Prázdniny se překulily do své druhé poloviny, což ve mně při mé stále ještě relativně malé vzdálenosti od školní docházky vyvolává nepříjemné pnutí a ozvěnu slov: „už se vám to krátí“. V obchodech naplno propukly prodeje školních brašen, sešitů a pastelek a dalšího školního vybavení, zkrátka mrzutost.

Letos budou školní pomůcky asi hodně laděny do Barbie růžové. Americký trhák, filmový hit léta, láme společně s filmem o tvůrci atomové bomby rekordy v návštěvnosti. Vidět před kinem maminky s malými holčičkami v růžových sukýnkách, jak čekají na americký feministický škvár patrně s vědomím, že jde o pohádku o jejich oblíbené panence, je ale dosti bizarní. Podobně jako „hlubokomyslné“ reakce, které film plný dokonale duchaprázdných banalit – „Musíte být štíhlá, ale ne moc… Musíte vést, ale nesmíte potlačovat ideje ostatních… Nikdo Vám za nic nedá medaili…“ (Linda Bartošová to označuje za „silné momenty“)  – u některých svých divaček, typicky takových frekventantek bárbínismu, vyvolává.

Obsah ale nechme být. Z obchodního hlediska je to evidentní úspěch. Stejně jako film Oppenheimer. Proč právě tyto dva filmy (začalo se jim říkat dohromady Barbenheimer) vyvolaly v letním bezčasí takovou odezvu? Mohlo by to být například tím, že jsou jiné, originální, že přinášejí něco nového, co ještě lidé neviděli. Že to nejsou další z mnoha filmů o nekonečné řadě bezpohlavních komiksových superhrdinů, remaky staré klasiky nebo její x-té pokračování (Indiana Jones 5, Mission Impossible 7), v nichž se západní Hollywoodská kinematografie zacyklila, neschopna přinášet znuděnému obecenstvu nové úhly pohledu na svět a na život, jako dřív. I tahle absence umělecké invence a originality, nekonečná pokračování kdysi úspěšných filmů, ale například i neustále se opakující móda, jsou nepochybně symptomy jisté vyčerpanosti a vyčpělosti naší západní kultury a nejspíš i společnosti. Může ji ještě něco nastartovat?

Na závěr z jiného soudku, jedna osobní vzpomínka, ke které mne inspirovala titulní strana dnešního deníku Právo. Je tam fotografie z připomínky 79. výročí vypuknutí Varšavského povstání, největší odbojové akce druhé světové války se dvěma sty tisíci obětmi. Před lety jsem prázdniny (čímž se vracíme vlastně na začátek) trávil stáží v polském hlavním městě. Prvního srpna v hodinu „H“, kdy povstání v roce 1944 započalo, jsem byl zrovna někde za volantem na cestě do centra. Auta, tramvaje, chodci, všechno, celé město se z ničeho nic zastavilo. Někteří řidiči vystoupili, postavili se do pozoru vedle svých automobilů a rukou drželi troubící klakson. Zcela spontánně a zdálo se, že autenticky. Autenticky polsky, chce se říct. Pro nás Čechy by to asi bylo moc patetické, my se za srdce při hymně nechytáme. Nic podobného jsem v každém případě nikdy neviděl. To vše v liberální metropoli (a za prezidenta Komorowského). Není to Polsko vůbec tak jednoduché, jak ho u nás sem tam líčí.

Připomínalo se tenkrát v létě ale i sedmdesáté výročí „Volyňské řeže“, masového etnického vraždění Poláků ukrajinskými nacionalisty mezi roky 1943 a 1944. Společná pieta na Volyni, to bylo ještě před Majdanem, byla ve složení Janukovyč-Komorowski. Toho druhého tam zasáhlo vejce a deníky to tehdy dost řešily. Byla to proti dnešku hotová Belle Époque.

Vůbec se tehdy v Polsku stále něco připomínalo. Většinou to nebyly pro Polsko a Poláky hezké věci, ale to už k této baltské zemi tak nějak patří. Například zrovna na dnešek připadá 80. výročí zahájení povstání vězňů v nacistickém vyhlazovacím táboře Treblinka. Také jsem tam před těmi deseti lety byl, v rovinatých borových lesích na východ od Varšavy, bývalý tábor dnes připomíná jen mýtina v jeho půdorysu, rabín tam zpíval do absolutního ticha modlitbu a její ozvěna se odrážela od okolního lesa, silné místo. Pak zase výročí likvidace Lodžského ghetta… Možná odsud pramení ten polský patos, který ale vůbec nechci zlehčovat.

Při Dni polského vojska, které připadá na výročí tzv. Zázraku na Visle, kdy se v bitvě u Varšavy podařilo Polákům odrazit v roce 1920 bolševická vojska, zase tehdejší prezident Komorowski ve svém projevu po vojenské přehlídce vyhlásil prakticky novou polskou obrannou doktrínu – konec budování armády jako expedičního sboru a soustředění se na obranu vlastního území. Výsledky po deseti letech vidíme. Ačkoli nejbrutálnější ohrožení polského národního živlu přišlo za druhé světové války ze západu, historicky byl a bude základním azimutem polské politiky východ. Tam Poláci vždy viděli a vidí své ambice a hlavní vyzyvatele své státnosti a bytí. A nejde zdaleka jen o Rusy. Což ostatně dokládá nejen historie ale například i aktuální polsko-ukrajinská roztržka nad slovy poradce prezidenta Dudy o nedostatečné ukrajinské vděčnosti za polskou pomoc, na která Kyjev reagoval předvoláním polského velvyslance. Abychom nakonec v tom našem poturčeném ukrajinství nezůstali úplně sami.

Byly to tehdy poučné prázdniny, škoda jen, že utekly tak rychle.

Filip Šebesta, 2. srpna 2023