21/02/2024
Glosy
Houževnatost, co není trendy a zlo banální
Středeční glosa Filipa Šebesty


Zdejší glosy jsou často a oprávněně neradostným čtením. Dnes tedy pár pozitivních slov ve třech krátkých recenzích o filmech, které stojí za pozornost.

Dánský film Bastard je místy trochu melodramatický, ale tvůrcům se vždy podaří z toho včas uniknout, i když někdy jen velmi těsně. Jde o realisticky pojaté drama o dobývání a kolonizaci dánských vřesovišť na Jutském poloostrově někdy v polovině 18. století. Více než s drsnou přírodou musí vysloužilý armádní kapitán – farmář Ludvig Kahlen ale bojovat s nevůlí mladého zpovykaného násilnického šlechtice ze sousedního panství, který se obává dynamické konkurence. A jistěže dojde i na vztahový trojúhelník.

Podobným, jak se dnes říká, výzvám čelí i hlavní protagonista filmu Ferrari, pojednávajícím o životě zakladatele značky, slavného Enza Ferrariho. Ten je zmítán neustále se vršícími problémy, jejichž třeba i jen malá část by pro mnohé dnes byla důvodem k naprostému a paralyzujícímu zoufalství. Enzo jimi však prochází se stoickým klidem. Soustředěn na jediný cíl, jímž je závodění, a hlavně vítězství nad konkurenční značkou Masserati. Současně kličkuje v italském vztahovém propletenci mezi právoplatnou manželkou, která je zároveň spoluzakladatelkou automobilky s významným podílem, a milenkou, s níž má malého chlapce, po smrti manželčina syna svého jediného potomka. Vše se odehrává, pakliže se vůbec něco v soustředěném vědomí samozřejmě elegantního a nenuceného Itala odehrává, někde uvnitř, za chladným zevnějškem automobilového impresária.

Oba filmy vlastně zobrazují životy a souboje typu mužů, sveřepých průkopníků, často až bezohledně soustředěných na svůj cíl, kteří se díky sterilní povaze soudobého světa už nejspíš prakticky nevyskytují. Doba to jednoduše neumožňuje. V mnoha životních situacích to můžeme brát jako pozitivum, ale přeci jen k těm jejich pionýrským dobám, k jejich úspěchům a vzepětím i totálním pádům a utrpení hledíme s obdivem a snad i s trochou závisti.

Snímek Zóna zájmu je velmi silnou a originální výpovědí o holokaustu a banalitě zla. Zdálo by se, že na toto téma toho moc nového a jinak už vytvořit nelze. Autorům Zóny zájmu se to ale podařilo. Antihrdinou snímku je velitel koncentračního tábora v Osvětimi Rudolf Höss spolu se svou rodinou, která žije obyčejný a – dá se říci – idylický život v těsném sousedství tábora, v němž probíhá průmyslová likvidace židů a dalších „nepohodlných“.

Tísnivou atmosféru snímku potrhuje skutečnost, že z „života“ za zdí není zobrazen jediný záběr. Vše k nám doléhá pouze ve formě zvuků a náznaků, kterým člověk obeznámený s historickými reáliemi velmi dobře rozumí a vyvolávají v něm tak snad ještě nepříjemnější pocity, než kdyby byly explicitně zobrazeny. Právě to nevyřčené a nedopovězené se nakonec ukazuje jako mnohem silnější než prvoplánová názornost.

Obrazy rodinné idylky, koupání v řece, plavby na loďkách, rozkvetlá zahrada plná květin, děti skotačící v bazénu. Do toho všeho doléhají tlumené zvuky občasných výstřelů, výkřiků, hučících krematorií, štěkot psů. Pás dýmu z komína parní lokomotivy vezoucí další transport se táhne jen někde v dálce nad korunami stromů... Zdá se, že nikoho z rodiny to nijak nevyvádí z míry, nikdo si toho nevšímá.

V noci sice denní ruch utichá, zvuk nepřetržitě hučících pecí a oheň, který občas vyletí z komínů, ozáří noční oblohu a zbarví ji do oranžova, však neustává. Ale stačí přeci jen zavřít okna a zatáhnout závěsy...

Stále to tam někde na pozadí běžného života rodiny ctižádostivého velitele lágru divákovi běží. Vše běžné to činí nesmírně deprimujícím.

Tvůrcům se zde podařilo ztvárnit zlo a krutost naprosto běžných lidí. Příslušníků rodiny, kteří jen „plní rozkazy“ a žijí svůj spořádaný život v rámci jeho aktuálně platných „pravidel“. Ne nějakých bestiálních vrahů, Hitlera, nacistů, kteří dnes dominují takřka všem redukcionistickým dokumentům o těchto historických událostech, jako by snad ani jiných lidí nebylo. Čímž se úspěšně daří zakrývat skutečnou podstatu totalitního režimu, znemožňuje to vážnou debatu o něm a samozřejmě to také umožnuje ještě snáz jej zneužívat k dnešnímu nálepkování.

Film o holokaustu bez jediného detailu popravy, bez jediné názorné scény, bez kterých to v jiných snímcích skoro nejde. Možná jeden z nejpůsobivějších obrazů zla, který jsem v poslední době viděl.

Filip Šebesta, 21. února 2024