Každoroční davoské setkání stovek politiků, finančníků, businessmenů, vědců a novinářů z celého světa je obrovským mumrajem nejen lidí, ale i témat, vyjadřujících aktuální problémy dnešního světa. Na pátečním nočním uzavřeném setkání zhruba sedmdesáti politiků jsme byli požádáni, abychom v rámci představování se řekli, co považujeme za největší problém či největší událost roku 1996 a stejně tak, co předvídáme, že bude nejdůležitějšími momenty roku 1997. Je pozoruhodné slyšet, jak úplně něco jiného cítí ministerský předseda Indie, předseda amerického Kongresu Newt Gingrich, ministr hospodářství Argentiny, místopředseda filipínské vlády či rumunský prezident, abych jmenoval několik důležitých, ale přesto náhodných jmen. Nicméně, některá témata byla dominantní a některá z nich se týkala bezprostředně i nás. Patří mezi ně i vývoj v Evropě.

Spolu s prezidentem Evropské unie Santerem (v Davosu půvabně nazývaným „Mr Europe“), ale i multimilionářem Sorosem, šéfem koncernu Nestlé Maucherem a šéfem neméně známého Siemensu von Piererem jsme na plenárním zasedání diskutovali téma „Evropa 2007“. V něčem jsme se shodovali, v něčem ne. Podle mě bude v roce 2007 situace v Evropě záviset na úspěchu v těchto třech oblastech:

• nakolik se podaří dokončit transformaci bývalých komunistických zemí střední a východní Evropy a nakolik se je díky tomu podaří včlenit do Evropy;

• nakolik se západní Evropa (dnešní Evropská unie) shodne na nové podobě svého vlastního integračního procesu;

• nakolik se podaří odstranit či výrazně omezit dnešní nadměrnou regulaci, byrokratizaci a reglementaci společenských procesů a nakolik se podaří z Evropy odstranit dnešní přebujelý „stát blahobytu“, který má na jednotlivé občany evropských zemí velmi demotivační účinky a který navíc přestává být ve většině zemí „ufinancovatelný“.

V odpovědi na první otázku jsem byl optimistický, určitě optimističtější než ostatní diskutující a asi i než jaké bylo všeobecné povědomí účastníků davoského fóra. V hodnocení tohoto vývoje přetrvává mnoho zjednodušení a neznalostí faktů a hlavně mě mrzí, že západní politikové a novináři celý problém vedou k přílišné personifikaci. Jsem přesvědčen, že je vývoj v drtivé většině postkomunistických zemí zřetelný a neoddiskutovatelný a že můžeme očekávat, že bude v roce 2007 více těchto zemí úspěšných než neúspěšných, že se nevytvoří nejen nové Bosny a nová Sarajeva, ale že nedojde ani k dělostřeleckému ostřelování ruského parlamentu.

V druhé otázce byli naopak optimističtější moji kolegové. Ani já nepochybuji o tom, že Evropa zvládne a že do sebe vstřebá své současné „maastrichtské období“, že bude zavedeno Euro, tedy jednotná evropská měna a že bude v Evropské unii tak či onak vyřešen nesmírně obtížný problém rozhodování mezi dvaceti či více členy přechodem k jakési formě většinového hlasování. Poněkud ostřeji než ostatní – se zkušeností z federálního Československa a ze znalostí příčin jeho rozpadu - vidím problém přerozdělování finančních prostředků mezi jednotlivými evropskými zeměmi, ke kterému bude nevyhnutelně docházet ve chvíli, kdy vznikne jednotná měna, respektive kdy zmizí dnes existující mechanismus pohybu měnových kurzů. Tento dosavadní, tolik potřebný „pohyb“ musí být zaměněn pohybem něčeho jiného. Protože nepředpokládám žádné dramatické zvýšení pohybu pracovních sil celou Evropou, který ve svém vystoupení předvídal George Soros, „hýbat“ se budou muset peníze. Tím nemyslím soukromý kapitál, protože ten se hýbe dostatečně i dnes, a to neomylně tam, kde cítí dostatečnou příležitost k zisku. Myslím tím veřejné finanční prostředky, které se naopak budou muset hýbat tam, kde budou ziskové příležitosti malé či nulové. A o tom bude v Evropě určitě veden velký střet. Daňový poplatník za polárním kruhem nebude příliš dobrovolně chtít financovat ostrůvek v Egejském moři či zaostalý region v bývalé komunistické zemi. I toto sice Evropa jistě nějak zvládne, ale tento reálný problém by neměl být zamlčován a já mám strach, že je o něm až příliš velké ticho. I v letošním Davosu.

Trochu mě deprimuje, že můj třetí problém není diskutován buď vůbec, nebo že není diskutován dostatečně. Dnešní míra přelegislativovanosti, nadměrné byrokratizace a přílišné štědrosti státní sociální politiky (například v Německu dostává každý nemocný prvních šest týdnů nemoci 100 % svého platu !!!) je fatalisticky přijímána jako něco daného, neměnného a vlastně ani nezměnitelného. Já jsem naopak přesvědčen, že tato pasivita přípustná není a že se s ní smiřovat nesmíme. V těchto dnech (viz můj článek v minulém týdnu) oslavujeme sté výročí narození Ludwiga Erharda. Vždycky jsem si cenil jeho politické odvahy, kterou tak přesně ve svém článku k jeho výročí v Neue Zürcher Zeitung vystihl můj dlouholetý přítel, švýcarský novinář Gerhard Schwarz, těmito slovy: „Erhard instinktivně cítil, že politika není uměním možného, ale že je uměním učinit nezbytné možným.“ Pokud Evropa nepřijme erhardovský styl, vyžadující odvahu, poctivost, věrohodnost, neústupnost, doplněný o nezbytnou liberální myšlenkovou orientaci, pak vidím rok 2007 o něco pesimističtěji než někteří jiní.

Trošku mne mrzí, že se místo toho vede tolik, navíc špatně strukturovaných debat kolem tzv. globalizace lidské společnosti a spolu s tím kolem toho, zda v těchto procesech Evropa obstojí. Polemizoval jsem se zdánlivě jednoduchou tezí, že „Evropa musí být konkurenceschopná“ prostě proto, že konkurenceschopné musí být jednotlivé evropské firmy a ne Evropa jako taková. Myslím, že to není pouhé přeřeknutí se, myslím, že je to přežitek etatistického vidění světa, tentokráte povýšeného na celý kontinent. Konkurenční schopnost Evropy je nepochybně pouhou statistickou abstrakcí, součtem něčeho, není něčím, o co bychom mohli přímo, tou či onou vědomou politikou usilovat. Moje otázka „konkurenceschopnost ano, ale čí konkurenceschopnost“ proto vyvolala nemalou diskusi a určitě výrazné porozumění na straně těch, kterým nejde o politický pohled na svět či o politickou kariéru.

Takto bych mohl dlouho pokračovat. Nešťastné je pro mne pak snad jedině to, když si přečtu ve Svobodném slově pana Kumermanna, který sice v Davosu nebyl, ale který přesto píše o „weekendové srážce“ mezi premiérem Klausem a předsedou EU Santerem. Žádná taková srážka se nekonala. Bylo naopak společné hledání cesty vpřed.

6. 2. 1997