Vážená a milá paní Věro,

právě přišla zpráva, které jsem se už dlouho obával. Váš manžel, velký český spisovatel a velká osobnost moderních českých dějin, po dlouhé a těžké nemoci zemřel. O jeho zdravotním stavu jsme věděli (nebo jsme ho aspoň tušili) a když jsem Vám psal k jeho 94. narozeninám v březnu letošního roku, věděl jsem, že mám psát Vám a ne jemu.

Jeho odchod z tohoto světa je pro nás všechny velkou ztrátou. Není pochyb o tom, že Milan Kundera nebude nejen v naší zemi, ale i v celém světě zapomenut. Jeho knihy tady zůstanou. V březnu jsem Vám psal, že „Milan zde nebude zapomenut, i když se zapomíná na všechny a na všechno“. Jsem přesvědčen, že právě v tomto případě tomu tak nebude. Spíše mám strach, že se teď k němu budou hlásit i ti, kteří se k němu v minulých letech nehlásili. I to je velmi české.  

Všichni víme, že jste se mu dlouhá desetiletí plně věnovala. Je nutné Vám právě teď poděkovat a Vaši roli v Milanově životě připomenout. Já jsem si toho vždycky byl vědom, mé poděkování je skutečně osobní. Vzal jsem si teď do ruky svůj 14 let starý článek, který jsem napsal v roce 2009, v okamžiku, kdy se Milan dožil osmdesáti let. Lépe bych to napsat neuměl. Připomenu z něj jednu větu: „Ačkoli se tomu Milan Kundera mnohdy explicitně bránil, je  pro mne výsostně českým spisovatelem, nikoli neurčitě „světoobčansky“ orientovaným umělcem a člověkem.“ Tuto tezi bych právě teď chtěl zdůraznit.

Dovolte mi vyjádřit Vám mou nejhlubší soustrast. A mou víru, že bude šance si o tom všem s Vámi pohovořit osobně.

Václav Klaus, 12. 7. 2023