13/11/2023
Glosy
O jednom smutném výročí a odvaze k přijetí vlastních dějin
Pondělní glosa Jiřího Weigla


V sobotu 11. 11. uplynulo 105 let od konce první světové války. U nás je tato fatální tragédie v moderních dějinách lidstva jakoby pozapomenuta, odsunuta kamsi do vzdálené minulosti jednak 28. říjnem a vznikem Československa, a jednak převrstvena hrůzami druhé světové války a vším, co po ní následovalo.

Přesto nebo právě proto je třeba připomínat, že první světová válka a její nikým tehdy nečekané hrůzy změnila svět daleko více, než konflikty jiné. Její hrůzy a milióny obětí byly tak strašné, že se otřásl a v hlavách velké části celé generace zhroutil přirozený řád světa a víra v něj i v Boha. Od té doby získaly neodolatelnou přitažlivost ambice vytvořit svět a člověka znovu, jinak a lépe, podle designu ambiciózních proroků nových náboženství, vulgarizujících vědu a hlásajících nekonečný pokrok. Zločiny dříve nepředstavitelné se mohly stát realitou nové doby a naše generace se z nich dosud těžko vzpamatovávají. I naše současnost je spojena s otřesem válečné katastrofy let 1914-18 více, než jsme ochotni si připustit.

V západní Evropě je však vzpomínka na „velkou válku“, jak se jí říkalo, a její oběti přece jen živá. Stalo se tam zvykem si na památku miliónů válečných obětí připínat na oděv symbol červeného vlčího máku. Tyto máky kvetly na hrobech padlých na bojištích ve Flandrech a díky básni kanadského lékaře, který byl později sám jedním z padlých v této válce, se staly připomínkou válečných obětí.

Vlčí mák na klopě se i u nás stal v posledních letech symbolem Dne válečných veteránů. Mnozí, především politici a vojáci, tuto vzpomínku na daleká flanderská bojiště nosí na klopě, tak jako Angličané a Francouzi, a mají při tom zřejmě pocit správného evropanství. Troufám si však tvrdit, že jen málokoho z těch, kteří tak hrdě nosí symbol vzpomínky na daleké Flandry, napadlo v těchto dnech připomenout památku našich českých válečných obětí z pomníčků na náměstích a návsích našich obcí. Tiše stojí opuštěny se jmény desítek i stovek padlých, manželů, otců, synů, sousedů.  

Ve svém nezájmu se tváříme, jako by nebyli, neexistovali, netrpěli, tak se k nim bohužel chováme u nás. Nikoho nenapadne vzpomenout jejich památku, jejich osudy. 1 400 000 českých vojáků bojovalo za císaře pána a cca 140 000 jich padlo. Číslo nesrovnatelné s vojenskými oběťmi jakékoliv jiné války našich dějin. Vymazali jsme je z paměti, nehodily se do vytvářených a přibarvovaných příběhů o heroickém odboji, kterému se v naší spořádané a loajální zemi nikdy příliš nedařilo.

A tak se radši každý rok přeme o vyznamenání bratří Mašínů, jako bychom se touto cestou mohli vykoupit z nehrdinské minulosti, zapomínajíce, že ani sebevznešenější účel nemůže ospravedlnit vraždy bezbranných a že historie už dostatečně prokázala, že morální relativismus tohoto druhu je cestou do pekel. Málokdo u nás je ochoten to připustit.

Přijetí vlastních dějin, tak jak se udály, ne takových, jaké bychom je chtěli mít, je trvalý a bohužel zdá se v českém prostředí těžko dosažitelný cíl. Příliš rádi a příliš často si milosrdně lžeme a účelově zapomínáme. V Den válečných veteránů mě to mrzí o to víc.

Jiří Weigl, 13. 11. 2023


74
Tomáš Břicháček: Green Deal – Zelený úděl
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

73
Václav Klaus: 30 let polemiky o Evropě
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku