19/09/2023
Ostatní
Iluze věčného nepřátelství
Komentář Filipa Šebesty


V průběhu jarní ofenzívy ukrajinské armády, která se postupně změnila na letní a brzy se překlopí v podzimní, kterou zastaví až pověstná rasputica, se k českým čtenářům dostávalo mnoho více či méně relevantních informací o průběhu bojů. Ať už je člověk sledoval detailně nebo jen zběžně (jako autor tohoto textu) vyvstával z nich postupně stále jasnější obrázek o podobě konfliktu, z něhož je patrné několik věcí.

Předně je to skutečnost, že ukrajinský postup nebyl doposud nijak výrazný. Pro toto tvrzení není potřeba detailního rozboru map a situace na bojišti. O skutečně výrazném průlomu bychom se jako příjemci převážně ukrajinských informací a s nimi spojené válečné propagandy zcela jistě dozvěděli. Nejzdrženlivějším soudem o dosavadním průběhu ukrajinské ofenzivy tak je, že ruská obrana se prozatím nehroutí a ani se nezdá, že by něco takového bylo na spadnutí.

Druhou věcí, která se zdá být zřejmá, je skutečnost, že dosavadní postup je vykoupen obrovskými ztrátami na obou stranách. Na té útočící, což je v tuto chvíli ukrajinská, platí-li standardní vojenské poučky zvýhodňující pozici obránce, velmi pravděpodobně výraznějšími. Příznačné jsou zprávy podobné té, kterou před měsícem přinesl server Echo24, a která informovala, že při osvobozování strategicky nijak výrazně významné vesnice Urožajne, jež měla před válkou okolo tisícovky obyvatel, přišla ukrajinská strana o jednatřicet obrněných vozidel, z nichž většina pocházela ze západní vojenské pomoci. Po měsíci od této zprávy probíhá dle map amerického ISW (Institut pro studium války) fronta těsně za jižním okrajem vesnice. Zdá se, že situace na bojišti se nemění každým okamžikem.

Ukrajinská válka získala podobu, která se nápadně blíží krvavým pozičním bojům o bezvýznamné kóty v první světové válce. Tomu odpovídá i vyjádření ruského ministra obrany Šojgua odchyceného kdesi před administrativní budovu kosmodromu Vostočnyj ruským reportérem, že hlavním ruským cílem je v tuto chvíli maximální možná likvidace techniky protivníka. Na každé navýšení západní pomoci doposud Rusko dokázalo reagovat obdobným způsobem. Game changer či Wunderwaffe nebudou ani americké stíhačky F-16. Rusko má kam eskalovat a doposud dokázalo absorbovat každé navýšení západní vojenské pomoci. Cenou za to jsou přirozeně velké lidské ztráty obou stran. Jestliže v případě vojenské techniky může být poměr sil obou stran konfliktu věcí polemiky, v případě lidské síly je zcela jednoznačně vychýlen ve prospěch Ruska.

Dokladem, že situace v tomto ohledu není pro Ukrajinu nijak příznivá, je ostatně současná snaha prezidenta Zelenského vypořádat se s korupčním jednáním (nejen) u odvodních komisí. Stejně jako hlasy, které před nedávnem naznačovaly, že by země Evropské unie mohly být požádány o vydávání ukrajinských mužů, kteří sem utekli jak před důsledky války, tak často právě i proto, aby se vyhnuli službě v armádě válčícího státu.

Když na tuto skutečnost před několika týdny upozornil exprezident Zeman, snesla se na jeho hlavu vlna kritiky zejména té části společnosti, která kohokoli, kdo nezastává vypjaté válečnické postoje, pochybuje o smyslu dalších dodávek zbraní na ukrajinské bojiště, a zároveň volá po co nejrychlejším započetí jednání, označuje s oblibou za „chcimíry“ nebo „russké agenty“. A to všechno přesto, že Zemanova slova, jakkoli se kriticky dotýkala Ukrajinců na našem území, paradoxně hovořila zcela ve prospěch ukrajinského vojenského úsilí. Což ostatně později potvrdily i ony zmiňované spekulace o možném zatýkání Ukrajinců neochotných sloužit v armádě.

Podobně jako mladí utíkající Rusové odmítají riskovat své zdraví a životy ve válce vedené autokratickým režimem, tak ani mnoho Ukrajinců necítí potřebu bojovat za zájmy oligarchů dlouhodobě určujících podobu jejich země. V obou dvou případech je to chování lidsky naprosto pochopitelné a nijak zavrženíhodné. Zatímco ale jedny nekriticky přijímáme a vítáme, druhým se Evropa prakticky uzavřela. Nakolik pomáhá válečnému úsilí bránící se země postoj jedné a nakolik druhé skupiny, nechť posoudí každý sám, stejně jako to, zda je ve skutečnosti oním „chcimírem“ Čech s nemainstreamovým názorem nebo někdo, kdo se fyzicky odmítá konfliktu účastnit.

Navzdory těmto paradoxům v české společnosti dál přežívá nebo lépe řečeno je udržováno napětí a vypjatá atmosféra znemožňující racionální diskusi o rusko-ukrajinské válce. Ta je udržována přejímáním ukrajinské válečné propagandy, která se stala primárním zdrojem informací o konfliktu, stejně jako pozicí vlády, která zájmy České republiky ztotožnila s těmi ukrajinskými a alespoň navenek odmítá myslet cokoli jiného, nežli to, co si přeje a požaduje ukrajinské vedení.

A tak si žije v části společnosti docela reálně myšlená představa o porážce a potrestání jaderné velmoci, odstranění ruského vedení, případně vnitrostátním převratu apod. Vše ruské je vykreslováno jako zcela zavrženíhodné a barbarské, přehodnocována je stará ruská klasika, mimochodem asi to nejkrásnější a nejvznešenější co Rusko dalo světu, nikoli bez souvislosti s tím se redukují i ruská studia filozofických fakult apod. Ruské počínání na bojišti je vykreslováno jako zcela vyšinuté. O ukrajinských úspěších nás přitom přesvědčují videa, na nichž můžeme pozorovat zabíjení ruských mužů za zvuků komických melodií.

Dehumanizace nepřítele je klasickou součástí válečné propagandy. Je to pochopitelný jev a logická reakce, ale u válčících stran. My, kteří nejsme přímými účastníky konfliktu, bychom si měli přeci jen umět udržet alespoň elementární odstup. Což vůbec neznamená lhostejnost vůči utrpení!

Pohled do tváře nelidského nepřítele samozřejmě pomáhá udržovat morálku na bojišti i v zázemí více než vědomí, že muži na obou stranách konfliktu jsou vlastně prakticky stejní. Což skutečně jsou. To chápala vojenská velení odnepaměti, i proto se ono slavné vánoční příměří, kdy na území nikoho mezi zákopy západní fronty hráli vojáci fotbal, zpívali koledy a předávali si dárky, už nikdy poté neopakovalo.

Ví to velmi dobře ruská i ukrajinská propaganda, jedna vykresluje druhé jako nelidské fašisty, s výtvory druhé máme možnost se denně seznamovat i prostřednictvím našich médií a řady účtů informujících o válce na sociálních sítích. Implikují něco, co je zcela v souladu s přáními vojenských kanceláří a generálních štábů – iluzi nekonečného a smrtelného nepřátelství válčících stran. Jde o motor, který udržuje malström války v chodu a umožňuje požadovat další a další přísun vojenského materiálu i lidských životů a zároveň prakticky znemožňuje mluvit o příměří a jakýchkoli jednáních, nutně kompromisních. Fakt, že mu podléhají lidé, kterým umírají synové a přicházejí o své domovy je naprosto pochopitelný. V našem případě je to ale neomluvitelné.

Iluze věčného nepřátelství neumožňuje nic jiného než porazit protivníka na hlavu. Jednání je za takových okolností zradou stejně jako kompromis, který by přineslo. Takové jednání ale přijde a přijde i onen kompromis, ať už bude vypadat jakkoli. Bude to také první krok na cestě k normalizaci vztahů obou válčících stran. I k té nakonec dojde, i když si to všichni dnešní válečníci naprosto neumí představit. Bude to také ale první krok k demontáži oné iluze o věčném nepřekonatelném nepřátelství.

O německých vojácích se za první světové války ve Francii a Británii mluvilo jako Hunech, byli zobrazování jako krvelačné poloopice vraždící ženy a děti, „německá svině se chytila za rypák do pasti“ hlásala karikatura o Verdunské bitvě atd. Mlýnek na maso s těmito hesly pokračoval několik dlouhých let, aniž by se frontové linie významně posunuly. Válečnou a poválečnou realitu, která byla docela jiná, lépe než jakákoli historická studie svým dílem s odporem k vláčnému patosu a všem jeho vzletným heslům popsal Erich Maria Remarque. Ale jsou zde i jiné příklady překonaných nepřátelství, která se v době konfliktu jevila jako navždy. Nedávno bylo výročí bitvy u Gettysburgu krvavé občanské války Severu a Jihu, překonána byla i nekonečná nenávist USA a Japonska, a to i přes použití atomových bomb. Koneckonců sem patří i příklad česko-německého vztahu, s hrůzami okupace, odsunem německého obyvatelstva, stejně jako vztahu polsko-německého, ale také například rozpad Jugoslávie doprovázený etnickým násilím a masovými čistkami, jakkoli má Balkán i dnes k ideálu daleko.

Žádný ze jmenovaných vztahů bývalých válčících stran není ani po letech snadný a bezproblémový. Někdo by mohl správně oponovat, že vůle spolupracovat byla vynucena drtivými válečnými porážkami nebo dávat příklady jiné. Na druhou stranu většina uvedených nepřátelství představuje konflikty mnohonásobně větší intenzity a mnohonásobně větších krutostí, včetně systematického masového vyvražďování civilního obyvatelstva, než k jakým dochází v dnešním konfliktu na Ukrajině, nakolik je nám známo. Příkopy mezi národy se také jevily jako nezasypatelné. Přesto zasypány jsou.

Mnoho lidí by udělalo dobře, kdyby alespoň na chvíli zvedli hlavy od svých sociálních sítí a věnovali místo sledování válečné propagandy chvíli času třeba právě čtení Remarqua. Je naprosto relevantní a aktuální. Příklad první světové války bohužel ukazuje, že ani zastavení faktického postupu obou válčících stran k automatickému jednání o míru nevede a že bezesmyslné vraždění může dál pokračovat roky. Věčné nepřátelství je falešná a nebezpečná iluze, která tomu napomáhá.

Filip Šebesta, 19. září 2023


75
Aleš Pejchal: Zpráva o stavu Evropského soudu pro lidská práva
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

74
Tomáš Břicháček: Green Deal – Zelený úděl
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

73
Václav Klaus: 30 let polemiky o Evropě
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku