Dlouhou dobu se zdálo - nebo aspoň to vypadalo jako převládající názor - že evropské sjednocovací procesy mají zcela jednosměrný, lineární a až nevzrušivě poklidný charakter, že nastává „konec historie", že jednou nastartované procesy poběží až do konce, že více integrace je lépe než méně integrace, že integrovat se rychleji je lépe než integrovat se pomaleji, že říci cokoli proti téměř samovolné dynamice tohoto procesu je rouháním, že kdo nechce na institucionální bruselské bázi sjednocenou Evropu, chce Sarajevo, pravicový extremismus, Le Pena, atd., atd.

Poslední tři roky jsem znovu a znovu opakoval, že je třeba podívat se na toto všechno novýma očima, očima poloviny devadesátých let dvacátého století, a to s jediným cílem - vytvořit Evropské společenství, které by bylo skutečným reprezentantem zájmů všech Evropanů. V České republice je hluboká diskuse na toto téma předčasná. Po listopadu 1989 jsme chvíli koketovali s myšlenkami stavět mosty mezi Východem a Západem a ukazovat jim sebe sama jako nositele něčeho zcela originálního, ale brzy jsme pochopili, že to není to pravé, že budeme mít mnoho práce sami se sebou a že si nejdříve musíme dát do pořádku „svůj dům", než se pustíme do „domu evropského". Úspěchy v transformaci naší společnosti a ekonomiky a celková politická stabilita nás však rychle přivádějí k okamžiku, kdy budou domácí diskuse tohoto typu zcela na místě.

Hlavní anglický týdeník The Economist, který téměř nikdy nepublikuje podepsané autorské texty, otiskl minulý týden dlouhý článek britského ministerského předsedy Johna Majora o Evropě. Myslím, že tento článek vyžaduje podrobný komentář - když už to okamžitě neudělali naši profesionální zahraničněpolitičtí komentátoři sami.

Major považuje dnešní konvenční názory za chybné. Odmítá postoje, že „chybou Maastrichtu je to, že nešel dostatečně daleko“, že „ekonomika vyžaduje korporativistické řešení, které volný trh sám nemůže zabezpečit“, že „nestabilita, jak na Východě, tak na Západě, vyžaduje rychlejší integrační proces", že „úplná federace Evropy je velkolepou vizí, kolem které se může sjednotit veřejné mínění" všech Evropanů.

Proto se domnívá, že je třeba podívat se na Evropské společenství novým a neotřelým pohledem, neboť „nastal čas zbavit se starých hesel, snů a předsudků“. „Struktura a strategie Římské smlouvy je produktem Evropy padesátých let", ale „nová atmosféra v Evropě vyžaduje nové přístupy", protože „tato nová atmosféra odráží nové reality". „Římská smlouva není článkem víry. Je nástrojem, který musí být naladěn v souladu s dobou."

To jsou silné formulace. John Major dále odmítá „falešnou transatlantickou analogii, ze které vyplývá úsilí o vytvoření „Spojených států evropských", nechce centralizující tendence a říká, že „pro nás národní stát musí přetrvat“. Pro něho je nesporné, že „Evropská společenství zůstanou unií suverénních národních států. To je přesně to, co lidé chtějí. Chtějí, aby rozhodování prováděly jejich vlastní parlamenty. Chtějí uchránit svůj způsob života, své kulturní zvláštnosti, své národní tradice. Je úkolem národů vybudovat Evropu, a ne úkolem Evropy pokoušet se nahradit národy".

John Major používá i poměrně ostré termíny vůči svým kolegům - politikům na kontinentu. „Doufám, že se moji kolegové, šéfové vlád, na říjnovém evropském summitu ubrání sklonům odříkávat litanie o úplné ekonomické a měnové unii jako by se nic nestalo." On sám považuje ekonomickou a měnovou unii v současnosti za neuskutečnitelnou a dokonce za něco, co „není relevantní vůči našim ekonomickým obtížím". Neopomněl ani připomenout bruselským úředníkům, že „prožíváme historický okamžik, což je chvíle pro evropské politiky, a ne pro byrokraty. Šéfové vlád musí hrát větší roli... komise má za úkol tuto agendu realizovat v praxi. Žádné rozhodnutí, které lze dělat lépe na národní nebo regionální úrovni, se nemá dělat v Bruselu".

To všechno jsou slova, kterým rozumíme, která cítíme velmi podobně a která sami říkáme. Ve svém frankfurtském projevu (v lednu 1993) jsem řekl přesně toto: „Evropa nebyla nikdy založena na panevropské jednotě, na velkém evropském státě, a nikdy jí neprospělo, když se ji někdo pokoušel, ať už pod jakoukoli ideologií, sjednotit. Evropa nebyla nikdy založena na eliminaci rozdílů, na centralismu, nikdy nenašla Archimedův bod, od kterého se může všechno odvozovat. Evropa má právě ve své mnohotvárnosti svůj smysl a svou sílu." Proto velmi vítám Majorova slova, že „instituce Evropského společenství nemají monopol na evropskou spolupráci“ a že „výzvou pro současnou generaci evropských politiků je vybudovat společenství pro Evropu jako celek".

Respektujeme, že „ani ty nejvyspělejší země střední a východní Evropy ještě nejsou připraveny na členství", ale chtěli bychom být u toho a říci k tomu svůj názor. Doufám, že Majorovým textem začalo další kolo této, tolik potřebné diskuse.

26. 9. 1993