Fialova vláda a na ní napojení aktivisté a novináři se nacházejí ve stavu jakéhosi hysterického válečnického amoku, v němž se vidí vítězit nad Rusy na Donbase a dobývat Krym. Každý, kdo toto zaslepené válečné nadšení nesdílí, má jiné zájmy nebo se obává nebezpečné eskalace konfliktu, je pro ně nepřítel, zrádce, kolaborant a Putinův agent. To platí nejen pro domo, ale i v mezinárodních vztazích. S otevřeným nepřátelstvím se chovají k Maďarsku a Slovensku, které k ukrajinské válce zastávají jiný, daleko opatrnější postoj.
Při tom ignorují realitu ve vývoji bojů na Ukrajině. Ty nejsou ve fázi vyhánění Rusů z obsazených území, ale naopak ve znamení jejich převahy, náporu a dalšího postupu. Ukrajinu každý další den války stojí ohromné lidské i materiální síly a další kilometry ztraceného území. Pozorovatelé se bojí zhroucení fronty a znovu se bojuje o existenci země. Každým dnem se situace zhoršuje, umírají a do ciziny odcházejí tisíce lidí. Pravděpodobnost, že se po válce vrátí a budou svoji zemi obnovovat se s prodlužováním bojů zmenšuje. Teď nejde o vítězství, jde o zachování Ukrajiny v maximální teritoriální podobě, kterou ještě dnes má.
Země, které s Ukrajinou na rozdíl od nás sousedí, to vidí realisticky a neopájejí se vzdušnými zámky. Vědí, že pokračování války ohrožuje i je. Vidí, jak vrtkavé jsou západní odhodlání a pomoc. Poté, co byl po dvaceti letech úporného válčení předán bez mrknutí oka Afghánistán zpět Tálibánu, může každý od západních spojenců očekávat cokoliv. Proto Slovensko a Maďarsko nechtějí být zatahovány do konfliktu, proto preferují jeho co možná nejrychlejší mírové urovnání. Nestojí o nepřátelskou ruskou armádu na svých hranicích.
Českou vládní věrchušku to rozpaluje doběla. Je ochotná pohřbít výjimečné vztahy se Slovenskem i dobré sousedství s Maďarskem a chová se zcela nezodpovědně. Atak na slovenského a maďarského premiéra ze strany českých politiků a médií nemá obdobu. Tradiční společné jednání vlád bylo suspendováno, kontakty nevládních subjektů s premiéry jsou v aktivistických médiích označovány jako spolupráce s cizí mocí, což značí velezradu.
V této zhysterizované atmosféře získává delší dobu připravovaná cesta Václava Klause do Bratislavy, při níž se má setkat i s Robertem Ficem, zcela nový a velmi potřebný význam. Architekt více než třicet let trvajících dobrých vztahů mezi oběma zeměmi po jejich rozdělení má jako málokdo jiný právo a autoritu zklidnit atmosféru a zabránit nevratnému poškození unikátní vzájemné relace. Ze strany válečnických fanatiků je za to vystaven zuřivým atakům, ale česko-slovenská vzájemnost a přátelství jsou hodnotou, která stojí nad pěnou dní.
Někteří provládní mediální blouznivci označují široce propagovanou českou iniciativu na mezinárodní sbírku, za níž prý české firmy nakoupí v nejmenovaných zemích třetího světa 800 000 kusů nedostatkové dělostřelecké munice pro Ukrajinu, za bezmála největší událost našich moderních dějin. Peníze už prý podle prezidenta Pavla jsou, podle poradce Pojara ještě ne, zcela vybrány. Přesto bych byl s oslavnými fanfárami opatrnější.
Abychom se za čas nedivili, jakou jsme si touto iniciativou zase uřízli ostudu. Varovné je, že se tento záměr ohlašuje veřejně předem a chlubí se jím politici, místo toho, aby proběhl v maximálním utajení a skrytě.
Vůbec není jasné, od koho hodláme munici získávat a za jaké, nepochybně silně předražené ceny. Netušíme, kolik budou činit provize prostředníkům a lobbyistům, kolik úplatky diktátorům a byrokratům ve třetím světě, v jakém stavu munice bude a kolik z ní a kdy se na Ukrajinu vůbec dostane. Každopádně je taková transakce ideální příležitostí pro spoustu hráčů, jak si pod záminkou pomoci Ukrajině pořádně namastit kapsu. Ve svatém válečném nadšení se nikdo neodváží ani zeptat. Abychom nakonec nebyli překvapeni, že část z vybraných miliard nakonec skončí oklikami někde v Rusku. V našem Kocourkově je totiž možné všechno.
Jiří Weigl, 11. března 2024
