Už jsem se v této sérii článků nejednou zmínil o problému tzv. konkurenceschopnosti, naposledy v zamyšlení nad letošním Davosem a nad tam probíhající diskusí o konkurenceschopnosti Evropy. Tatéž diskuse se ostatně opakovala nedávno i v Kanadě. V Davosu jsem polemizoval s tezí, že něco takového jako konkurenceschopnost Evropy vůbec existuje, protože jsem přesvědčen o tom, že ve skutečnosti jde jen a jedině o konkurenceschopnost jednotlivých firem, nikoli států či kontinentů. Evropa (ale ani Česká republika) nevyrábí, neinvestuje, nespotřebovává, neinovuje a jestli někomu jde v diskusi o konkurenceschopnost i o něco navíc, pak by měl jasně říci, že mu jde o další zásahy státu (nebo dokonce nadstátu) do ekonomiky, resp. do jednotlivých firem.
Za měsíc, který uplynul od Davosu, jsem na toto téma v literatuře narazil nesčíslněkrát. Objevil jsem, že jeden z nejvýraznějších ekonomů současnosti - Paul Krugman - z amerického MIT v Bostonu o tom v roce 1996 dokonce vydal celou knihu s názvem „Pop Internationalism“ (překládál bych to jako populární či spíše zlidovělý internacionalismus), ve které přesvědčivě ukazuje, že argument tzv. konkurenceschopnosti je většinou jen krycím názvem pro subvence a pro ochranářství určitých průmyslových odvětví a že je téměř vždy chybným návodem pro hospodářskou politiku. Otázku konkurenceschopnosti považuje za „nebezpečnou obsesi“, založenou na zmatené teorii a na nedůsledném uvažování.
Bývalý Nixonův ekonomický poradce W. A. Niskanen (z CATO Institute ve Washingtonu) zase říká, že má už mnoho let ve svém standardním kurzu podnikové ekonomiky zařazenu přednášku s výmluvným názvem „Konkurenceschopnost vs. produktivita“. A takto bych mohl citovat dále.
Jedná se vždycky o pokus někoho říkat firmám zvnějšku, co by měly dělat a to - jak nám socialismus ukázal snad více než dostatečně - prostě nejde. Chápu to také jako součást útoku na základní principy tržní ekonomiky, ke kterému se nedávno poněkud paradoxně přidal i známý finančník George Soros, když zaútočil na koncept „laissez faire“. On, který tolik vydělal na státem (a státy) neregulovaných finančních transakcích! Moc by mne zajímalo, zda by se přidal na stranu těch businessmanů, kteří - ať už je tato historka zcela věrná nebo ať je to pouhá legenda - když před více než 200 lety přišli k Ludvíkovi XV. a ten se jich zeptal: „Jak vám mohu pomoci?“ mu prý odpověděli slovy: „Laissez - nous faire, laissez - nous passer“. Nevím, jak by na tuto otázku G. Soros odpověděl dnes, vím však, v jakém ekonomickém mechanismu mu bylo dáno vydělat jeho miliardy.
Konkurenceschopnost musí být hledáním firmy, nikoli státu. To naše obchodní, agrární, průmyslové a další komory nechápou. Firma přirozeně chce od státu ochranu, chce i případnou protekci, zaslouží si ji však jen proti opravdu nekalému jednání z druhé strany. Poučme se z historie. Je to věčný souboj. Přečtěme si znovu a znovu 150 let starý slavný text Frederica Bastiata „Petice výrobců svíček proti konkurenci slunce“, ve které výrobci svíček žádají francouzský parlament, aby zablokoval slunce, protože díky němu lidé přes den nepotřebují svíčky! Mimochodem, je to zvlášť cenný příspěvek k diskusi o antidumpingovém zákonodárství.
Zastánci státní intervence a ti, kteří rádi používají slov jako je konkurenceschopnost často argumentují nezbytností té či oné země či celého kontinentu stát se ekonomickou mocí či velmocí (hovoří o „economic power“) a já se jim snažím vysvětlovat, že je bezcenné, abychom zkoušeli uměle zkonstruovat Orwellův hypotetický souboj tří světových ekonomických mocností z jeho slavné antiutopické knížky „1984“, snažím se říkat, že je zbytečné, aby se Evropa pokoušela stát ekonomickou mocností, aby získala „moc“. Neusilujme o nic takového, usilujme o produktivnost, o efektivnost, o nápady a o invence, o úspěch na trhu. Jedním z mých nejoblíbenějších ekonomů býval (do své až příliš předčasné smrti) Američan Karl Brunner. Minulý týden jsem náhodou objevil jeho projev z roku 1984 (byla to tzv. přednáška na počest Adama Smithe na každoročním kongresu Americké asociace podnikových ekonomů, přednáška, kterou jsem byl já požádán pronést v roce 1992 na stejném kongresu v Dallasu) a byl opět přesně k věci. Brunner tehdy řekl: „Moc zboží nevyrábí. Moc zboží pouze používá pro potřeby svého mocenského aparátu. Moc však může být použita k tomu, aby bylo bohatství odebráno tomu, kdo ho vyrobil“. I toto je naprosto klíčové.
Ameriku a jihovýchodní Asii nedoženeme státní intervencí, ani tím, co v parlamentu znovu a znovu navrhuje sociálně-demokratický poslanec Grégr. Deregulujme, liberalizujme, privatizujme. A podporujme konkurenci jako systémové opatření, ne konkurenceschopnost někoho.
5. 3. 1997
