Žijeme stále více ve světě, kde jsou pravidla hry určována někde jinde a někým jiným. Jen zdánlivě se jejich tvorby účastníme my sami. Nejde o akademickou diskusi nad běžnému člověku možná málo srozumitelnými a abstraktními pojmy, jako je suverenita, jde o možnost skutečně demokraticky vybírat politiku v závislosti na vlastních zájmech a vůli. To se zdá být možné stále v menší míře.
Množina přípustných výsledků demokratické volby je předem zužována. Voliči nedostávají teoretické nekonečné množství variant, ze kterých by si mohli vybírat. To z logických důvodů samozřejmě nebylo možné nikdy, v extrémním případě totiž platí co člověk, to názor. Nějaká míra redukce zde přirozeně byla vždy. Problém je v tom, že ona množina přípustného, tedy prostor, v němž se můžeme pohybovat, se dnes neúnosně zmenšuje. Demokracie nabývá podoby jakési oktrojované vnucené volby z předem uznaných možností. Pohyb je možný pouze po vyznačených stezkách, kolem kterých jejich správci postupně budují oplocení.
Tam kde dříve bylo ještě možné na národní úrovni rozhodovat o cestě, kterou se bude společnost a ekonomika ubírat, stojí dnes předem vytyčené závazné mantinely. Řeč je nejen o liberálním mediálně politickém kartelu bránícím si svou moc před tzv. populisty, ale samozřejmě také o úzce s ním souvisejících politikách Evropské unie. Je nám sice nepřetržitě vysvětlováno, že se jejich tvorby můžeme aktivně účastnit a tak ovlivnit jejich finální podobu nebo je dokonce odmítnout, ale všichni velmi dobře víme, a přiznávají to v soukromí i politici, že reálná šance cokoli změnit je zcela minimální. Několik zbývajících jedinců je z tohoto stavu upřímně nešťastných, mnohým či spíše většině ostatních tento stav, který je vyviňuje ze zodpovědnosti spojené s rozhodováním, naopak vyhovuje. Je to podobné jako s mandatorními výdaji a indexačními automaty, které rozšiřují na národní úrovni podíl výdajů, o nichž se nehlasuje. I když ty by teoreticky odvážný politik byl schopen zredukovat na únosnou mez. Zvrátit vůli Německa a dnes stále častěji i Evropské komise je ale prakticky nemožné.
Petr Fiala to dobře ví, dosvědčuje to koneckonců celý jeho přístup k unijní politice. Premiér často dává najevo, že on na rozdíl od svých předchůdců evropské politice a jejímu fungování rozumí na základě své expertní politologické znalosti. Napsal o unii přeci tlusté knihy, podle kterých se studenti učí už řadu let. To je z politologického hlediska možná relevantní, ale pak je tady ještě praktická politika a její výkon, a to je docela jiná disciplína. Petr Fiala poučen svým mnohaletým bádáním rozhodl se přistupovat k evropské politice tzv. konstruktivně, na rozdíl třeba od obchodnického přístupu Babišova nebo od potížisty Orbána. Znamená to nedělat problémy, neprotivit se, nevyčnívat a čekat, že za náš dopředu avizovaný souhlas budeme nějak odměněni. To sice možná přináší politické body u domácích liberálních diváků a medií a uznalé pokyvování v Bruselu, ale z hlediska zájmů země fakticky lépe funguje drsná politika třeba zmiňovaného maďarského premiéra. Prodají nás Poláci a Maďaři při jednání za ústupky pro své země? No tak to dělejme stejně. Ale ani přes tuto pragmatickou politiku neztrácejme ze zřete principiální kritiku povahy celého integračního procesu, v němž autonomie unijních institucí v posledních letech neúnosně narostla.
Právě v tomto duchu Petr Fiala také například tvrdí, že nemá žádnou cenu se bouřit proti Green Dealu, a vysmívá se všem, kdo tak činí. Alibisticky samozřejmě nikdy nezapomene upozornit, že to byl jeho předchůdce, kdo konstruktivistický plán podepsal, aniž by však dodal, že on jej k nepodpisu tehdy nijak výrazně netlačil. A můžeme dnes jen spekulovat, zda by tehdejší opozice v případě Babišova odmítavého postoje naopak netlačila expremiéra k přijetí.
Takto fungující oktrojovaný svět ovlivňuje stále více naše životy a domácí politické rozhodování. O tom, jak silně je zakořeněn v mentalitě současných politiků, svědčí i článek ministerského předsedy, který minulý týden publikoval deník Právo (Proč se kabinet zabývá cenami potravin, 14. 9. 2023). Petr Fiala v něm obhajuje svá jednání s potravináři o cenách potravin jednak jejich velkými zisky (sic!) a na druhé straně pak skutečností, že jsou zároveň příjemci nemalých dotací. „[V] bohatě dotovaném sektoru má stát nejen právo, ale i povinnost sledovat, co se s veřejnými prostředky děje. … Vláda naštěstí potraviny neprodává, trh neřídí a ceny nestanovuje. Trh funguje. V tomto případě však do něj významně zasahují dotace z veřejných peněz. To je důvod, proč se vláda stará o to, zda jsou marže v zemědělství, potravinářství a obchodě přiměřené.“ Tolik slova premiéra.
Šance upravit dotační byznys úzce spojený se společnou zemědělskou politikou je možná minimální. Ale konzervativní pravicový premiér v textu ani náznakem nepřipustí principiální spornost samotných dotací. Naopak, bere je jako danost, a dokonce si na jejich základě nově osobuje právo mluvit do cenotvorby. Až budou ceny a marže odpovídat jeho představám, začne řešit množství produkce, které bude odpovídat netržním cenám? V duchu Reaganovy věty: když to funguje, zdaň to, když to funguje dál, zreguluj to, a když to fungovat přestane, začni to dotovat?
V naší dotacemi prosycené ekonomice se dotuje kde co a kde kdo. Bude „pravicová“ vláda zkoumat marže a zisky i v jiných odvětvích, protože jsou příjemci veřejných peněz? Ocitli jsme se ve změti regulací a dotací, ve kterých se nikdo nevyzná a jejichž problémy řešíme opět regulacemi. Představa, kterou nově vytýčil předseda vlády, je jen logickým krokem k dalšímu narůstání moci státního a byrokratického aparátu, který slibovala vláda omezit, a k dalšímu potlačování tržních principů. Jak někdo nedávno trefně poznamenal, výmluva, že Babiš by to dělal ještě hůř, už dnes opravdu nestačí.
Filip Šebesta, 20. září 2023
