Dámy a pánové, vážení členové parlamentního shromáždění, je pro mě velkou ctí, že mohu využít této příležitosti a oslovit tak významné publikum. Jsem si jist, že jste již v tomto sále slyšeli mnoho zajímavých projevů. Proto je pro mě velice nesnadné překvapit vás něčím, co by vás zaujalo svou odlišností, co by pro vás bylo dostatečnou výzvou nebo intelektuálním podnětem. Všichni řečníci se vás jistě snažili prostřednictvím svých vlastních pohledů na svět přesvědčit o své pravdě. Nepochybuji o tom, že předvedená harmonie a někdy disharmonie je přesně to, co charakterizuje Evropu.

Evropské země sdílejí mnohé věci společné, ale Evropa sama je založena na zřetelné různorodosti, která vytváří velmi křehkou rovnováhu. Domníváme se, že existující rozdílnosti, zvyky, sny, postoje a zájmy nesmí být potlačovány, protože vytvářejí přirozený rámec pro naše životy. Evropa je nicméně více než pouhým souhrnem svých částí, proto si zaslouží naši ochranu. Její existence nás obohacuje jak v materiálním, tak v duchovním smyslu a naší povinností je využívat všech existujících synergických efektů, které jsou s ní spojeny.

Ze všech těchto důvodů jsem přesvědčen, že musí být fascinující být v Radě Evropy a cítit ohromnou spoluodpovědnost za rozhodování o budoucnosti celého kontinentu.

Jaké poselství vám chci dnes předat? Jakou komparativní výhodu může mít člověk pocházející z České republiky, který v této bouřlivé, turbulentní a náročné, ale zároveň také vzrušující době zastává při historické politické, sociální a ekonomické transformaci funkci předsedy vlády? Co by pro vás, minimálně pro některé z vás, mohlo být tak relevantní?

Můj přístup vychází z následujících předpokladů:

1. Česká republika se nachází v srdci Evropy. Součástí Evropy vždycky byla a po desetiletích odloučení a izolace se chce opět aktivně účastnit evropských záležitostí.

2. Náš „evropanismus" si vysvětlujeme jako povinnost střežit a ochraňovat vlastní identitu, tradice a zvyklosti, protože věříme, že je to přesně to, co každému z vás v Evropě můžeme nabídnout. Aby si Evropa zasloužila být něčím zvláštním, musí uplatňovat principy směny a ekvivalence. My všichni musíme dávat a dostávat. Pokud by nebylo co dávat, nebylo by ani co dostávat a stali bychom se součástí zničující hry s nulovým výsledkem.

3. Komunistický režim u nás je už nenávratnou minulostí. Naše nešťastná zkušenost nás zanechala obzvláště citlivými na všechny druhy poruch, nedokonalostí nebo omezování svobody, ke kterým dochází dokonce i v zemích s demokratickými režimy trvajícími po desetiletí nebo staletí.

4. Náš přístup k evropským institucím je založen více na myšlenkách otevřenosti, svobody, výměny. Spíše se přikláníme k dobrovolné a spontánní činnosti než k regulaci a řízení. Více věříme v lidskou činorodost než v konstruktivismus a jsme přesvědčeni, že tato jednoduchá pravda platí jak pro domácí, tak pro zahraniční záležitosti.

5. Věříme v Evropu, protože má pro nás svou nespornou přitažlivost. Jsme přesvědčeni, že Evropa zde je (a že zde bude i nadále) a že je velmi reálnou věcí. Někteří z nás jsou nicméně trochu nervózní, protože ji buď nevidí, nebo se jí nemohou dotknout. Proto navrhují, abychom budovali hmatatelné instituce. Nejsem si jist, zda bychom se měli zaměřovat tímto směrem.

6. Nemyslíme si, že by Evropa měla být silnější nebo větší jenom proto, aby byla schopná soutěžit se Spojenými státy nebo s Japonskem, protože nevěříme na velikost. Víme, že dobře známý zákon rostoucích výnosů z rozsahu je v realitě více než vyvážen účinkem dalších, neméně důležitých zákonů o mezích organizační a administrativní efektivnosti, o nevyhnutelně rozptýlených znalostech jednotlivců a o nemožnosti jejich agregace prostřednictvím veškeré dostupné informační technologie. Nedomníváme se, že technický pokrok potřebuje ohromný kontinent, organizovaný z jednoho místa. Víme, že technický pokrok potřebuje tvořivost, motivaci, otevřenost a odstraňování všech uměle vytvořených překážek, omezení a bariér.

7. Od sametové revoluce v listopadu 1989 jsme získali určitou relevantní zkušenost z historicky unikátního procesu zvaného transformace, který znamenal systémovou změnu politické a ekonomické struktury komunismu ve svobodnou společnost a tržní hospodářství.

Dovolte mi přistoupit ke krátkému srovnání dvou zdánlivě nesouvisejících, ale vnitřně (a strukturálně) spjatých témat: logiky a charakteristických rysů přechodu od komunismu ke svobodné společnosti a logiky a charakteristik vývoje evropské integrace, zvláště Evropské unie. Nebudu se zde zabývat podrobnostmi (pokusil jsem se o to např. v nedávné knize Rebirth of a Country: Five Years After, Praha, Ringier 1994), nastíním pouze dva základní předpoklady úspěšného vyřešení obou úkolů.

Potřebujeme mít jasnou, silnou, transparentní a přitažlivou vizi toho, co opravdu chceme dosáhnout. Když mluvíme o české transformaci, naše vize je jasná a zřetelná. Chceme svobodnou společnost založenou na systému pluralitní parlamentní demokracie a chceme tržní ekonomiku – jak vždy dodávám – bez diskvalifikujících adjektiv.

Svoboda je založena na trvalém soupeření konkurenčních myšlenek, nikoli na dominanci některé z nich. Hodnota svobody sama o sobě je základem, protože je obecnější a obsažnější než hodnota kterékoli ze specifických ideologií, ambicí nebo dílčích zájmů. Problémy vznikají vždy a všude, kdy a kde je svobodě předřazován další cíl – bez ohledu na dobře míněné záměry jeho obhájců. Typický konflikt v naší části světa v dnešní době vychází z úsilí o přidělení vyšších hodnot alternativním vizím a cílům. Standardní ukázkou těchto pokusů je vize dobré a morální společnosti. Její obhájci vycházejí z toho, že svobodná společnost vždy nepřináší důsledky, které se nám nebo jim líbí. Jejich definice dobra nebo morálky je poněkud vágní, nicméně daleko důležitější je to, že svoboda může být zavedena, zatímco dobro nebo morálka se mohou šířit nanejvýš radami nebo dobrými příklady. Zaručit svobodu je jedním ze základních úkolů právě probíhající systémové změny. Je to úkol pro jeho organizátory. Kázat o morálce je individuálním úkolem pro ty, kteří se k tomu cítí povoláni. Taková činnost si vyžaduje náš obdiv, ale nemůže být považována za jeden z definičních rysů jakékoli společnosti, a tudíž ani nemůže být součástí transformační vize.

Když hovoříme o procesu evropské integrace, naše vize musí být stejně průzračná. Musí být spojena s naší vizí společnosti jako takové. Chceme svobodnou Evropu, chceme instituce, které by zvyšovaly svobodu lidí žijících v Evropě, chceme instituce, které nám zaručí šťastnější život a které budou přispívat ke zvyšování blahobytu nás všech. Nechceme instituce, které by se nás snažily řídit a kontrolovat, koordinovat nás, organizovat, vnucovat nám své vlastní hodnoty a předsudky, instituce, které by dávaly přednost parciálním zájmům na úkor zájmu celku.

Dalším klíčovým bodem jakékoli vize je přísné oddělení cílů a prostředků. Evropské instituce nejsou ničím víc než pouhým nástrojem, nejsou cílem samotným a při jejich hodnocení musíme z toho vycházet. Instituce musejí být nástrojem a neměly by se nikdy stát náhradou skutečného cíle. Možná to zní triviálně, ale ve skutečnosti to triviální není.

Vize musí být doplněna realizovatelnou strategií, která směřuje k jejímu naplnění.

Nemám v úmyslu diskutovat technickou stránku nejvhodnější strategie, záležitosti, jako jsou komparativní výhody postupné nebo šokové terapie, optimální posloupnost jednotlivých kroků nebo různé aspekty často opomíjené analýzy nákladů a zisků těchto opatření.

Úspěšná strategie musí vycházet ze symetrické a vyrovnané souhry politických, sociálních a ekonomických opatření. Nezahrnout jedno z těchto hledisek je tou nejrychlejší cestou k prohře.

Použitá strategie:

-      musí být proveditelná technicky, administrativně a organizačně;

-      musí být spravedlivá. Její náklady a výnosy musejí být široce rozdělené a její dopady by neměly překročit limit tolerance různých sociálních skupin;

-      musí se získat a udržet důvěryhodnost, musí být přiměřeným způsobem vysvětlena celé společnosti.

Když se ohlédneme zpět na nedávné transformační pokusy evropských postkomunistických zemí, vidíme mnohé potíže spojené s nekonzistentními vizemi, neproveditelnými strategiemi, ohromnými rozdíly mezi těmi, kteří získávají, a těmi, kteří ztrácejí, ale hlavní problémy jsou spjaty s nedostatečnou důvěryhodností politiků a jejich programů, stejně tak jako s malým společenským konsensem ohledně těchto změn. Jsou-li nějaká úzká místa ve složitosti a komplementaritě transformačních úkolů, jsou v oblasti politické: jedná se o neschopnost zabezpečit nezbytným transformačním krokům na dostatečné úrovni politickou podporu. Jedna vláda za druhou nutně stojí před narůstající opozicí, protože je jednodušší prosazovat negativní politický program než pozitivní. Česká republika je zatím v tomto ohledu úspěšná a doufám, že bude i nadále.

Současná evropská problematika, evoluční vývoj evropských institucí, podstata evropského integračního procesu představuje podobný problém. Potřebuje vizi a strategii, a to takovou strategii, která je proveditelná, spravedlivá a důvěryhodná.

Formulovat evropskou vizi není jednoduché. Původní vize vycházela z nutnosti zabránit opakování druhé světové války, integrovat Německo novým způsobem do Evropy, podporovat hodnoty svobody a demokracie proti komunistické ideologii, podporovat růst blahobytu odstraňováním obchodních bariér a vytvářet společný trh. Většina obyvatel Evropy ji ve větší nebo menší míře přijala. Nyní je v tichosti nahrazována daleko obsáhlejší vizí, spočívající v evropanismu, v úsilí o vytvoření nové evropské identity, ve větší koordinaci z jednoho centra, ve slaďování hospodářské politiky, ve společných programech v mnoha oblastech, v důvěře v extenzivní regulaci, ve snížení autority a odpovědnosti národů nebo států. Myslím si, že takovou vizi je stále ještě třeba mnohým Evropanům vysvětlovat, odpovídat na jejich otázky a rozptylovat jejich pochybnosti.

Evropská strategie stojí před stejnými problémy – posloupnost a načasování jednotlivých kroků, dilema gradualismu a šokové terapie, aspekty rozdělování, aspekty důvěryhodnosti a podobná témata. Není to čistě technický problém, protože ovlivní životy milionů lidí s jejich sny, zvyky a předsudky. Aspekt důvěryhodnosti se ale dostává do popředí i zde. Nevěřím, že by proces evropské integrace měl být založen na

-      očekávání nadřazeného evropského cítění nad pocity národní identity u většiny Evropanů;

-      přesunu křehké rovnováhy „jednoty v rozmanitosti" směrem k větší jednotě než rozmanitosti;

-      ambicím vytvořit silnou, sjednocenou a spojenou entitu schopnou konkurovat spojeným USA a spojenému Japonsku;

-      dočasné ideologické módě, demonstrované současným přístupem k průmyslové politice, obchodní politice, sociální chartě a politice ochrany životního prostředí.

Proces evropské integrace by měl vycházet z

-      přirozené přitažlivosti Evropy pro většinu Evropanů;

-      podobné kultury a historie;

-      společných zájmů;

-      geografické blízkosti.

Z praktického pohledu musíme definovat „veřejné statky na evropské úrovni" s implicitním předpokladem, že všechny další věci jsou buď soukromým, nebo veřejným statkem na národní (nebo nižší) úrovni. Nevěříme na rozšíření oblasti veřejných statků a jsme přesvědčeni, že jich většina může být nabízena na národní úrovni. Taková diskuse, založená na analýze, nikoli na emocích, je již potřebná dlouho. Jsme připraveni se jí účastnit velmi aktivním způsobem.

Závěrem bych vás rád ujistil, že Česká republika, nacházející se nyní na počátku – posttransformační etapy, dokončí historickou změnu systému velmi brzy a stane se demokratickou, mírovou a stabilní zemí a spolehlivým partnerem pro všechny z vás.

Rád bych zdůraznil, že jsme skuteční Evropané a se všemi otázkami, pochybnostmi a někdy námitkami se chceme aktivně účastnit procesu evropské integrace a co možná nejdříve se stát plnohodnotným členem Evropské unie.

Projev před parlamentním shromážděním Rady Evropy, Štrasburk, 30. 1. 1995.