrichtu, při integraci zahraniční a bezpečnostní politiky, justice a vnitra, o nákladech společné evropské měny ani nemluvě.

Čtvrtým z mnoha problémů je změna rozhodování od jednomyslného k většinovému    (a řada podobných, zdánlivě technických „detailů“), což má svůj nezanedbatelný a velmi hmatatelný podtext.

Čtyřicáté výročí Římské smlouvy je vhodným okamžikem k seriózní diskusi všech těchto problémů i v budoucích členských, dnes asociovaných zemích.

19.3.1997