21/11/2023
Analytické komentáře
Od zahájení ekonomické transformace je to už skoro 34 let
Václav Klaus pro Deník TO


Na straně jedné se dá říci, že o ekonomické transformaci, jinak řečeno o České republice devadesátých let, bylo řečeno a napsáno snad úplně všechno. Na druhé straně je také zřejmé, že čas plyne, že mnohé už bylo zapomenuto, že mnohé bylo záměrně zkresleno a že něco nebylo pochopeno nikdy. Využijme letošního listopadového výročí k připomenutí těch věcí, které by zapomenuty být neměly. Jinak si je budeme muset zopakovat.

Transformace byla všeobsáhlou systémovou změnou, která se dotýkala všech občanů České republiky. Byla rezolutním popřením a odstraněním bývalého systému. Nebyla změnou jen některých parametrů tohoto, s komunismem spojeného ekonomického systému. Ten byl založen na likvidaci trhu, na zrušení soukromého vlastnictví a zavedení klíčového diktátu centrálního plánování. I tyto elementární myšlenky, v 90. letech chápané téměř všemi, už dnes nejsou samozřejmostí. Musí být, vždy, po nějaké době, provedena alespoň stručná rekapitulace nejzákladnějších prvků a myšlenek transformace. Patří mezi ně následující:

1. Šlo o zásadní věci našich životů. Naše transformace nebyla cvičením v aplikované ekonomii, nedemokraticky vnuceným celé naší zemi skupinou extrémně protržně orientovaných ekonomů. Byla komplikovaným, mnohavrstevnatým a vysoce konfliktním politickým procesem. Ten probíhal v reálném světě, plném velmi rychle vzniklých antagonismů, které vyjadřovaly autentické, často protikladné zájmy jednotlivých subjektů našeho ekonomického systému. Koncepce naší transformace nevznikala v idylickém světě vědce sedícího v klidu své pracovny a projektujícího – bez ohledu na bouřlivý svět za jejími okny – svůj velkolepý transformační plán. Tento proces spoluutvářeli svými aktivitami tisíce či spíše miliony lidí.

2. Nešlo o hru na jakési pomyslné šachovnici, kde se mohlo vyzkoušet tisíce tahů, než byl objeven ten nejlepší. Figurkami na naší „šachovnici“ nikdo netahal, neboť „figurkami“ jsme byli my, živí lidé, s našimi zájmy, ambicemi, sny, ideály, ale i předsudky a nevědomostmi. Jako ostatně vždy v dějinách. Cílem politiky ani tehdy nemohlo být více než vytvořit rámec, ve kterém by se tito reální lidé mohli svobodně ekonomicky chovat a v němž by jejich aktivity mohly mít ve svém souhrnu pozitivní ekonomické efekty.

3. Náš transformační proces byl postaven na bázi dobře promyšleného „transformačního konceptu“. Museli jsme zděděnou ekonomiku liberalizovat, deregulovat, desubsidiovat (odstranit subvence a dotace a jimi vzniklé deformace cen a struktury ekonomiky) a museli jsme rychle privatizovat. Museli jsme co největší rychlostí vytvářet potřebný institucionální rámec – zákony a instituce. Byl to ucelený koncept. Neměl žádnou alternativu.

U tohoto bodu se chci zastavit. Čím více se vzdalujeme od devadesátých let minulého století, tím více se začíná tajuplně mluvit o jakýchsi tehdy existujících alternativách. Neexistovaly. Naši tehdejší (i dnešní) odpůrci argumentují tzv. Vlasákovou reformou jako jakousi alternativou, ač žádná Vlasákova reforma nikdy nebyla zformulována a nikdy nebyla v jakékoli souvislé podobě prezentována. Bylo to vždy jen útočení na náš – vládou vytvořený a ve svobodných volbách zvoleným parlamentem schválený – transformační koncept.

Částečně tehdy šlo o pokus o znovuzrození Šikovy reformy šedesátých let, ač se toho tehdy ještě žijící Ota Šik neúčastnil. Věděl, že to nejde. František Vlasák byl naopak v minulosti žijící osmašedesátník. Byl členem Černíkovy vlády vzniklé na jaře 1968 a spolu s dalšími ministry obhajoval tehdejší ideu „socialismu s lidskou tváří“ a „využití trhu jako doplňku centrálního plánování“. Žádný jeho transformační „koncept“ nikdy nevznikl. Žádný takový koncept nepřipravila ani Pithartova česká vláda, v níž byl František Vlasák místopředsedou. Opravdu si to může tehdejší předseda české (stále ještě v rámci federace) vlády Pithart nepamatovat? Cenné svědectví o tom opakovaně podává tehdejší ministr hospodářství Karel Dyba.

Jediná „strategie“ (s malým s) – spíše jen pragmaticky uskutečňovaná politika – ministrů Vlasáka, Grégra a Vrby (vlastně v duchu postojů Valtra Komárka) byla založena na tom, že teď už konečně „moudrý“ stát (který měli představovat právě oni sami) zachrání český, za komunismu protekcionisticky chráněný průmysl jeho sanací státem (samozřejmě za peníze polistopadových daňových poplatníků). Záměrem těchto politiků nebyla radikální změna vlastnických poměrů. Odmítali argument náš (a standardní ekonomické vědy), že efektivní může být jen podnik v soukromém vlastnictví, nikoli podnik řízený státním úředníkem a rozsáhle regulovaný státem.

Již v srpnu 1990 jsem napsal: „Skutečná obnova trhu nemůže být založena na ničem jiném, než na důkladné obnově soukromého vlastnictví. Všechny vznešeně znějící koncepce odstátňování, denacionalizace, samosprávy, holdingových společností, zaměstnaneckých akcií, podílů zaměstnanců na rozdělování zisku bez skutečného soukromého vlastnictví rozhodující části našeho hospodářství nejsou ničím jiným než zakrytou formou obhajoby zdiskreditovaného socialistického ideálu, který jsme mohli v praxi za poslední čtyři desetiletí poznat“ (Občanský deník, 13. 8. 1990).

Jeden z mých dalších textů tehdejší doby se jmenoval „Budeme podniky privatizovat, anebo sanovat?“ (z 26. 4. 1991): „Pokud některé naše podniky nabyly dojmu, že jejich dluhy před privatizací někdo odepíše, pak je nezbytné jim znovu připomenout, že není, kdo by tak učinil, a že stejně tak není, vůči čemu by bylo možné podnikové dluhy odepisovat (pokud samozřejmě nechceme současně s dluhy podniků odepsat i úspory nás všech). Dilema privatizace či sanace je zbytečné – nemůžeme slíbit sanaci před privatizací. Proto nabízíme sanaci prostřednictvím privatizace. Sanovat naše podniky budou jedině jejich noví majitelé“.

To bylo alfou a omegou našeho transformačního konceptu. Samozřejmě jsme mohli podniky „sanovat“ vysokou inflací, ale té jsme se tehdy jako jediní v postkomunistickém světě dokázali vyhnout. Jsme proto jediní, kteří máme peníze ve stále stejné nominální hodnotě. O likvidačním vlivu inflace jsme toho věděli hodně, a proto jsme to byli my, kdo i v dnešní době před inflací jako první varovali.

Naši odpůrci žili v iluzích státního řízení ekonomiky a nechápali společenskou (a politickou) dynamiku, která v okamžiku skutečné politické svobody v naší zemi nastala. Mysleli si, že je možné postupovat pomalu (jak jsme tehdy říkali, gradualisticky, à la Čína), že je možné počkat neznámo jak dlouhou dobu na dokonalou legislativu (která nebyla, není a nebude v reálném světě existovat nikdy), že na nás svět a světové trhy počkají, že máme kvalitní, se světem srovnatelné podniky (a pracovníky), že budou východní trhy i nadále odebírat naše, kdysi tam oblíbené tradiční výrobky (oblíbené proto, že nebyly vystaveny světové konkurenci) a že nám za ně budou z těchto zemí dodávány potřebné suroviny a paliva. Byla v tom – možná nevědomky – skryta marxistická politická ekonomie vyučovaná čtyřicet let na našich vysokých školách, která trh zásadně odmítala.

U nás realizovanou ekonomickou transformaci připravila skupina lidí, která se dobře znala a která spolu tyto věci dlouhá léta diskutovala. Patřili do ní zejména – uvádím je bez sebemenšího pokusu o řazení podle významu a velikosti jejich přínosu – Ivan Kočárník, Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Dušan Tříska, Vlado Rudlovčák, Tomáš Ježek, Jan Stráský. Snad jsem na nikoho, kdo by patřil do této „první“ ligy, nezapomněl.

Kladli jsme důraz na makroekonomickou stabilitu prostřednictvím opatrné měnové a fiskální politiky, protože jsme se ničivého dopadu inflace opravdu báli. Kladli jsme důraz na liberalizaci, deregulaci, privatizaci, tedy na volný trh – jak domácí, tak v mezinárodním obchodě. Kladli jsme důraz i na legislativu a instituce. Kritické výtky, že byla institucionální stránka transformace podceněna, jsou a vždy byly mylné a účelově koncipované. Byli jsme si vědomi i nezbytné nenulové časové dimenze transformačních procesů i nutnosti správného řazení transformačních kroků.

O některá témata jsme se střetávali – o rozsah devalvace koruny v prosinci 1990, tedy těsně před liberalizací cen a zahraničního obchodu, o zavedení fixního či flexibilního měnového kursu v transformační chvíli, kdy byly všechny nominální veličiny v pohybu, o správný okamžik otevření kapitálového (finančního) účtu platební bilance v době našeho vstupu do OECD, o opuštění fixního kursu koruny v období 1996-1997, o míru fiskální restrikce v roce 1997, o zavedení či nezavedení mzdové regulace ve stejném roce. V podstatě shodně jsme se ale dívali na nezbytnost rychlého privatizačního procesu a i na využití všech realizovatelných forem privatizace. Na základní věci jsme měli shodný názor.

Naše postoje byly a jsou dodnes záměrně karikovány. My jsme nikdy neříkali, že:
- je trh všemocný, že vždy, všude a v každém okamžiku zajistí bohatství a prosperitu;
- se stát do ekonomiky nemá vměšovat vůbec;
- jedinou úlohou státu je makroekonomická regulace, že vše další zařídí trh;
- stačí liberalizovat, deregulovat a privatizovat, že všechno další přijde samo;
- není třeba věnovat se legislativě a institucím, že divoký kapitalismus (bez zákonů) je nejlepší a nejrychlejší cestou vpřed;
- na sociálně slabší vrstvy není třeba brát ohled, neboť rozhodující jsou majitelé kapitálu a ty je třeba maximálně podporovat.

To byly a jsou jen ošklivé politické nadávky. Neměli bychom však na ně zapomínat – z úst některých účastníků dnešních diskusí zaznívají dodnes.

Václav Klaus, publikováno v Deníku TO, listopad 2023


71
Pane prezidente 2: Xaver se ptá a Václav Klaus odpovídá
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

70
Václav Klaus a kol.: Sebedestrukce Západu 2.0 - Pád zrychluje
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

69
Jiří Weigl: Být optimistou je dnes těžké
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku