20/11/2023
Ostatní
Listopadové zamyšlení
Václav Klaus pro Lidové noviny


Při dnešní všeobecné a stále více nahlas a veřejně vyjadřované frustraci to může vypadat tak, že z myšlenek 17. listopadu nezbylo skoro nic. To ale pravda není. Chtěli jsme však – alespoň někteří – aby dnešní realita vypadala jinak, než jak vypadá.

Z 90. let zbyl, byť dnes už znovu velice okleštěný trh a soukromé podnikání, zbyl parlamentní systém založený na soutěžení politických stran, které se ale bohužel stále více stává neideologickým soutěžením různých „hnutí“. Tato hnutí – pod názvy ANO, Piráti, Starostové, TOP09 – neumožňují normální fungování parlamentu.

V listopadu 1989 jsme chtěli politickou svobodu a tržní ekonomiku. Ač se to na počátku skoro nikdo neodvážil říci nahlas, chtěli jsme kapitalismus (což byl můj památný, dva měsíce po listopadu vyslovený, televizní výrok). Nechtěli jsme žádné experimentální třetí cesty, nechtěli jsme – alespoň většina z nás – nic jako onen pověstný socialismus s lidskou tváří.

I když to už nové generace asi ani netuší, protivníkem po listopadu 1989 – zdůrazňuji po, nikoli před listopadem – nebyla ochablá a vyčpělá „zbytková“ komunistická strana, kterou navíc opustila většina členů, zejména těch, kteří tam byli jen z kariérních důvodů. Protivníkem byli na straně jedné v 70. a 80. letech ze všech svých předcházejících pozic vytlačení osmašedesátníci a na straně druhé věční elitáři z mediálního, kulturního a akademického světa. Ti kapitalismus nechtěli, protože je trh neoceňoval podle jejich představ. Prosazování kapitalismu proto nebylo nezpochybňovanou samozřejmostí. I Václav Havel, se svou tehdejší mimořádnou autoritou, opakovaně říkal, že kapitalismus nebude.

I když to v 90. letech vypadalo nadějně, nedá se říci, že jsme v realizaci tehdejších ambicí a cílů plně uspěli. Dokazuje to dnešek. Místo boje o důsledné prosazení svobody a kapitalismu nastává defenziva – boj o udržení svobody a kapitalismu. To představuje fatální paradigmatickou proměnu. Étos 17. listopadu se zcela vytratil. Přiznejme si to. Kapitalismus už dnes nehájí prakticky nikdo. Určitě ho nehájí žádná parlamentní politická strana.

Opakuji, chtěli jsme parlamentní systém a soutěž politických stran. Lidé u nás to i po čtyřiceti letech komunismu ve své většině pochopili, a proto nepřijali koncept tzv. nepolitické politiky. Přesto se nám nepodařilo zbavit se přetrvávající apoteózy disidentství, ač každý myslící člověk u nás musí vědět, že disidenti komunismus nesvrhli. Byl to celoevropský, daleko širší fenomén a ve střední a východní Evropě jsme ostatně byli předposlední, kdo se dopracoval k 17. listopadu.

Z mého pohledu byl vítězem pádu komunismu (opakuji nikoli porážky komunismu) obyčejný člověk. Ten přivítal, zajistil a garantoval listopadovou změnu i následný transformační proces. Ten přispěl ke všeobecnému optimismu a k úžasnému vzedmutí lidské aktivity.

Ekonomicky došlo u nás od konce 80. let nesporně k vzestupu HDP a životní úrovně. Ač je to bráno jako samozřejmost, samozřejmostí to nebylo a zejména pokračovat v ekonomickém vzestupu ani teď určitě není. Nedotáhli jsme se sice – jak to někteří nerealisticky slibovali – na Rakousko, ale na Itálii ano.

Ekonomický systém od 90. let však výrazně zdegeneroval. Trh je stále více regulován a potlačován. Politika (a různé ideologie, zejména ta zelená) předbíhají ekonomiku a diktují jí. Ekonomika opět ztratila vůči politice svou autonomnost, podobně jako za komunismu.

Vládne byrokracie a úředníci. Nejsme sice komunisticky centrálně plánovanou ekonomikou, ale jsme ekonomikou centrálně administrovanou. Můžeme se přít o míře tohoto „administrování“, ale že je úplně jiná než před dvaceti lety, je nesporné. Míra papírování a boje s úřady je dnes naopak stejná jako za komunismu. Prostřednictvím příliš volné měnové politiky a obřími rozpočtovými deficity jsme navíc dopustili vznik velké ekonomické nerovnováhy, Proto dnešní, ve stoleté historii našeho státu neznámá výše inflace. Trh je potlačen, proto funguje hůře, než by měl a mohl.    

Primární problém však vidím v nefungování politického systému. Máme sice parlament, ale nemáme ideově definované politické strany. To přináší politický chaos a disfunkci politického systému. Mezi občanem a státem opět nastala hluboká nedůvěra. Znovu jsou tu my a oni.

Dědictví havlismu, obrovská a stále rostoucí moc neziskovek, je další klíčovou paradigmatickou změnou. Neziskovky jsou dnes už mocnější než politické strany. Smí dokonce chodit indoktrinovat děti do škol. Stát jim to dovoluje a platí je za to. To je vítězstvím aktivistů bez mandátu, který vzniká jen a jedině svobodnými volbami. Právě na této myšlence jsme polistopadovou éru zakládali.

Místo toho vyrostla expertokracie, soudcokracie, mediokracie a zesílila pozice velkého byznysu. Zrodila se nárokovost žádající garantované důchody a příjmy, došlo k potlačení zásluhovosti.

Došlo i k proměně společenské, k proměně společenského myšlení a k proměně společenské struktury. Ztrácí se zájem o podnikání, ubývá aktivnosti, je diskreditován výkon a dožili jsme se dekadentní apoteózy volného času a dovolenkování.

Poztrácela se kontinuita generací, minulost je záměrně opomíjena a diskreditována (nebo účelově zneužívána pro krátkodobé politické cíle). Klíčovou generací začínají být narození po 17. listopadu, rozhodující začíná být totiž internet a sociální sítě a tam oni nad staršími generacemi vedou.

Došlo k evidentnímu úpadku kultury, znalosti literatury a historie, kvality a konceptu školství a vzdělávání, skončily akademicky pojaté společenské vědy.

Vznikla nesvobodná, nesuverénní společnost v područí Bruselu a i v zahraniční politice jsme se vrátili – přes všechny nešťastné zkušenosti minulosti – ke spoléhání se na jiné. Nikoli na sebe.

Po rychlé systémové změně v počátcích nenastal lineární, byť už nerevoluční vývoj vpřed a už vůbec nenastala jednosměrná cesta vzhůru. Listopadem uskutečněná systémová změna je následována postupnou degenerací systému.                  

Václav Klaus, publikováno v deníku Lidové noviny pod názvem Politický systém nefunguje, 20. 11. 2023